Hotel Bezruč?! na Dream Factory vrství patra minulosti s mimořádným geniem loci

Divadlo Petra Bezruče, kde se celá Továrna na sny zrodila, uvedením inscenace Hotel Bezruč?! vyvolalo nejen ducha kdysi důležitého místa Ostravy, které žalostně chátrá, ale oživilo hned sedm již neexistujících inscenací, které se zapsaly do jeho novodobých dějin. Oživilo je ovšem inovativním způsobem, mnohdy tak originálním, až divákovi bude vrtat hlavou, jaký byl vlastně ten dřívější, původní inscenační tvar v propadlišti dějin ostravské divadelní historie.

Hotel Bezruč?! je v pojetí sedmi režisérů přehlídkou bravurních momentů z historie legendární ostravské scény. Kdo si zavčasu před vyprodáním neobjednal zdejší pokoj, přichází o jedinečnou zkušenost, že v centru města defiluje Maryčka s hlasem Jana Balabána, milostné drama v zajetí moderní audiovizuální techniky znovu prožívá Don Juan v Soho a Orwellův rok 1984 vyzývá k interakci na originální večeří – podává se horká polévka s nefalšovaným ostravským koksem. Evžen Oněgin nachází cestu k Taťáně pomocí televizních záznamů, mokvající omítky a temná hotelová zákoutí vyzařují Pestré vrstvy po schodišti se s kytarou a trumpetou prohánějí hrdinové Zbabělců a někde dole ve spodních patrech ze sebe chrlí litanie na dnešní svět s imigranty osamělá a pořádně navztekaná Britney Spears.

Z inscenace Hotel Bezruč?!. (Foto: Lukáš Horký)

Hotelový personál je svéráz sám za sebe a jestliže si divák odnáší na svém oblečení hmatatelné stopy zdejší zchátralosti, patří to jen a jen k věci.

Koncept Hotelu Bezruč?! sestavil šéf vysněného festivalu Tomáš Suchánek v duchu dosavadních site specific inscenací, na které je návštěvník Dream Factory zvyklý. Divák tak spolu s průvodci podnikne cestu jedinečným obludáriem, tak trochu na vlastní nebezpečí. A v tomto prvku interakce, nebezpečí kontaktu s někdy až příliš živou iluzí, spočívá hlavní kouzlo hotelu.

Z inscenace Hotel Bezruč?! (Foto: Lukáš Horký)

Personálu hotelu vévodí bodrá a neodolatelná pokojská v suverénním podání Markéty Matulové, která se přímo vtělila do předválečné uvaděčky, hotelové madam, která přesně dbá na pohodlí svých hostů, ale neváhá je ani rázněji popohnat. Však oni to také potřebují, protože stát dvě hodiny na nohou v rámci této site-specific inscenace může dát i poněkud zabrat, zvláště když ve skupince procházíte už potřetí tímtéž schodištěm.

Matulové při provádění hostů pomáhají pitoreskní postavičky hotelového pikolíka v podání Michala Sikory (jeho postava neustále něco žužlá a velice ráda se poděli i s neznámým divákem) a bludného nosiče zavazadel v podání Jakuba Burýška. V režii Janky Ryšánek-Schmiedtové nás provázejí různými patry inscenační historie.

Z inscenace Hotel Bezruč?! (Foto: Lukáš Horký)

Na prvním místě zazní živá hudba k přelomové inscenaci Bezruč?! Podmanivý zpěv s verši ze Slezských písní v podání Pavly Gajdošíkové – Maryčky a hudební rytmus oživí účast zprvu nehybně přísedícího staříčka – Norberta Lichého. Nad vším se pak vznáší reprodukovaný hlas Jana Balabána v pověstné eseji o Spáči v úvalu, jak ji kdysi přednesl v hlučínském Červeném kostele. Pokoj s Bezručem vypadá jako ožehnutý požárem, stropy jsou vybrakované, okna i dveře rozbité, ale hotel žije, dýchá a pulsuje. Však v něm také straší to nejlepší z útrob místní divadelní slávy nového tisíciletí v podivném objetí předválečné stylizace.

