Režisér Pavel Gejguš před premiérou Vlčice: Ve Staré aréně děláme to, co v jiných divadlech v Ostravě není běžné

Jste nejen režisér, ale také scénárista Vlčice, můžete prozradit, jaké prameny vás inspirovaly?

Náš příběh se odehrává v Americe, důležitá je tedy americká krajina i styl života. Komentujeme způsob života bílé společnosti postavený na principech konzumu a amerického snu, děj prostupuje šamanský spiritualismus původního indiánského obyvatelstva vytlačeného na smetiště dějin, kde pod odpadky skomírá panenská příroda, kdysi divoká. Ale to vše vyprávíme z pohledu Středoevropanů, kteří toho o Americe zase až tak moc nevědí. Proto k líčení používáme záměrně klišé, která známe z televize, z amerických filmů a seriálů. A děláme si z toho legraci. Dá se tedy říci, že volná inspirace vychází právě odsud.

Jaké seriály máte na mysli?

Nejde o žádný konkrétní titul, jde principiálně o hru se žánry amerických sitcomů nebo kriminálek.

A tím dalším inspiračním zdrojem je pro vás co?

Literární oblast, zvláště pokud jde o klučičí dobrodružný příběh. Hlavní hrdina je dospívající kluk, který se vydává na lov vlka. Ta lovecká výprava je jakási iniciace dospělosti. Na začátku vyprávění už Billy není dítě, ale ještě není ani muž. Je to mladík, jemuž je vlastní téma opouštění domova a hledání sebe sama i vzpoura vůči názorům, které mu vštípili rodiče. Vydává se na vlastní cestu světem.

Příběh je tedy zasazen do americké divočiny.  Nepůjde tedy o „další“ western na prknech Stařeny?

Myslím si, že ne. Nevím, jaká jsou přesná kritéria westernu, vymezení tohoto žánru. Představuji si však western jako terén plný pistolníků a drsných mužů, kteří si vyřizují účty se zbraní v ruce. A nehnou u toho brvou. To ve Vlčici nebude. Určující je však ta americká krajina. Putování a setkávání se s dalšími postavami na cestě. Abychom nespadli do kategorie western, rozhodl jsem se dát inscenaci označení lovecká revue.

Ale Vlčici uvádíte s podtitulem Mělký hrob, což může být vnímáno jako filmový odkaz, ne-li právě ještě více asociující drsný westernový styl…

Vlčice není první z titulů, který je u nás uváděn v této formě dvojího titulu s lomítkem, viz třeba PÁSMO/ Kóta 6893 nebo LETĚT / Groteska o lásce a podobně. Baví mě tyto dvojí názvy, kdy krátký úderný titul kapitálkami podbarvuje podtitul, který dává tušit náladu inscenace. Mělký hrob má svůj význam, který má naznačit divákovi něco neblahého, drsného. Jinak Mělký hrob (Shallow Grave) je album hudebníka jménem The Tallest Man on Earth, které jsem rád poslouchal při psaní scénáře.

Ve Staré aréně často pracujete s parodií žánrů, s filmovou poetikou, seriálovým konzumem. Je to znát hlavně ve vaší Brakové trilogii a zdá se, že na této vlně jedete i v dalších kusech jako jsou Storáče nebo teď i nově Vlčice. Není toho příliš?

Je pravda, že v letošní sezóně se nám braku a žánrovek sešlo více, máme fázi, kdy nás tento princip vyjádření hodně baví. Věřím, že jde jenom o vývojovou fázi, kterou posléze opustíme. Jakmile se nasytíme, půjdeme dál.

Přitom ale všechny tyto parodie sdělujete divákovi autorskou formou… Jste oázou tvůrců, kteří se zhlédli v laciné filmové poetice, jež jim ale umožňuje o to lépe dosáhnout zamýšlené výpovědi?

