Převést na jeviště román z totalitního Ostravska byla velká výzva, říká publicista Ladislav Vrchovský

Láďo, v minulém roce jsi vydal ostravský román s názvem Z podzemí ke slunci a teď stojíš za jeho divadelní dramatizací. Proč k tomu došlo?

Mám jednoho kamaráda, se kterým se potkávám převážně na nejrůznějších divadelních festivalech, takže se většinou bavíme o divadle. Koupil si moji knížku a když jsme si o románu povídali, ptal se, proč jsem to nenapsal jako divadelní hru. A že si přepis té prózy pro jevištní uvedení nedovede představit. Což byla samozřejmě pro mne výzva. Výsledek ať posoudí diváci.

Dramatizace nese název Převýchova v díře. Možná by stálo pro nezasvěcené vysvětlit, jestli tou dírou je míněna také Ostrava…

Název souvisí spíše s označením šachty v hlubinném dole. Mezi havíři se říká fáráme, nebo také jedem do díry. Ostravu bych za díru v jakémkoliv smyslu toho slova nikdy nepovažoval.

Nakolik se na jevišti zhmotní tvá osobní zkušenost a nakolik půjde o autorskou licenci uzpůsobenou momentálním požadavkům nebo možnostem?

Román je částečně autobiografický. Takže i na jevišti se objeví některé situace, které se mi v životě přihodily.

Jak široký časový horizont před diváky předestřeš? Až do roku 1989?

Děj hry začíná v jiné době než děj románu. Jevištní adaptace si to sama vyžádala. Takže se budeme pohybovat mezi lety 1945 až 1989.

Řada svědků té doby ještě žije, počítáš s tím, že inscenaci možná uvidí?

Ano, počítám s tím. Představení je určeno jak pamětníkům, tak lidem, kteří se narodili po roce 1989 a léta komunistické totality znají jen z vyprávění.

Co tě vedlo k tomu, počkat s tímto příběhem až do poněkud pozdních let nedávné doby?

Spíše než čekání šlo o nedostatek času pro dramatickou či literární tvorbu. Práce v médiích je svým způsobem specifická a já byl léta řadovým novinářem. Noviny vycházejí každý den, přičemž často ráno, když den začíná, redaktor neví, co dopoledne na redakční poradě dostane za úkol, případně co odpoledne v čase před uzávěrkou odevzdá. V takovém systému na vlastní tvorbu moc času nezbývá.

A jak se tedy díváš zpětně za svým příběhem, do jaké míry cítíš satisfakci z toho, kam jsme se i díky tobě dostali? Myslím i satisfakci ze současnosti, jsi spokojen?

Máš-li na mysli otázku, jak vypadá dnešní Česká republika a život v ní, tak skutečnost se dost liší od představy, kterou jsme měli jako lidé zvonící klíči v listopadu 1989 na náměstích. Ano, máme ústavou zajištěna lidská práva a svobody, a to je ten nejcennější výdobytek sametové revoluce. Dnes už si to mnoho lidí neuvědomuje, a já všem hlavně nepřeji, aby museli cenu svobody poznat tím, že o ni přijdou. A to je druhá část mé odpovědi: cítím občas ohrožení svobody slova i samotných principů demokracie, které jsme před lety prosazovali. Mrzí mne, že velké části společnosti nevadí trestně stíhaný premiér nebo prezident, který prokazatelně lže.

Když bych se k tomu postavil nekompromisně, řekl bych, že horníci jsou odpovědni za devastaci zdejšího kraje, pokud bychom neuhnuli tvrzením, že se jen přizpůsobili něčímu příkazu a neměli jinou možnost… Ale bylo to skutečně tak, neměli jste jinou možnost?

Za devastaci části našeho kraje, máš-li na mysli stav přírody a krajiny a kvalitu ovzduší, je hornická činnost odpovědná jen z části. A dnes už téměř vůbec ne. Ano, jsou zde pozůstatky důlní činnosti a některé dopady těžby uhlí na stav krajiny a bydlení lidí mohly být menší, kdyby ti, kteří v letech intenzívní těžby byli u moci, přistupovali k místní krajině i k lidem, kteří v ní žijí, ohleduplněji. Zajisté byly jiné možnosti, jen by to všechno bylo o něco dražší. Teď se nám to šetření v péči o krajinu vrací ve vyšších nákladech na její rekultivaci.

K těžké práci dříve patřil přirozeně odpočinek, kulturní domy, divadlo, ochotnické soubory, ale co dnes? Ostrava je sice zahlcena divadelní kulturou, ale existuje i její aktuální zpřítomnění a provázání s existencí a s životem města?

Více než kde jinde! Genius loci, kouzlo místa, to se projevuje snad ve všech uměleckých žánrech, které mají v Ostravě zastoupení. A to v takové míře, že to nemá  jinde v naší zemi konkurenci. Ale i zde jsou rezervy – přál bych si více uměleckých děl zobrazujících dnešek. Zatím se spíše věnujeme dávnější i bližší minulosti.

Jaká to je zkušenost být tvůrcem dramatizace vlastního díla, navíc ještě režisérem i hercem v jedné osobě?

Dlouhá léta jsem působil v neprofesionálním divadle jako autor, herec i režisér. Takže mi to nepřipadá nijak zvláštní. Pravdou ale je, že režisér inscenace by v ní hrát neměl, protože scény, ve kterých je na jevišti, nemůže pořádně vidět režijním okem. Autor zase potřebuje dramaturga, aby nedával důraz tam, kde věc cítí osobně, zatímco pro jiné zrovna ta či ta podrobnost důležitá není. Snažím se ale tohle všechno vědomí promítnout do mé vlastní práce na inscenaci.

Co je více uspokojující, role spisovatele, divadelního kritika nebo režiséra?

Nejuspokojivější je role herce. Divadelním kritikem se ani necítím být, jsem spíše publicista věnující se převážně divadlu. A je to možná právě ta moje ochotnická činnost, která mi dává schopnost posuzovat práci divadelníků s větší znalostí věci, než když ji posuzuje jen divadelní teoretik. Práce spisovatele mne ale baví čím dál více, dokončil jsem další dva romány, jeden nese znaky politického thrilleru a druhý částečně navazuje na román Z podzemí ke slunci, nebo spíše dopovídá to, co se do něj už nevešlo.

A co nám prozradíš k samotnému jevištnímu tvaru, předcházela mu nějaké speciální příprava? Kdo na inscenaci nějak zásadněji spolupracuje?

Představení trvá přibližně hodinu. Ve hře je třináct postav, které ztělesňují čtyři herci. Výsledný tvar je dílem celého týmu, byť jsem pod ním podepsán jako režisér.

Kde a jak se bude Převýchova v díře dále uvádět?

V měsíci červnu už hrát nebudeme, ale od září do konce roku a v příštím roce nás zájemci budou moci vidět nejen v Ostravě, ale i v jiných městech našeho kraje, a doufám že i v jiných krajích České republiky.