Na pozoruhodném koncertu vítězů skladatelské soutěže Generace chybělo to hlavní – posluchači

Běh za slávou čili o soutěžích aneb co s tím. Útlá knížka Václava Holzknechta z roku 1970 dodnes neztratila nic z pronikavé psychologie, s kterou se její autor zamýšlí nad smyslem soutěží. A dochází k názoru, že soutěže jsou dobré, jen když se jich dobře užívá. Mezinárodní soutěž skladatelů Generace má sympatické ambice: ukazuje, jaké trendy momentálně vedou v tvorbě mladých autorů, porota svým způsobem také určuje míru úspěšného zvládnutí těchto tendencí a proudů v konkrétní hudební kompozici.

Program koncertu byl sestaven z časově drobnějších skladeb o průměrné délce cca osmi minut. Jako první zaznělo Tání pražského mladého autora Jiřího Slabihoudka pro preparovaný klavír a housle, kterou zahráli Michal Bárta a Petr Benda. Slabihoudkovo Tání charakterizuje modelování zvukově barevných ploch, bodů, intervalů a skvrn. Časté užívání legata v klavíru a vrstvení vesměs diatonických řad se střídalo s repetovanými tóny, útržky klasické harmonie a běhy po klávesnici. Housle jako nositel dynamického, kinetického a melodického náboje byly pohybově volnější. Celkový dojem ze skladby byl meditativní, lyrický a velmi přirozený.

Michal Bárta a Petr Benda. (Foto: Lukáš Tížek)

Průhledné clony další oceněné skladatelky Soňi Vetché pro flétnu, violoncello a bicí provázela ještě důraznější inklinace k témbrové hudební kvalitě, která se odrazila v bohatém instrumentáři perkusí. Flétna (Petra Olajcová) a violoncello (Jiří Hanousek) v této skladbě vystupují jako rovnoprávní partneři diskurzu, který je veden v zajímavé melodické korelaci. Bohatá sestava trianglů, zvonů a dalších idiofonů včetně speciálních technik hry (alikvotní a flažoletové postupy) vedly rovněž ke kontemplativnímu vyznění.

Moudrá moudra skladatele Jiřího Dvořáka sdružují několik aforismů pro soprán, harfu, klavír a bicí (Mluv jen tehdy, když to, co chceš říct, je moudřejší než mlčení). Panu Dvořákovi bych doporučil, aby si zkusil vokální part také sám zazpívat. Možná ho přitom napadne, že ne všechna tempa je interpret schopen artikulovat tak, aby byla srozumitelná i posluchači. Přepjatá expresivní linka sopránu Veroniky Holbové, která ji zazpívala báječně, působila trochu artistně a překombinovaně, což je vzhledem k zajímavému hudebnímu okolí trochu škoda.

Veronika Holbová. (Foto: Lukáš Tížek)

Fiori sfiorati Pétera Tornyiaie pro violoncello, klarinet a bicí pokračovalo v podobném kurzu: zvukové plošky střídaly kratší melodické prostřihy, výrazný byl i zde podíl perkusí, velmi zaujal i onomatopoicky pojatý part klarinetu. Drobnější skladbou Parlando Rubato Laczkó Balinta zaujal klavírista Michal Bárta. Skladba připomínala abstraktní plátna, vrstvením a křížením akordických a rytmických struktur, které obsáhly rozsahové možnosti klavíru i jeho dynamickou šíři. Hommage a Bartók byl v případě této skladby podtitul vcelku přiléhavý.

Maté Balogh a jeho Quartet pour la fin du jam, byl první skladbou večera, která měla výraznější rytmus. Ten začal v klavíru ostinátním tónem, jehož asymetrické členění mělo svůj vnitřní řád a zajímavě se kombinovalo s violoncellem, flétnou a bicími. Baloghovi se povedlo vyvolat největší napětí, které pramenilo z gradace nejen kinetické, ale i tektonicky přesvědčivé výstavby.