Nemohu odpovídat za všechny tvůrce, ale co se mě týče, tak si myslím, že každá generace je něčím odkojená a vychází z jistých inspiračních zdrojů, kořenů. Já jsem například vyrůstal více než na dobrodružné literatuře na cestopisech. Vinnetou nebo Mayovky mě minuly. Miluju domorodého lovce a stopaře Děrsu Urzalu. Baví mě princip cestopisných představení, které nejsou moc časté a přitom nejsou nezajímavé. Martin Františák kdysi například v Šumperku inscenoval představení o Eskymo Welzlovi, který je rodák ze Zábřehu na Moravě, což je k nám blízko, ale bohužel jsem tento kus nikdy neviděl. Ale co se týká filmových zdrojů, tak je tady hodně lidí z mladé generace, která z nich přímo čerpá. Protože zkrátka jsme generace odkojená seriály a americkými filmy.

Nezdá se vám, že může jít až o jistý nešvar, že současné divadlo je až příliš závislé na prostředcích jiného média, kterým je film?

Je to pravda, ale otázkou je, zda je to na škodu. Kdysi byl silnější vliv divadla než filmu, ale stará divadelní řeč, úzus, jak se hrálo, působí z pohledu dneška pateticky. Pro mladou generaci už patos nefunguje, snižuje sílu výpovědi. Jsme cynická generace? Nevím, ale jsme prostě natolik kontaminováni filmem a současným uměním, že nedokážeme jinou poetiku přijímat. Konkrétně ve Vlčici, když odkazuju na poetiku béčkových filmů nebo seriálů, se snažím pracovat s nadsázkou, abych docílil depatetizace příběhu.

Obecně je u nás velkým fenoménem odkazů na filmovou kulturu uznávaný režisér Jan Frič, který s filmovými odkazy pracuje takřka neustále. Například jeho Mlčení bobříků je tím přímo přesycené a to není jediný příklad, kde používá citace z filmů. Nebo v tomto duchu píše populární Tomáš Dianiška. V příští sezóně chceme nasadit jeho hru Zvrhlá Margaret, která na tomhle principu funguje.  V pozadí jeho dramatických textů je cítit, že miluje americké žánrové filmy jako jsou Jurský park nebo Vetřelec. Rád v textech používá ostré filmové střihy. Vyrostli jsme na tom a jsme tím odkojeni. Je to, jak jsem již řekl, generační záležitost.

Ve třech rolích vystupuje reálná herecká rodina Georgievových, proč taková kumulace?

Už jsem se všemi z nich spolupracoval na jiných inscenacích a teď mi přišlo jako ideální spojení, že hlavní postavu revoltujícího kluka ztvární Jakub Georgiev a jeho mámu a tátu budou hrát jeho skuteční rodiče Miroslava a Vláďa. Dokážou na jeviště přenést fajn rodinnou atmosféru.

Titulní roli Vlčice ztvární Tereza Petrová, což je tanečnice, která má vystudovanou taneční konzervatoř.

Ano, věnuje se současnému výrazovému tanci. Nedávno měla v Cooltouru premiéru s kusem Hlavou proti… U nás účinkovala už několikrát, třeba v jedné z prvních inscenací Dívky ze Sorok, měla také menší taneční roli v Elektře. Takže jde o přirozenou kontinuitu spolupráce. Tentokrát jsem se rozhodnul dát ji více prostoru. Je totiž dobrá.

Jak na divadle ztvárnit zvíře?

To je velká výzva, tvrdý oříšek k rozlousknutí. V našem podání je vlčice němá, pohybová role. Proto ji hraje právě Tereza, tanečnice. V představení se tedy snažím kombinovat činohru s pohybovým divadlem.

Jak si představujete další směřování Staré arény?

Když se snažím hovořit o směřování Staré arény jako celku, tak mou snahou nebo touhou je, abychom v Ostravě plnili roli alternativního divadla, které se nesnaží opisovat od zdejších klasických činoherních souborů. Snažíme se hledat postupy, které jinde na ostravské scéně nejsou běžné. Ve Vlčici to budou například dlouhé pasáže beze slov podbarvené podmanivými hudebními plochami. A tentokrát jsme se také vyřádili na kostýmní výpravě, která v sobě nese velkou nadsázku a vtip. Důležitou součástí realizačního týmu jsou tedy manželé Jakub Adamec (hudba) a Jana Adamec Tkáčová (scénografie).