Rodiče v odboji, mládí v hajzlu. Vrchovského Převýchova v díře rekapituluje dějiny a mění lopaty v kytary

Šachty a jejich hlubinná pouta jsou odvrácenou tváří jinak vždy usměvavého kolegy z Ostravanu Ladislava Vrchovského. Ostrava pro něj znamená osud a v mládí tolik typický naivismus, dnes už ovšem s poučeným nadhledem. Autobiografický román popisuje jeho anabázi z rodiny odbojáře proti komunistickému režimu až k vytouženému blahobytu. Tato vějička se ale změní v hořkou zkušenost, prozření přichází pozdě, ke konci osudových 60. letech. Následující uhelná léta normalizace umožňují dvojí život, po úmyslné ztrátě propriet se dá směna upravit tak, že rubající horník může působit i jako divadelní amatér. Divadlo nade vše, zvláště co se týče tolik potřebné imunity vůči každodenním sračkám a uhelnému prachu.

Horníci na jevišti se ale naštěstí příliš nekonají, přesto je podle očitých svědků adaptace Vrchovského románu ve své autocenzuře věrohodná. Základem je především rodina, téměř jako onen pověstný základ státu. Vrchovští vystupují v adaptaci pod parafrázovaným jménem Horští a kromě nepříliš určité působnosti v odboji představuji typicky skromné, dejme tomu až silně idealizované rodiče, kteří věří v ideál a jsou vůči němu nezlomní. Masarykovské heslo nebát se a nekrást je předurčuje k vyvržení z nastávajícího režimu, který rudou vlajkou zavlaje po roce 1948, kdy jsou nuceni se vzdát výhodných pracovních míst a čeká je krušný život na venkově s nuznou chaloupkou a chlévem pro dobytek. To už se jim narodil hlavní hrdina celé anabáze Vladimír. Na jeho dospívání se soustředí stěžení část jednoaktovky, která je zároveň časosběrnou koláží několika desetiletí až do zlomového roku 1989.

Nejpoutavější jsou pasáže z Vladimírovy školní éry, z havířovského učiliště, kdy se potkává se svou učitelkou Evou Caltovou, která jej seznamuje s kontrarevolucionáři uvnitř kapitalistické kultury, jako jsou třeba básníci Ferlinghetti nebo Ginsberg, za ním se dokonce vypraví do Prahy: Vladimír je sice bez peněz, ale češtinářka jej až příliš ochotně založí. Ovšem následuje obrovský průšvih v podobě vyloučení z učiliště a ztráty slíbených propriet, na které komunističtí náboráři naivního hošíka nachytali. Zkáza v díře, tedy na dole, kterými byl tehdy region prošpikovaný. Na divadlo se, což je škoda, už v tomto příběhu ani nedostane.

Z inscenace Převýchova v díře. (Foto: Jana Holmanová)

Východiskem amatérské inscenace je bezprostřednost vyprávění za cenu nepatrného rozpočtu se strohými, leč funkčními kulisami. Ty někdy dokonce zcela schází a divák si je musí představit jen na základě slovního opsání. Dominantou je pomník na pozadí scény Jakuba Gajdošíka, který se dle potřeby mění v náhrobek Vladimírových rodičů, kteří některé situace komentují i z onoho symbolického záhrobí, tak jak je to pro danou poučnou linku hry nutné.

Dalším znakem v podobě funkční rekvizity je mapka Československa po roce 1948 pokrytá rudým krepem a posléze ještě osázená napichovacími tanky, což korunuje invazi v roce 1968 a dokonce nechybí ani hlaveň kanónu vysunuta na diváky ze strany Prahy. O Ostravě jako takové ticho. Snad je skryta mezi řádky. Ale nechybí v rekvizitách, jako jsou třeba lopaty nebo útržek z historického týdeníku, promítnutém na kulisu náhrobku, který se nakonec funkčně promění v důlní vězení, ve kterém Vladimír dře s lopatou, jak jinak než v pololeže, obklíčen uhlím ve sloji. Kostýmy Renáty Pytlíkové pokud možno odpovídají dané době.

Divadlo Převýchova v díře je amatérská řehole, kdy se hraje především pro samotný příběh. Román je možná poutavější, ale hra názornější, zvláště v jisté ochotnické bezelstnosti. Nadšením překypuje představitel hlavní role Lukáš Adámek, který se převtěluje v malého Vladimíra i v jeho odrostlejší verzi. Vedle něj vyniká Rostislav Holman, zejména v úloze nelítostného a patřičně zákeřného ředitele havířovského učiliště, ale rovněž jako umanutý předák Walter Wygryz (jméno hovoří nade vše jasně), ale také jako kolektivizátor i ruský voják a podobně.

Z inscenace Převýchova v díře. (Foto: Jana Holmanová)

Jedinou ženou v souboru je Jitka Borovičková, která obětavě hraje Vladimírovu prostou maminku, ale také se do náručí divákovy přízně vrhá jako první velký idol a světově orientovaná učitelka Caltová. Následná dehonestace z rukou vyšetřovatelů patří k nejděsivějším okamžikům dobové reality, přitom její ztvárnění je výstižné a zároveň decentně poetické.

Samotný autor kusu i předlohy Ladislav Vrchovský hraje svého přímého otce Karla, který má pochopení nejen pro spravedlnost, ale také pro Rodokapsy, ovšem také ztvární vyšetřovatele StB a kromě toho je zodpovědný za výběr dobové hudby. Od Micka Jaggera až po nucený výsek prorežimní častušky. Ano, i lopaty se mohou změnit v kytary. Což patří k největším poetickým zkratkám této scény.

Převýchova v díře může posloužit jako ukázková hra, jak to kdysi chodilo a na co by se nemělo zapomínat, i když se to dá pojmout i v jiných aspektech. Navrch mají fakta, a ta na Ostravsku byla zvláště pádná a zdaleka nejsou vyčerpána.

Komunisticko odbojářské retro v jinak „brakové“ převaze na repertoáru Staré arény má své zcela místní kouzlo.