Po bronzové lišce se do obory vrátila i ta živá. Hukvaldské provedení Janáčkovy Bystroušky mělo velký šmrnc

Jak to vlastně začalo? Nejprve liška Bystrouška vyváděla kousky na stránkách Lidových novin, kde vycházely její příhody s kresbami malíře Lolka na pokračování. Tam si jí všimnul pilný čtenář Leoš Janáček, kterého příběh zaujal, upravil si jej k obrazu svému a napsal svou sedmou, nejlyričtější a melodicky nejbohatší operu, obestřenou zvláštním kouzlem posmutnělého, chytrého humoru.

„Leoš Janáček očekával v zahrádce konzervatoře. Seděl mezi keři, tisíce droboučkých malých květů nad hlavou a hlava jeho byla stejně bílá a zdála se mi největším z těchto květů. Usmívala se a já okamžitě poznal, že je to právě ten úsměv, který nám uděluje život jako zlaté vyznamenání za statečnost před nepřítelem. Za statečnost před žalem, pokořím a vzteky. V tom okamžiku jsem uvěřil, že Liška Bystrouška sedí zkrocena a docela podmaněna vlídností člověkovou v malé zahradě a že neviděna přiblíží se, aby usedla u našich nohou a vyslechla naše pikle.“ Tak vzpomínal na setkání s Janáčkem Rudolf Těsnohlídek v Lidových novinách 3. července 1924.

Děj opery se v sobotu večer přenesl z nádherné přírody bílovických lesů u Brna (kde se podle libreta odehrává) do čarokrásných hvozdů, které ze všech stran lemují hukvaldské kopce. V hukvaldské oboře se sešlo početné publikum, aby poprvé či znovu prožilo příběh, v kterém se promítá reálný svět s pohádkovým.

Z venkovního představení opery Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Svatopluk Lév)

Opavské divadlo díky organizátorům Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka přivezlo na Hukvaldy obsazení, které s drobnými změnami účinkovalo i v nedávné premiéře 22. dubna. Inscenace pracuje od prvního okamžiku s výraznou choreografií Martina Tomsy, která celou operu uvodí. Její taneční pohybové prvky nalezly optimální relaci mezi stylizací a mírou nápodoby, která asociuje lesní svět a jeho obyvatele. Také scéna Jaroslava Milfajta a kostýmy Michaely Savovové nalezly v souladu mezi stylizací a reálnem zlatou střední cestu. Inscenátoři na Hukvaldech využili volný prostor, ve kterém se mohl rozvinout pohyb jednotlivých postav a skupin. Úspornost prostředků se odrazila v simplifikovaných kulisách, které ilustrovaly jezevčí doupě, hospodu apod.

Režie Jany Andělové Pletichové se podřídila v dobrém slova smyslu žánrové hudební drobnokresbě, která vyrůstá z motivických jader nápěvkové nebo autonomně hudební povahy. Jednoduše řečeno, Andělová bystře odtušila Janáčkův pronikavý humor, který se odráží v hlasové charakteristice zvířátek i lidských figurek, a soustředila pozornost k hereckému projevu. Její pojetí zkrátka učí zpěváky hrát divadlo v tom nejhlubším smyslu: odhodit bariéry a prožít každý takt tak, aby byl přirozený, nenucený a dramaticky vypointovaný. Výborně ztvárněná byla plejáda lesních bytostí počínaje Můrou, Vážkou, Kobylkou, Cvrčkem, Skokánkem a malou Lištičkou konče.

Alžběta Vomáčková a Barbora Řeřichová. (Foto: Svatopluk Lév)

Výraznou hereckou etudou se blýskly rozparáděné slepice s kohoutem ve výjevu Bystrouška politikem, ale i pes Lapák (Šárka Maršálová) se svou vazalskou závislostí na lidech a neúspěšným dobýváním Bystroušky. Vtipně Andělová aktualizovala také námluvy Lišky (Barbora Řeřichová) se Zlatohřbítkem (Alžběta Vomáčková) vypíchnutím jednotlivých slovních hříček a záměrným zveličováním. Hudebně znamenitý byl výjev lesní svatby, kterou z levé strany od pódia doprovodil elektrizující lydickou melodií sbor opavského divadla (který připravila Kremena Pešakova).

Andělová rozvinula humorný podtext jednotlivých scén i v dalších obrazech, nejlépe v dráždění Bystroušky revírníkovými syny Frantou a Pepíkem a také v útěku lišky Bystroušky, který se tentokrát v scéně s provazem ne úplně technicky vydařil.

Z venkovního představení opery Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Svatopluk Lév)

Co se týče pěveckých výkonů, je třeba zmínit na prvním místě revírníka Františka Zahradníčka, který v této roli dozrál v naprosto dokonalého představitele. Přímo ideální Bystroušku vytvořila herecky nadaná Barbora Řeřichová, která si Lišku přivlastnila v pravý čas. Je ideálně tvrdohlavá, vychytralá, spontánní i dráždivá a dokázala dle mého názoru ve shodě se záměrem skladatele vetknout roli přirozenou živočišnost a pudovost. Dobře, byť kontrastně jí sekunduje Lišák Zlatohřbítek Alžběty Vomáčkové, který je stylizován do role kořistnického, protřelého svůdce.

Nezapadly ani výkony Petera Palečka v dvojroli Jezevce/Faráře, Rudolfa Medňanského v komicky nejzdařilejších figurách Komára/Rechtora, revírníkové Olgy Procházkové (které trochu chyběla větší razance) a výše zmíněné letky slepic v čele s báječnou Chocholkou Anny Začalové. Nerad bych zapomněl na výkony dětských zpěváčků, kteří zvládli své role perfektně, s dospěláckým nasazením a upřímným nadšením.

Z představení opery Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Svatopluk Lév)

Orchestr Slezského divadla řídil s přehledem a dobrou pozorností Marek Šedivý, jehož práci dlouhodobě hodnotím jako velký přínos pro opavské divadlo. Je nutné si uvědomit, jak náročná je hudba této Janáčkovy opery. Není vůbec běžnou věcí zahrát ji tak, aby se její jemně impresionistické, harmonicky barevné a melodicky hýřivé kouzlo skutečně projevilo i v živém podání. Opavskému orchestru s Markem Šedivým se to i ve ztížených povětrnostních podmínkách povedlo. Vypořádal se s mírným vánkem a později také s překvapivou přeprškou, která je ve zdejším kraji pověstná. Inscenace se po krátké pauze dohrála s velkým úspěchem.

U sochy lišky Bystroušky. (Foto: Svatopluk Lév)

Cestou tam i zpět se lidé zastavovali u sochy Bystroušky, která opět sedí na svém místě jako symbol nejen Hukvald a Janáčka, ale i tolik potřebného souznění lidí s přírodou a živými bytostmi, které mají svou hrdost, jedinečnost a krásu. Zastavovali se a pořizovali si selfíčka s malým lesním živočichem, kterého dokázal tak geniálně hudebně vykreslit jen Leoš Janáček.

Bylo by milým překvapením, kdyby se provádění Janáčkových oper v rámci festivalu, který v erbu hrdě třímá slavné jméno skladatele, stalo v hukvaldské oboře novou, svěží tradicí.