Premiéra baletu Juno a Avos přinesla na jeviště Slezského divadla taneční mystiku

Opera Juno a Avos je inspirována skutečným příběhem barona Rezanova, který vedl ruskou námořní výpravu do Ameriky, aby tak navázal styky s touto velmocí. V Kalifornii se Rezanov vášnivě zamiluje do mladičké Conchity, dcery místodržícího, jejich láska ale nedojde šťastného konce – Rezanov je z Kalifornie vyhoštěn a na moři umírá, Conchita po letech marného čekání vstupuje do kláštera, kde zůstává až do své smrti. Tento silný milostný motiv spolu s okolnostmi sbližování dvou mocností světa je bezpochyby lákavý, vytvořit čistě taneční verzi tohoto libreta však dosud nikdo nezkusil a bylo tak otázkou, jak se k takové výzvě tvůrčí tým a opavský baletní soubor postaví.

Z baletní inscenace Juno a Avos. (Foto: Tomáš Ruta)

Výsledkem je místy až mystická, potemnělá, dramaturgicky ucelená choreografie, které dodává na síle neotřelá Rybnikovova hudba, neboť jako doprovod k tanci je použit záznam původního operního provedení. Rybnikov kombinuje různorodé styly, počínaje klasickou operou přes ruskou lidovou hudbu až po prvky populární hudby sedmdesátých let, i s typickými zvuky syntezátorů. Často zaznívá také mluvené slovo v ruštině či španělštině; právě tyto promluvy (ačkoli rusky, popř. španělsky nehovořící publikum může ocenit jen zvukovou malebnost jazyka) dodává inscenaci zvláštní ráz – něco mezi modlitbou, starým ruským filmem a historickým románem, je to kombinace modernity a bohaté ruské tradice.

Stejnou rozmanitost nalézáme i v choreografii. Jiří Pokorný si našel osobitý pohybový slovník, ve kterém se objevují pohyby a gesta ruského lidového tance (chorovody, žehnání, držení paží), neoklasiky, jazzu i současného tance. V kontextu současné tvorby se nejedná o choreografii až tolik inovativní, jsou cítit vlivy taneční tvorby 80. let i kyliánovská inspirace, najdeme v ní ale momenty, které jsou originální, překvapivé a opavským tanečníkům sluší. Pro nepříliš početný baletní sbor jsou připraveny rafinované scény, ve kterých si choreograf hraje s prostorem a dokáže tak i s menším počtem tanečníků dosáhnout vizuálně zajímavého efektu (např. úvodní scéna truchlení za Rezanovovu zemřelou ženu, tanec námořníků nebo vstupy španělských tanečnic). Obecně v choreografii převažují dramatická gesta, ostré a přesné taneční i civilní pohyby a pantomimické pasáže nad velkými skoky, piruetami nebo zvedačkami.

Z baletní inscenace Juno a Avos. (Foto: Tomáš Ruta)

Představení stojí a padá s výkonem Tomáše Hoše, který byl obsazen do hlavní role Rezanova a který během celého večera takzvaně „neslezl z jeviště“. Hoš si dal záležet především na dramatickém ztvárnění postavy odhodlaného i vášnivého dobrodruha, kromě romantických duetů s Conchitou však mnoho jiných výrazových poloh jeho role nenabízí. Technicky zvládl pohybovou složku své role bez problémů a jeho plné nasazení bylo očividné. Krásným vizuálním dojmem působily výkony Karolíny Walachové (Conchita) a Lucie Zapletalové (Rezanovova žena Anna a její duch) – ačkoli jsou jejich role nepoměrné (přece jen je Conchita druhou hlavní rolí a Anna se objevuje jen v pas de deux v prvním jednání), přece mají tyto tanečnice něco společného – éteričnost, subtilnost a křehkost, eleganci na jevišti a výrazné technické přednosti. Zvláště Karolína Walachová se pak snažila svoji úlohu obohatit i po herecké stránce a doplňovat svého tanečního partnera při společném tanci, což je jí dobře dařilo. Soustředěnost a přesnost prokázal i baletní sbor, zvláště pak jeho ženská část. Ostatní role (Federico Michala Klapetka nebo Místodržící Martina Tomsy) byly spíše charakterního rázu a jejich hlavním úkolem bylo podpořit protagonisty příběhu.

Z baletní inscenace Juno a Avos. (Foto: Tomáš Ruta)

K celkovému vyznění inscenace přispěly kostýmy a scénografie Dany Hávové. Její styl je decentní a na tanečnících její siluety vypadají velmi elegantně. V návrzích se opírá o tradiční ruské a španělské oděvy, ve scéně námořníků se objevuje současný tón (například úzké džínové kalhoty). Dalo by se říct, že kostýmy Hávové měly velmi výrazný vliv na výslednou atmosféru baletu –  například v úvodní scéně smutečního obřadu, kde ženský sbor oblékl splývavé šedé šaty a černé šátky ovázané kolem hlavy a obraz jakoby byl vystřižen ze starých ruských bájí, nebo v závěrečné scéně z kláštera, kde se Hávová inspirovala strohými rouchy jeptišek.

Scénografie se během večera téměř neměnila – dvojí schodiště v zadním plánu jeviště, vedoucí k vyvýšené plošině, na které se odehrávala řada akcí a jejíž funkce se měnila s vyvíjejícím se dějem, a otočná zrcadla po stranách. Jednoduché kulisy doplňovaly rekvizity, které symbolicky znázorňovaly důležité okamžiky příběhu. Zmenšenina lodi představovala Rezanonovy plavby, zapálené svíce, ze kterých tanečníci vyskládali kříž na forbíně, nesly světlo naděje a náboženského spiritu. Také Conchita na závěr zapaluje svíci, aby se k ní vrátila alespoň duše Rezanova a mohli společně odejít na věčnost.

Z baletní inscenace Juno a Avos. (Foto: Tomáš Ruta)

Balet Juno a Avos plní v repertoáru opavského baletního souboru svou roli – je to představení, které soubor semkne, vyzdvihuje přednosti tanečníků a neupozorňuje na jejich nedostatky, dává baletnímu sboru příležitost zatančit si plnohodnotnou choreografii, zaujme i diváky, kteří nejsou tanečními specialisty a využívá naplno technických i prostorových možností Slezského divadla. Taneční odborník má možná dojem, že se choreograficky i esteticky vrátil o pár desítek let zpět, to ale nutně neubírá tomuto baletu na divácké atraktivitě. Co je ale třeba vyzdvihnout je fakt, že Juno a Avos se nesnaží být prvoplánově líbivý – což na svou dobu inovativní ruská hudba ani nedovoluje – a snaží se udržet si originální koncepci (a to u – nejen – regionálních tanečních produkcí není samozřejmostí).