Žít jinak. Výstava v opavském Domě umění ukazuje nadčasovost rozsáhlého díla Milana Knížáka

Kurátorka Rea Michalová nazvala výstavu Žít jinak, což je poměrně signifikantní zkratka obsahově zhušťující charakter Knížákovy osobnosti. Od poslední autorovy retrospektivy uběhlo třináct let a aktuální opavská výstava je důkazem, že je stále z čeho brát, ale také potvrzením, že celistvě uchopit autora v médiu výstavy je prakticky nemožné. Jakákoliv prezentace jeho díla bude vždy fragmentárním výsekem a bude tak působit jako vytržení několika molekul z komplexní šroubovice DNA.

Knížákova DNA nese genetický kód eruptivní neukojenosti, multiplicity a intermediality. Jeho autorské postupy předznamenaly a spoluformovaly vývojové tendence 2. pol. 20. století a počátku 21. století a rozhodně udržují krok se současným výtvarným uměním. Pokud odhlédneme od Knížákovy osobnostní kontroverze, sebestřednosti a až chorobné obsesivní manýry permanentní opozičnosti vůči všem a všemu, musíme žasnout nad kreativitou, precizností forem, provokativností, ale i nad hloubkou obsahů a především nad nekonečnou a nikdy neuzavřenou strukturou výtvarného projevu.

Triptych (střední část), 1968-1985, textil a akryl na plátně.

Přestože opavská výstava, jak již bylo řečeno, nemůže obsáhnout Knížákovu tvorbu en bloc, rozhodně otevírá adekvátní průzory do jednotlivin a jako celek autorovu uměleckou osobnost vykresluje přesvědčivě. Časově jsou zde nejsilněji zastoupena díla z 90. let, nalezneme zde ale i ohlednutí za staršími projekty. Byl jsem fascinován jejich nadčasovou formální průbojností a naléhavostí. Ve vstupním atriu jsou kromě známějších porevolučních plastických kompozic Česká krajina (1990) a Černá Václavka (1990) nahuštěny mladší drobnější umělohmotné plastiky ze série „Ozbrojená zvířata“ (po roce 2000), v nichž autor pracuje s kompozičními srostlicemi zvířat a zbraní. Je to silná odrazová reflexe absurdnosti lidského ozbrojování a zabíjení, které jsme si u člověka tak nějak navykli přirozeně akceptovat. Teprve u ozbrojených zvířat ale tahle tupá zvrácenost rezonuje v plné síle.

Kancopal (ze série „Ozbrojená zvířata“), 2007, umělá hmota, akryl.

Devadesátková série „Počítačové obrazy“ v ochozu atria prokazuje Knižákovu nadčasovou citlivost k otázkám mediálních hranic, kdy nejenže užívá v té době ještě neukotvené experimentální techniky, např. laserový tisk kombinovaný s podlepovaným PVC a doplněný antireflexní celuloidovou vrstvou, ale především užívá softwarového vizuálního jazyka, který vměstnává do surreálních koláží. Jasně tak předjímá celou problematiku vizuální okupace veřejného prostoru digitálním obrazem, s níž se v současnosti vypořádává nejen výtvarný svět, ale obecně vzato i celá civilizace v rámci fenoménu obrazových postprodukčních manipulací jakožto nástrojů politické moci.

Ilustrace k nové Bibli (ze série „Počítačové obrazy“), 1990, laserový tisk.

Výstava ukazuje i Knížákovu autentickou polohu konstruování polymorfních, androgynních nebo jinak abnormalizovaných proniků. Tahle obojetnost umožňuje nabourávat schematismus vnímání lidského mozku a znejišťovat dosazování pravděpodobnostních vzorců, což je oblast zkoumaná nejenom v současné neurovědě, ale také v oblasti výtvarného umění. Je stále aktuální výtvarnou strategií, jak dokazovat, že vnímání obrazu (v obecném slova smyslu) je pravdivostně pochybné.

Autor se vždy s lehkostí pohyboval na pomezí kriticky vyhrocených poloh a vtipných glos. Jeho odvážné postupy spoluformovaly český i světový konceptualismus, především vyvázáním se z hranic konkrétních médií, jejich progresivním mísením, asimilací estetiky kýče i přesahem do oblasti sociálních projektů.  V prostorách oratoře je dokumentace těchto starších sociálních akcí a jiných happeningů vystavena společně se sérií slavných skulpturálních knižních vazeb.

Knižní vazba „Godzilla a spol“.

Výstava Žít jinak v opavském Domě umění znovu připomíná nejen mediální šíři a svobodu se napříč různými médii pohybovat, ale hlavně nadčasovost. Právě realizace z 90. let dokazují Knížákovu nadstandardní progresi v hledání nových a neotřelých výrazových možností. V Opavě máme možnost setkat se nejen s ohromnou tvůrčí potencí jednoho českého výtvarníka, ale i s archeologickou exkurzí do souvrství konceptuálních a postkonceptuálních tendencí výtvarného umění 2. pol. 20. století, v nichž byl Milan Knížák silně přítomný, a to i v rámci mezinárodní scény.