Hořící kytara, kterou přejel bagr aneb Apokalyptická zahrada v PLATO se otvírala punkovým nářezem
24.5.2018 06:46 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Report
Fakír plivá oheň, kytarista skáče na střeše vraku terénního auta a dělníci se sbíječkami se perou s kvádry betonu. Halou prochází sličná zahradnice, v rumišti kroutí zadečkem tanečnice a bagr najíždí pneumatikou na hořící kytaru. Otevření zahrady v městské galerii PLATO se odehrává jako punkový nářez, však je k tomu dostatečný důvod. Nové ostravské „zahradní centrum“ v bývalém Bauhausu totiž odkazuje k zániku dnešní civilizace na Zemi. A to bude také pořádný nářez.
Efektní zahájení výstavy Dočasné struktury 2.
Foto: Zuzana Šrámková
Výjev číslo 1: Je 18 hodin a 15 minut. Výstava Dočasné struktury 2 – zahrada je právě oficiálně zahájena (po uplynutí takzvané akademické čtvrthodinky), což ovšem tuší jen ti informovanější. Oficiální projevy čili kecy, žvásty a další slovní balast už totiž v dnešních nejlepších světových galeriích k vernisážím nepatří. Ředitel městské galerie PLATO Marek Pokorný tento trend prosazoval i v dočasném sídle instituce v Kanceláři pro umění v Českobratrské ulici, takže kdo z návštěvníků je připraven, není překvapen. Zahrada je to ďábelsky krásná. Odkazuje k éře těsně po apokalypse, kdy ruiny lidského světa začíná decentně zakrývat mocná příroda.
Výjev číslo 2: Asi 18.20. Autor vizuálního řešení zahrady Matyáš Chochola (mimochodem laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2016) je na place. Stejně jako ředitel galerie Marek Pokorný. Chochola rozhazuje rukama a ladí poslední detaily připravované performance, do níž zřejmě zasáhnou i dva bagry, které stojí za branami někdejšího Bauhausu, v němž nyní dočasně sídlí městská galerie PLATO. Chocholu vizi pomáhali realizovat zakladatelé brněnského Atelieru Partero Mirka Svorová a Jakub Finger.
Výjev číslo 3: Asi 18.30. Někteří návštěvníci stále očekávají úvodní řeč pana ředitele, ten ale v poklidu diskutuje s ostravskými umělci. Pije se pivo Nachmelená opice a abstinenti nebo řidiči (šoférem je i autor tohoto textu) si krátí čas v galerijní knihovně. Schválně, kdy najdu ve výtvarných monografiích první zahradu? Už ji mám, namaloval ji Josef Čapek, jsou to asi předměstské zahrádky někde u pražského letiště, protože nízko na nebi krouží letadlo. Vlastně obraz dost souvisí s aktuální vernisáží, vždyť právě z letadel byly svrženy atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, což byla taková „malá zkouška“, jak zrealizovat na zemi jadernou apokalypsu.
Výjev číslo 4: Asi 18.40. Opět v zahradě. V rumišti, v němž jsou čerstvě vysazeny škumpy a další rostliny, se dá nalézt leccos. Betony podepsané jako VOKD (Výstavba Ostravsko-karvinských dolů) i kusy žulových náhrobků. Na jednom lze dokonce vyčíst, že oznamuje narození i smrt z devatenáctého století.
Výjev číslo 5: Asi 18.50. Kytarista hrábne do strun a v hale se zároveň objeví zahradnice, která pokropí rumiště. Tedy apokalyptickou zahradu. Ostrava je vlastně plná podobných rumišť, celá Ostrava je velkou apokalyptickou zahradou, v níž ale ještě žijí lidé, kteří ovšem ruiny nezalévají. Tedy s výjimkou nadšenců z Okrašlovacího spolku Krásná Ostrava, no a někdy se spletou i technické služby.
Výjev číslo 6: Sbíječky jedou naplno, kytara duní. Pravý punkový nářez, ačkoliv bez punkového rytmu. Kdo chce, může v tom slyšet i skladbu pro Ostravské dny, které jsou zasvěceny nové hudbě.
Výjev číslo 7: Do zahrady vplouvá tanečnice, pochopitelně vyzývavě oblečená. Právě na bezstarostnost a nekonečnou zábavu vymírají civilizace, a nakonec asi i celé lidstvo.
Výjev číslo 8: Autor zahrady Matyáš Chochola stříká na kytaristu růžový sprej. Maluje skutečnost na růžovo. Tak si to malujeme každý den, zatímco péče o Zeměkouli jaksi vázne.
Výjev číslo 9: Do galerie vjíždí terénní vůz. Respektive vrak, který do haly dotlačí bagr a vyhodí automobil na vrchol jednoho z betonových rumišť, kde bude „teréňák“ postupně obrůstat. Myslím v tu chvílí na památku UNESCO železárny Völklinger v Německu, kde je velká část hutě vydána napospas přírodě a vytváří takzvané Ocelové Eldorádo (samozřejmě po cestičkách přístupné návštěvníkům). Tohle je jakási laboratorní obdoba, byť je vše vymyšleno úplně z jiných pozic.
Výjev číslo 10: Fakír plive oheň u teréňáku, bagr na vůz hodí ještě pár lžic betonového odpadu či starých pneumatik. Plameny odkazují k plamenům pekelným a opět třeba k Hirošimě nebo aktuálně k Sýrii. Lidstvo na svém zániku prostě poctivě pracuje…
Výjev číslo 11: Otevření zahrady, při němž duní kytary a sbíječky, s velkým zájmem sledují i dělníci pracující na silnici u galerie. Kouzlo nechtěného. Umění vs. skutečný život.
Výjev číslo 12: Fakír dál chrlí síru. BBB. Bauhaus, bible a bagr (a jeho koně pod kapotou). Zjevení Janovo 9, 17: „A ve vidění jsem spatřil koně a na nich jezdce: pancíře měli ohnivé, rudě zářící a žhnoucí sírou; hlavy koňů byly jako hlavy lvů a z jejich tlam šel oheň, dým a síra.“
Výjev číslo 13: Kytarista ve strachu z ohnivých jezdců ničí svůj nástroj.
Výjev číslo 14: A nástroj shoří.
Výjev číslo 15: A ještě ho pošlapou kopyta koní.
Výjev číslo 16: Když umlkne hudba, není člověka…
Výjev číslo 17: Oheň, prázdno, ticho…
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.