Slovenská umělkyně Klaudia Korbelič v Industrial Gallery ukazuje na patologii současného konzumního světa

V prostoru galerie tak vznikají objekty, kompozičně reinterpretované jejich seskládáním do nových souvislostí. Je to zcela neotřelý postoj k postprodukčním strategiím, tedy k nakládání s již existujícím uměleckým dílem, které je nově kontextualizováno pro jinou výpovědní polohu. Zatímco většina postprodukčních umělců vytěžuje známé obrazy či obecně vizuální znaky, aby je jakkoliv manipulativně pozměnila, Klaudia Korbelič se obrací ke svému vlastnímu dílu a přistupuje k němu doslova jako k materiální, ale i autorské surovině, kterou využívá pro utváření zcela nových objektů, kompozic a prostorových souvislostí.

Potkáváme se tak se srostlicemi záměrných uměleckých děl a utilitárních předmětů, které autorku obklopují. Tento postup je vlastně jakýmsi cvičením ve schopnosti výtvarně vnímat materiál, hmotu a prostor. Do galerie vás především vtáhnou zářivé barvy a pluralita materiálů i měřítek.

Z výstavy Klaudie Korbelič. (Foto: J. Michna)

Zatímco v první části galerijního prostoru se potkáme se subtilními skulpturálními kompozicemi, které nás s autorkou intimněji sbližují, ve druhé části galerie sochařka rozehrává monumentální instalační partii, jež zásadně pozměňuje vnímání tohoto prostoru. Ten je totiž povrchově „vypolstrován“ balícími fóliemi, igelity a jiným materiálem, použitým při balení a manipulaci se sochami. Důležité je, že tyto materiály již byly jednou a v jiné formě použity na předchozí výstavě v prostorách trnavské Synagogy (Centrum současného umění). Zatímco v Trnavě autorka pracovala s motivem nafouknutých „polštářů“, které zaplňovaly prostory a utvářely mohutnou hradbu, v Ostravě tyto objekty jakoby vyfoukla a inverzně je použila pro pokrytí všech povrchů místnosti, včetně stropu. Do vzniklé barevné kaverny silně pozměňující daný prostor pak autorka naistalovala figurální sousoší.

Korbelič těmito postupy reaguje na současný svět, který na jednu stranu zbytněle vytváří a hromadí nepotřebný odpad a na straně druhé je nucený se k této vlastní patologii nějakým způsobem postavit. Civilizace přelomu milénií je tak zaplňovaná nejen odpadky, ale také rozličnými technologiemi recyklace a upckylace. Právě druhý z pojmů sochařka použila jako výchozí strategii pro site specific instalaci v Industrial Gallery.

Z výstavy Klaudie Korbelič. (Foto: J. Michna)

Nejedná se zde ale pouze o opětovné vytěžení již jednou použitých materiálů či utilitárních předmětů, podstatné také je, že nově kontextualizuje i vlastní umělecká díla, čímž reaguje na hlubší a obecnější principy fungování nejen uměleckého provozu, ale společnosti obecně.

Současná civilizace totiž připomíná jízdu rychlovlakem. Pohodlně sedíme, máme zajištěn veškerý servis, krajina za oknem ale ubíhá tak rychle, že jí ani nestíháme vnímat, natož prožívat. Život se tak smrskává jen na jízdu samotnou. Tlak na výkon, inovaci, rychlost a spektakulárnost vytváří ve společnosti destruktivní nálady. Kvantita převažující nad kvalitou a společenská poptávka po neustálých obměnách a emocionálních zážitcích prosakuje i do světa umění, který je samozřejmou součástí společnosti, i když to možná dnes tak nevypadá. V uměleckém provozu se setkáváme s fenomény rychlého zastarávání, s tekutostí hodnocení kvality a také s účelovou heroizací jednotlivých autorů, kterou trh s uměním používá jako nástroj finančních zisků.

Pohled do výstavy Klaudie Korbelič. (Foto: J. Michna)

Tyto negativní aspekty Klaudii Korbelič zneklidňují a má potřebu se k nim vyjádřit. Na výstavě [kontra]POST tak dochází jednoduchými gesty až na dřeň kritického vhledu do konzumní společnosti. Používá k tomu nástroje současného umění, tedy na první pohled nezřejmého konceptualismu, který je ale silně přítomný. Jeho dekódováním se teprve utváří celistvý rozměr výstavy.