Každý pokoj, každé patro, každá úroveň a vrstva mají v Hotelu Bezruč?! co nabídnout. Sedminásobná palba vás dostane do neobvyklých asociací. Režiséři Jiří Havelka, Jan Mikulášek, Martin Františák, Janusz Klimsza, Daniel Špinar a Filip Nuckolls, sice už v Bezručích na rozdíl od Janky nepůsobí, ale na nostalgii nehledí, naopak jdou tak nějak s duchem doby a neváhají vyvolat ducha pro Dream Factory s užitím záznamové techniky v neotřelém podání.

Dvě ukázky (Don Juan v Soho a Evžen Oněgin) jsou založeny na interakci živého herce v prolnutí s jeho záznamem, který ale speciálně vznikl pro potřeby tohoto projektu. Lukáš Melník tak v Hotelu Bezruč třeba vystupuje ve dvojí úrovni, jako manipulovatelná nahrávka sarkastického milovníka a nefalšovaný umazaný horník z Pestrých vrstev.

Z inscenace Hotel Bezruč?! (Foto: Lukáš Horký)

Tomáš Dastík a Tereza Vilišová, hvězdy dřívější „superinscenace“ Evžen Oněgin, obsadili malé televizní obrazovky a pohrává si s nimi další pokojská, tentokráte Kateřina Krejčí. Působivá je souhra iluze a skutečnosti v podání Marcely Čapkové, která funguje, jako částečně živý přenos z televizního studia s modrým plátnem.

Jak se blíží konec procházky zdejším panoptikem, požadavky na komfort ze strany diváků stoupají. Danny Smiřický (Vojtěch Říha) je tak musí vyhánět z židliček u stolu anebo z postele, kde se chystá vypotit. Někteří z diváků mu přidržují ložní prádlo a herci dělají, jakoby nic, divák na ně sice může promluvit, ale pro ně je „jen“ jako pára.

Z inscenace Hotel Bezruč?! (Foto: Lukáš Horký)

Sedm způsobů, jak vtáhnout diváka do hry, vyvrcholí přepracovanou scénkou z distopické klády 1984. Jan Vlas je skutečně živý, žádný záznam jako Dasťa nebo Tereza. A umí se do svých dialogů natolik opřít, až divák skáče, jak si přeje. Hostina, kterou režíruje jeho postava proživší peklo, má apokalyptický rozměr plný zdejších reálií, od sžíravé grotesky až po absurdní skeč. Podává se opravdová polévka, ale jako hlavní chod jde nepoživatelný ostravský kámen.

Nad vším impozantně ční největší hotelový sál a jen pár metrů za umatlaným a polepeným sklem kdysi honosné výlohy projíždí tramvaj. Divadlo v tomto směru zcizuje, soupeř v podobě autentické ostravské historie je velký, přesto nebýt divadla, je Hotel Palace pro Ostravany mrtvý, jedině Dream Factory má ještě tu poslední moc jej na pár hodin oživit.

Hotel Bezruč?! není jen pouhá site-specific. Ačkoliv jí autoři přisoudili jedno velikánské klišé, hra končí, publikum je postaveno do role vetřelců, které vyhání naštvaná ochranka z přísně střeženého objektu. Hotel už je zase jenom pouhá ruina. Někteří diváci na žert přistupují a úpí: „Slibujeme, my už to nikdy neuděláme.“

Ale navštívit Hotel Bezruč?! utajeným zadním vchodem patří k velice živým snům, které je krásné zažít. Tenhle zadní vchod do klíčového genia loci Ostravy bude ještě pár dní volný pro další diváky, alespoň na těch pár festivalových dnů. A snad i někdy příště.