Oddechovka, jaká tu dlouho nebyla. Maškaráda zvedla ostravské diváky ze sedadel k dlouhotrvajícímu potlesku

Maškaráda je inspirována románem Fantom Opery Gastona Lerouxe, inscenace pak také stejnojmenným muzikálem Andrewa Lloyda Webbera. S nejsložitějším úkolem, totiž aby se v příběhu, ve kterém vystupuje velké množství postav, hlavně dobře zorientovali diváci, kteří třeba Pratchettovo dílo neznají, si inscenační tým poradil výborně. Přehlednost děje však také souvisí s výkony hlavních představitelů.

Z inscenace Maškaráda. (Foto: Martin Kusyn)

Ústřední dvojice jsou zde tři: čarodějnice Esmeralda Zlopočasná v podání Anny Cónové a Gytta Oggová, kterou hraje Alexandra Gasnárková, pak také hudební ředitel Opery v Ankh-Morporku Sardelli, kterého zosobnil Jan Fišar, spolu s majitelem Opery Kateřínem Štandlíkem Tomáše Jirmana. Třetí dvojici adeptek operního zpěvu a rádoby budoucích operních hvězd vytvářejí Lada Bělašková v roli Anežky Nulíčkové a Lucie Končoková coby Kristýna.

Anna Cónová hraje svoji Esmeraldu s důrazem na panovačnou rozkazovačnost, Alexandra Gasnárková stylizuje Gytu do polohy prostomyslné staré ženy. Dialogy mezi Sardellim a Štandlíkem vedou Jan Fišar a Tomáš Jirman v humorné nadsázce (která je charakteristická pro celou inscenaci). Lucie Končoková a zejména Lada Bělašková si užívají rolí operních pěvkyň, v případě Bělaškové dokonce s potleskem na otevřené scéně za skvěle odezpívanou árii.

Lada Bělašková v inscenaci Maškaráda. (Foto: Martin Kusyn)

Už samotný hudební úvod představení vybudí úsměvy na tvářích diváků: citace světoznámých melodií z nejslavnějších děl operního repertoáru, mezi kterými nechybí hudba Verdiho, Bizeta, Mozarta i Smetany a dalších skladatelů, spolu s parodovanými baletními sóly a duety dávají tušit, co se bude dít.

V jednoduchém příběhu se za Anežkou vykazující čarodějnický talent vypraví do města, do kterého odešla s vidinou operní kariéry, dvě staré čarodějnice. Chtějí, aby se vrátila zpět do světa kouzel.  A rozvine se podívaná vystavěná na parodování světa opery, světa, ve kterém éterické dívky představují korpulentní dámy středního i pokročilého věku, ve kterém se banalita oděná do blýskavých kostýmů tváří jako hlubokomyslná filozofie. To vše napsáno Pratchettem s obrovskou dávkou fantazie a zdramatizováno Stephenem Briggsem se stejně velkou dávkou humoru.

Jan Fišar a Tomáš Jirman. (Foto: Martin Kusyn)

Všichni již vyjmenovaní herci, ale i všichni další účinkující v menších i větších rolích, vytvářejí své postavy s velkou mírou hravosti a energie, bez nadsázky doslova řádí na jevišti a nutí publikum k záchvatům smíchu. Je pravda, že v druhé části po přestávce se tempo poněkud zpomalí a zejména scéna se stolováním a pohoštěním operní mužské hvězdy Enrica Basilica (Jiří Sedláček) by zasloužila proškrtání. Útlum však netrvá dlouho a přichází závěr s úžasným monologem Jana Fišara v roli hudebního ředitele Sardelliho nenávidějícího operu a neschopného se s operou rozloučit. Fišarův několikrát opakovaný Sardelliho skon doprovázený vynikající hereckou pohybovou i slovní kreací si říká o cenu za herecký výkon té nejvyšší úrovně.

Z inscenace Maškaráda. (Foto: Martin Kusyn)

Bylo by nespravedlivé nezmínit také výraznou Sylvii Krupanskou v roli inspicientky Angely, Roberta Fintu hrajícího Valtra Plížu, sluhu a děvče pro všechno, a Marii Logojdovou, která hraje jeho matku paní Plížovou. Výborní jsou již zmíněný Jiří Sedláček, Ivan Dejmal jako korepetitor André a Miroslav Rataj v roli dr. Musikterala. Pohybová kreace Petra Housky v chůzi na extrémně vysokých koturnech v postavě policejního seržanta pronásledujícího zločinného Ducha budí salvy smíchu, stejně jako výstup Vladimíra Čapky ve scéně s postavou pana Liberky.

Vladimír Čapka v inscenaci Maškaráda. (Foto: Martin Kusyn)

Také František Strnad ztělesňující čarodějnického kocoura Silvera ukazuje nevšední pohybový talent, stejně jako Vít Roleček coby Smrť a Vít Hofmann jako desátník Nóblhóch. A byť Izabela Firlová má jen „malý štěk“, silně se vryje jako baletka Giselle do paměti diváků.

Velmi výrazně přispívá k úspěchu inscenace scénograf Karel Čapek. Jeho monumentální scéna obsahuje variabilní objekt na točně předsravující budovu ankh-morkporské Opery jak z pohledu na exteriér, tak interiér, a otáčením se mění v obrovský cestovní kočár i v podzemní sklepení, také však v obydlí čarodějnic či v pomyslné operní jeviště. Otočné postranní vysoké panely se mění v okamžiku prostor z jednoho na druhý. V momentě se na jevišti díky nim promění sklepení Opery v její honosné jeviště či spletité zákulisí. K výslednému pohádkovému dojmu napomáhá využívání projekce i světelný design. Prostě výpravná podívaná par excellence.

Maškaráda čili Fantom Opery je titulem oddechovým. Je to inscenace typická pro závěr divadelní sezóny. Ukazuje sílu divadla, kouzlo jeviště a obsahuje krásu hereckého, hudebního, tanečního, pěveckého, pohybového i výtvarného umění. Je to totální divadlo nejvyšších kvalit, je to inscenace, kterou činoherní soubor Národního divadla moravskoslezského už dlouho potřeboval a nyní ji má na repertoáru. Divácký úspěch u všech diváckých věkových kategorií, stejně jako u méně i více náročného publika je zaručen.  Dlouhotrvající závěrečný potlesk diváků ve stoje je toho důkazem.