Intelektuální vznešenost říznutá hlasem ze šalandy. To jsou obrazy Daniela Bednáře v Lese

Ve Starém zákoně je Daniel židovským mladíkem obdařeným výjimečnou moudrostí, schopností vykládat sny a viděním do budoucnosti. Bednář je řemeslník, který měl vždycky blízko k chlastu. Silný, někdy až obhroublý chlap, který vyrábí dřevěné bečky. Na pivo, na rum, na whisky. Intelektuální vznešenost je tedy říznuta hlasem ze šalandy. Moudrost a vize budoucnosti se střídá s buranstvím a počítáním drobných, za které se lze večer zpít do němoty.

A takový je i Daniel Bednář. Takové jsou jeho malby. Všechny totiž vznikají z niterných filozofických vizí, kterých má Daniel každý den plnou hlavu. Je to ten druh umělce, který každé své dílo promýšlí v kontextu všehomíru. Je to mudrc, který tvoří pro Boha a čeká na jeho soud. Respektive na nějaké symbolické znamení, které jeho nové plátno posvětí.

V průběhu samotného tvůrčího procesu ale Daniela mocně pokouší Bednář. Svědectví ulice, malost všedního dne. Jsoucno je konfrontováno s věčným námezdním utrpením, které konečně Bednář dobře zná i ze své učitelské praxe. Filozofickému majestátu na rozmalovaném plátně podtrhává nohy každodenní stres či marnost.

Obrazy Daniela Bednáře v Lese. (Foto: Ivan Mottýl)

Na Bednářově výstavě v Lese mě oslovuje několik jeho mysteriózních skrumáží, která však nemají názvy. Na jedné z nich třeba visí prádlo, fialové dívčí gaťky a košilka na prádelních šňůrách. De facto intimní zátiší však rozrušuje hrozivý výjev: nahé lidské tělo bez hlavy. Možná rovněž visí na šňůrách jako to erotické prádélko, ale spíše se jen tak „zjevuje“. Ta děsná bytost navíc močí do vázy a její řádně vyvinutý mužský úd je záměrně středobodem výjevu.

Je to totálně vymačkaný chlap. Vypraný, vyždímaný, vysátý, prostě zničený ženským elementem. Muž, jenž už asi neplní sexuální roli partnera a penis používá jen k vylučování. A tenhle nerovný vztah mu časem totálně vymazal hlavu. Delete.

Obraz plačící ženy za oknem.

Malíř si ale uvědomuje obě strany vztahové mince. Muž proměněný v pouhý hadr je stejnou partnerskou realitou jako věčně ponižovaná žena, která marně čeká na květiny. A přesně takovou Bednář zobrazil na jednom z dalších pláten. Vidíme plačící ženu za oknem, na němž bolest namalovala růže v barvě popela.

Všechno přitom začalo docela šťastně. Fialové spodní prádlo vlálo bezstarostně ve větru a za oknem v truhlících kvetly červené a žluté růže. Jenže Daniel je zároveň i Bednář a Bednář Danielem. Proto se prázdné truhlíky na okně proměnily v rakve a mužské přirození v pouhé průtokové potrubí.

Z výstavy Daniela Bednáře v Lese. (Foto: Ivan Mottýl)

A podobná jsou vlastně všechna v Lese vystavená díla Daniela Bednáře. Díky výše popisovanému konfliktu mezi Danielem a Bednářem totiž mají imaginaci tikající pumy. Jsou to díla plná nepokojů a vnitřních běsů. Právě tak, jak to chtěl osud, když dal našemu malíři jméno Daniel Bednář.

*

Daniel Bednář: Obrazy. Absintový klub Les, Ostrava. Výstava je k vidění do 19. května 2018 (otevřeno denně od 17.00 až do rána).