Teper, Nádvorník, Uherek. Mladí poutníci cestují na malířských plátnech až k obzoru nekonečna

Tomáš Teper hledá obzor nekonečna z pozice zálesáka. Rikatádo jak tornádo, žene se širou stepí, / koně řičí, chlapci křičí, / štěstí se na ně lepí,“ zpívá slavný český tremp Bob Hurikán v písni Chlapci z Rikatáda. I Teper běží širou stepí, kterou v jeho případě tvoří plachty celtoviny, které „pomaloval“ balícím papírem. Hned vstupní Teperova koláž, na kterou divák narazí naproti vchodu do prozatímní galerie, je zadumanou krajinomalbou, u níž lze snadno přemítat právě o obzoru nekonečna. „Co je za těmi kopečky,“ ptám se. „A co za životem?“

Před dílem Tomáše Tepera. (Foto: Ivan Mottýl)

Kolikrát jsem spal v trempských dobách jen tak přikrytý v lese celtou, to se ani nedá spočítat. Tehdy mě ale nenapadlo, že celta je vlastně i malířským plátnem. Plátno jako plátno. Tomáš Teper, jenž má s lesy a vůbec s přírodou nadstandardní vztahy, však zelenou celtovinu použil jako plátno s odzbrojující přirozeností. A v kombinaci s balícím papírem představil i poměrně novátorskou malířskou kombinaci.

Sýček přichystaný k nočnímu lovu? Lesní přízrak? Duše zemřelých příbuzných a kamarádů, které se zjevují v lesním tichu? Nad Teperovým plátnem v samém středu galerie si lze pustit fantazii na špacír. Teper divákovi nenutí žádný výklad, jeho obrazy ani nemají jméno. Les, to je totiž absolutní svoboda. „Protože jsem poznal trýzeň žíznivé touhy, chtěl bych vykopat studnu, z níž by mohli pít i jiní,“ prohlásil kdysi proslulý zálesák Ernest Thompson Seton. I Teper s pomocí malby kope studny pro potěchu jiných. Alespoň v mém případě to platí stoprocentně.

Z díla Ondřeje Uherka. (Foto: Ivan Mottýl)

Zatímco Tomáš Teper má rád spíš nezabydlenou krajinu, Ondřej Uherek si libuje v zahuštěnosti. Sto lidí na metr čtvereční, tam někde začíná jeho zájem, když hledá témata pro nové obrazy, které kurátor výstavy Jiří Pometlo označil jako „pollockovské“. Jistě, Jackson Pollock svoje díla také „zahušťoval“, co to jen dalo. Uherkovi pochopitelně nejde výhradně o oněch sto lidí na metr čtvereční, častěji na jeho plátnech vidíme spíše sto myšlenek, sto zhmotněných výkřiků nebo sto asociací na sto zbytečných slov vyřčených nad ránem U Zrzavé Mary nebo v Cooltouru.

Lidská tělesnost se proplétá se zvířecí, pachy barev s potem, zombie se potkávají s Ahasverem, běsnící psi s umrlci, láska s nenávistí. Ondřej Uherek má potřebu totálního ataku směrem k návštěvníkovi galerie. A ten umí jeho „střelbu“ ocenit, od pláten se nedokáže jen tak odtrhnout a v propletenci motivů na obraze opět hledá obzor nekonečna.

Poutníkem za obzorem nekonečna je i Filip Nádvorník. Na rozdíl od Tepera a Uherka se k tomuto hledání přiznává i prostřednictvím konkrétních atributů. Nádvorník v galerii dokonce napnul plachtu, aby dal hledání nějakou naději, ačkoliv ta se nikdy nenaplní. Malíř se proto obrací i do historie, aby ukázal, že tahle pouť je odpradávna spojena s člověkem a jen tak se to nezmění.

Odysseova cesta podle Filipa Nádvorníka. (Foto: Ivan Mottýl)

Nádvorník do galerie přivedl i Odyssea a přemítá o pozicí muže v roli lovce a bojovníka. Není to ale žádná pocta chlapství či chlapáctví, spíše ironické přemítání o tom, kam tenhle svět zavedla mužský pýcha spojená s touhou pokořit a pozabíjet nepřátele. Filip Nádvorník pracuje s pouhými výsečemi z kompozice, která ve svém celku zůstává jen v malířově mysli nebo dokonce jen v jeho podvědomí. Lidské konání je totiž často složeno jen z určitých výsečí, které v celku nedávají žádný valný smysl. A vlastně i obzor nekonečna je pouze výseč Vesmíru, která nedává smysl, proto jí také nemůžeme nikdy dosáhnout. Umělec (a zvláště malíř) je tu však od toho, aby tohle putování za nemožným zprostředkoval všem, kteří se na podobnou pouť ani neodváží pomyslet.

*

Tomáš Teper, Filp Nádvorník a Odnřej Uherek: Stan, Luk, Pes. Galerie v ulici Dlouhá 53/6, Moravská Ostrava.