Poněkud nedotaženou inscenaci na téma internetových diskusí u Bezručů zachraňují výborné herecké výkony

Přiznám se, že na novou hru Braňa Holička jsem se opravdu těšila. Sledovala jsem jeho divadelní tvorbu od Ypsilonky před Disk až po regionální scény. Prozatím ve mně nepřekonatelné ztvárnění hry Masakr v Paříži zanechalo fascinující pohled na genialitu vměstnanou do jedné hry. Nicméně po páteční premiéře tak nadšená nejsem.

Je mi naprosto jasné, co chtěl autor a režisér v jedné osobě sdělit. Generační výpověď měla svá velmi dobrá místa, ale bohužel ne tak pevná, aby na nich dokázala celé své téma udržet. Jednotlivé složky představení jsou skvělé, ale dohromady to moc nefunguje.

Nejprve bych se ráda chvíli zabývala samotným tématem. Již název #nejsemrasista_ale není v případě režiséra zcela originální. Forma názvu i téma se v obdobném provedení již v jeho tvorbě vyskytují. To by nevadilo, pokud by tematika internetových diskuzí byla trochu propracovanější nebo přinesla něco víc než jen opakování klasických klišé.

Z inscenace #nejsemrasista_ale. (Foto: Lukáš Horký)

Bohužel toto téma již bylo použito v mnohých inscenacích, a ne vždy to bylo přínosem. Nicméně jsou hry (např. Já, hrdina, rež. Jiří Havelka a kol.), kde diskuzní příspěvky přesahují samotné téma a vyvolávají v lidech nervozitu a neklid. Zde se tento přesah nekoná.

Nikdo nepochybuje o tom, že je důležité poukazovat na problematiku sociálních sítí, manipulaci s „pravdou“, přeinformovanost a její důsledky. Nicméně šlo by to i bez repetice stejných motivů. Od spojení takové scény jako je ta bezručácká s nápady oplývajícím autorem jako je Braňo Holiček jsem očekávala mnohem víc.

Z inscenace #nejsemrasista_ale. (Foto: Lukáš Horký)

Z čeho však zklamaná nejsem a co dělá Bezruče Bezručema jsou herci – ať už mají rádi pomazánkové máslo, nebo jsou na kluky, jsou to prostě profesionálové v každé situaci. Pětice herců v podání Ondřeje Bretta, Jakuba Burýška, Lukáše Melníka, Michala Sedláčka a Magdalény Tkačíkové vytváří celistvý obraz, kde nikdo nikoho nezastiňuje ani nepřehrává. Všechny role jsou zároveň hlavní i vedlejší a veškerá síla vzniká vzájemnými dialogy, jejichž aktéři a intenzita projevu se proměňují.

Z inscenace #nejsemrasista_ale. (Foto: Lukáš Horký)

Afektovaný herecký výstup Magdalény Tkačíkové je vtipnou vsuvkou na téma divadelní svět a jeho přínos společnosti. Ani pánové však nezaostávají za svou kolegyní a svým bryskním humorem a smyslem pro načasování vytvářejí z představení humornou grotesku s absurdními prvky.

Velmi vydařená je především scéna. Nikola Tempír zaplnil celý prostor dominantní „přímořskou pláží“ a kromě ručníků a ústředních diskuzních předmětů tak vytvořil jedinou rekvizitu potažmo kulisu. S ohledem na pláž oblékla Lenka Odvárková herce do plavek a letních outfitů. Účel této scénografie se vynoří až na konci hry a tento moment společně s posledním aktem postav dává inscenaci podstatně vyšší záměr.

Z inscenace #nejsemrasista_ale. (Foto: Lukáš Horký)

Hodně povedené je intenzivní hudební intermezzo, které kopíruje vývoj inscenace a citlivě graduje. Reklamní vsuvky odrážejí všudypřítomné reklamní spoty, které jsou nejen otravné, ale hlavně mnohdy necitlivě kuriózní.

Inscenace má velkou výhodu, a to časový rozsah. Tempo představení by delší čas snad ani neuneslo. Autor se ve hře dotýká tolika zajímavých témat, že kdyby si vybral jedno a pořádně ho dotáhl do konce, možná by ze hry neudělal degustaci malých porcí, ale vytvořil by nosné sousto s intenzivním dopadem na diváka. Bohužel se tak nestalo.