Za nejvyzrálejší lze s trochou odvahy považovat závěrečnou kompozici Przemyslawa Schellera Gravity Warp pro komorní soubor. K stálým sólistům večera se přidaly žestě, které přispěly k větší zvukovosti. Zajímavostí této skladby jsou neustálé kontrasty v gradování individualizovaných krátkých frází, které prostupují četná glissanda.

Z úterního koncertu. (Foto: Lukáš Tížek)

V úvodu jsme zmínili, že soutěž Generace má sympatické směřování v tvůrčí otevřenosti a myšlenkové pluralitě mladých autorů, kterou mezinárodní jura volbou oceněných prací jednoznačně podpořila a podporuje. Chybí však to podstatné. To, na co skepticky poukazoval už Arthur Honegger. A sice posluchač. Sál Janáčkovy konzervatoře byl smutně prázdný a já si vzpomněl na Honeggerovu sarkastickou větu v Zaříkávání zkamenělin: Nastávající kandidát skladatelství má dát přednost zaměstnání v obchodě, které mu navrhuje jeho rodina. To mu nebude bránit, je-li v něm tak hluboce zakořeněno přesvědčení, že patří mezi povolané, aby nepracoval vedle tohoto zajištěného živobytí a aby neskládal hudbu. Skládat hudbu není řemeslo, ani kariéra. Je to intelektuální deformace, jakási posedlost a je nutno umět dosáhnout, aby byla prominuta.

Všechna díla, která na Generaci v úterý zazněla, ukázala na svobodnou orientaci mladých skladatelů. Člověk není nutně atakován neustálým přívalem melodií, které brání introspekci a strhávají na sebe pozornost. Každý koncert hudby, která se zřekla běžných harmonicko-melodických tradicionalizmů, přináší určitou očistu a poskytuje prostor pro projektování vlastního myšlení do slyšených hudebních struktur, nabízí větší komunikaci a sdílení, které se nemusí odrazit na schematické škatulce: líbí x nelíbí.

Zvláštní ocenění si zaslouží ti, kteří skladbám mladých autorů vdechli život v konkrétním čase a prostoru. Sólisté Jiří Hanousek (violoncello), Michal Bárta (klavír), Daniel Svoboda (klarinet), Kateřina Bendová (harfa), Petra Olajcová příčná flétna), Veronika Holbová (soprán), Lenka Škrlová, František Škrla, Antonín Labanič a Daniel Bura (bicí nástroje a perkuse) a všichni další dokázali díla mladých autorů rozeznít s přesvědčivostí a osobně interesovaným zaujetím.

Co považuji za slepou uličku projektu Generace, je absence podobných děl (a vlastně větší podíl hudby 20. a 21. století) na dalších festivalových koncertech. Jak mají mladí skladatelé věřit v smysluplnost své práce, když se soutěží (pokud je verdikt poroty příznivý) a případným provedením skladby zavřou stavidla možné reprodukce? Proč stále dokola zaříkávat zkameněliny, když je třeba se podívat i do budoucnosti? Zkušenost praví, že současná hudba, která je postavena do vhodného kontextu k starší, společenským kodexem přijaté tvorbě, nikoho neurazí a neodradí.

Bylo by vhodné dostat vítězné práce Generace z dobrovolného celibátu soutěže více k lidem, které dramaturgie koncertu složeného pouze ze současných děl nemůže sama o sobě příliš oslovit. Druhou možností je stávající koncept koncertu oceněných autorů promísit se zavedenějšími díly starších epoch a pokusit se o estetickou konfrontaci. Vždyť v minulosti vedle sebe zněla hudba nová i historická a právě v této pluralitě se nacházela pro všechny zúčastněné inspirace a živná půda pro tvůrčí svobodu a originální myšlenky. Věřím, že pokusit se naslouchat i hlasu mladších generací nikomu nemůže ublížit.