V blázinci jsem maloval, teď ale nevím, jak můj život bude pokračovat, svěřuje se malíř Michal Moučka

S nadějí, i bez ní. Tak se jmenovalo jedno z posledních představení, v němž si na prknech Komorní scény Arény zahrál talentovaný herec Michal Moučka. Bohužel, pak převážila beznaděj a divadlo musel opustit. A od té doby to má jako na kolotoči. S nadějí, i bez ní. První letošní čtvrtletí pak hledal naději s pomocí lékařů. „Rozhodl jsem se zbavit závislosti,“ vypráví Moučka v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. Klobouk dolů, dobrovolně a dlouho dopředu si naplánovat pobyt v psychiatrické léčebně, to chce kus odhodlání.

Do Opavy odjel Moučka na počátku února, a protože věděl, že součástí léčby v blázinci je také art terapie, vzal si do ústavu deset našepsovaných a napnutých pláten na vlastních rámech. „A krabici s barvami. Zpočátku byl ale s malováním trochu problém, protože pravidelná strava mě přivedla do trochu manického stavu, takže jsem maloval, kde se dalo. To se lékařům ne vždy líbilo a říkali mi, ať se více než na malování soustředím na léčbu,“ líčí Moučka.

Moučkův obraz Sýkorka.

Deset plánovaných pláten však přece stačil namalovat a nyní je vystavuje v Galerii Nibiru v Ostravě-Přívoze. K dílům z psychiatrické nemocnice pak přidal i několik obrazů, které vznikly těsně po jeho předčasném odchodu z léčby na počátku května. Na rozdíl od temných motivů, které převažují na „opavských plátnech“, je nejnovější Moučkova produkce prodchnuta až čapkovskou nadějí. Konečně, právě Josef Čapek byl ctitelem výtvarného naivismu a art brut Michala Moučky by ho určitě nenechal chladným. Třeba obraz s názvem Sýkorka. „První obraz, která vznikl na svobodě. Radost z jara, radost ze života i z té svobody, kterou v blázinci přece jen nemáte v takové míře. Prostě radost,“ vypráví malíř.

Michal Moučka s obrazem Dívka. (Foto: Ivan Mottýl)

Idylicky působí i Dívka, dílo rovněž namalované až po příchodu z léčby a zobrazující slečnu s věncem pampelišek na hlavě. Vnitřní obsah je však dvojznačný, na pomezí bláznivé radosti i šíleného smutku. „Je to portrét dívky, která mi v Opavě zlomila srdce,“ vypráví malíř, že i během léčby může přijít další nemoc. „Ženy jsou běloučký cukr v hořkém kafi života,“ napsal kdysi básník Jaroslav Seifert. Zpočátku i Moučka prožíval sladké dny. „Ta dívka moji lásku opětovala, na jedné terapii se ale rozplakala, že má strach, že ji v životě nebudu dostatečnou oporou. To mě natolik vzalo, že z jedné vycházky už jsem se nevrátil.“

Teď Michal Moučka pije onu hořkou kávu. Navíc musí denně myslet na existenční problémy. „Vůbec nevím, jak ten můj život bude pokračovat, za byt platím 4000 a 2400 za pronájem Galerie Nibiru, můj invalidní důchod je pouhých 6200 korun,“ počítá. Na živobytí nezbývá nic, vlastně 200 korun schází i na nájemné. „Je to tak, nemám nic. Proto musím malovat, občas někdo něco koupí za čtyři pět stovek.“

Dva citrony v mandalovém vajíčku.

Prvním obrazem namalovaným v léčebně je dílko Dva citrony v mandalovém vajíčku. „Ten vznikl na počátku února venku na mrazu v areálu léčebny. Sněžilo a já měl pár hodin volno, protože jsem se nemohl zúčastnit výjezdu do muzea s dalšími pacienty, neměl jsem totiž na jízdenku na trolejbus.“ Harmonie, k níž má přivádět tvorba mandal, je tak v tomto případě ještě pořádně kyselá.

Moučkovy Letokruhy.

Náměty obrazů, které Moučka maloval v blázinci, byly většinou okamžitou inspirací. „Když jsem přemýšlel nad svým životem, věkem a vůbec obecně nad životem, vyšel mi z toho obraz Letokruhy.“ Ten už nemusel malovat „undergroundově“ na mrazu, ale stvořil ho v rámci ústavní art terapie. „Každé pondělí jsem chodil do dílen v rámci terapeutické skupiny B2.“

Hvězda Michala Moučky.

V dílnách vznikl i obraz Hvězda, což je opět dílo pracující s mandalou. „V léčebně se mi tvořilo dobře, bral jsem to jako účinnou terapii. Jsou to navíc všechno díla, která vznikla s čistou hlavou, a to byla určitě změna,“ vypráví malíř Michal Moučka.

Obraz Svatý muž (na úvodní fotografii k tomuto článku) se zrodil z vizuálního zážitku u hypermarketu Albert naproti blázinci. Moučka tam vyfotil svoji siluetu u popínavé rostliny, která se v těch místech pne po zdi – loubinec pětilistý. A poté vše promítl na plátno. „Svůj stín, který se zkubizoval. Považuji to za nepovedenější obraz z blázince, pokud jde o infantilismus,“ říká Moučka, jehož výstava v Galerii Nibiru se jmenuje Infantilismus z léčebny. Infantilismus je dle Moučky nový malířský směr, jehož je zakladatelem.

Svatý muž je vizí se dvěma svatozářemi. Svérázný autoportrét. Další obraz Pět růží opět koketuje s mandalou. „Mandalovské barvy, zjednodušení, insit. Ale vlastně i úplně obyčejné zátiší,“ vysvětluje Moučka.

Zajíc Michala Moučky.

V areálu Psychiatrické nemocnice v Opavě pobíhají i zajíci a bažanti, jeden zajíc se tak dostal na obraz s názvem (UFO)zajíc. Tímto plátnem malíř navázal na svůj nedávný vesmírný cyklus věnovaný planetám, vesmíru i mimozemským civilizacím Space attack.

Michal Moučka s Trnovou korunou. (Foto: I. Mottýl)

Poslední z obrazů, na který Michal Moučka upozorňuje při prohlídce v Galerii Nibiru, se jmenuje Trnová koruna. „Utrpení je jedinou vrozenou skutečností celého života,“ napsal básník Vladimír Holan a podobně své „pozemské pinožení“ prožívá i Michal Moučka. Právě trpící umělci přitom přinášejí dějinám umění nejzásadnější díla.

*

Michal Moučka: Infantilismus z léčebny. Galerie Nibiru, do 16. května (otevřeno po domluvě na čísle 777 026 375).