Ostravští February na svém debutu recyklují odkaz postpunku a indie kytarovek

Na své první setkání s February si pamatuji dobře. Bylo to před více než dvěma lety v Hudebním bazaru na soutěži kapel Boom Cup, kde začínající kapela vyhrála základní kolo a probojovala se až do semifinále. Tehdy ještě teenagerská partička mne zaujala nikoliv instrumentální zručností, kterou hráči teprve pilovali, ale tím, s jakým způsobem si pohrávala s odkazem na britskou kytarovou scénu raných devadesátek, aniž by někdo mohl říct, že jde jen o plagiát bez dalších ambicí.

Od té doby uplynula poměrně dlouhá doba, po kterou kapela pracovala jak na vlastním repertoáru, tak na hledání ideální výrazové polohy a zdokonalování instrumentálních dovedností. A koncert v ostravském Barráku před pár dny, kde se February představili se dvěma bubeníky, potvrdil, že kapela udělala obrovský skok a že se její členové naučili umně pracovat se zkresleným zvukem a s jeho atmosférou a dynamikou, což představuje základ tohoto žánru.

Po poslechu kolekce, na které se kromě zakladatelů kapely Vladislava Uskova a Tomáše Klézla podílel také nový bubeník Martin Hampel, známý právě ze zmíněných Places, je třeba předeslat, že posluchač odkojený britskou kytarovou indie scénou devadesátých let, ale i postpunkem let osmdesátých, nebude pohoršen, přijde si na své a už od prvních tónů může mít pocit jakéhosi dejà vu.

Album po krátké předehře otevírá singlová Hide My Under Autumn Leaves. Chytlavý repetitivní kytarový motiv na sebe nabaluje jakoby nesmělou melodi přecházející do dvojhlasem zpívaného refrénu. Po druhé sloce zazní refrén úplně jiný, podstatně působivější a podpořený údernými kytarami a se silnou gradací, která ústí až do psychedelizující hlukové stěny.

A tak to pokračuje dál – v podstatě každá píseň na albu připomene něco, co už jste někdy v různých variacích slyšeli. Chvílemi na něm February znějí jako shoegazeoví Slowdive (Wichou), někdy připomenou pozdní The Cure (například zpěv Tomáše Klézla v písni Branches), ve vypjatých pasážích si pak pro změnu vzpomenete na islandské Sigur Ros nebo třeba na Američany Sonic Youth.

A když například v předposlední písni Life Is Not A Film kapela doslova cituje fragment písně Interzone kultovních Joy Division, můžete si být jisti, že se své inspirační zdroje přiznat nestydí.

Chvílemi při poslechu alba možná zamrzí, že oba vokalisté narážejí na své hlasové limity (týká se to zejména Tomáše Klézla), možná vám může být líto, že některé velmi silné části kontrastují s pasážemi velmi fádními, které máte chuť přeskočit, ve svém celku se ale při poslechu nudit nebudete.

Byť ostravští February svým albem, na kterém přetavují mnohokrát použitá aranžérská klišé, neudělají díru do světa, jedná se na ostravské poměry o poměrně zdařilý debut, který obstojí i po vícero opakovaných posleších.