První den nového festivalu Inverze se stal energickou literární seancí

Ačkoli je to vlastně protimluv, první ročník Inverze pokřtily těžké kapky květnového deště, osvěžily vzduch a stejně tak nabudily festival, který v odpoledních hodinách s nadšením a mladistvým elánem vyrazil na páteční kulturní maratón. Bral to sprintem a končilo se až v brzkých sobotních hodinách.

Ale Inverze není jen o literatuře. Nabízí i spoustu filmových projekcí, hudebních koncertů, besed… a to všechno našlapané pod jednou střechou! Původně jsem chtěl začít biografickým filmem Nico o zpěvačce kapely Velvet Underground, ale jelikož byl ve vedlejším sále současně promítán nový film Wese Andersona Psí ostrov, na stránkách Inverze tolik vychvalovaný (www.festivalinverze.cz), pod nátlakem chvíle jsem změnil rozhodnutí. Vždyť si pak Nico můžu stáhnout. To jsem ale ještě nevěděl, že v pozdějších hodinách zavítám na besedu o pirátění. Ale popořádku.

Rozhodně jsem neprohloupil. Psí ostrov dokázal, že není třeba zasadit příběh do nějak zvlášť vzdálené budoucnosti, aby se v ní zjevily nešvary současnosti, intriky a mechanismy třímající ji ve svých pařátech. Stačí dvacet let a ostrov-skládka je na světě. Film nezapomíná, že i „dělat si srandu“ je vlastně formou kritiky. Proto neokoukaným způsobem pojí humor se znázorněním masové manipulace, strachem z neznáma, které ještě donedávna bylo nejlepším přítelem člověka. Ale divák ví, na čí stranu se postavit. Tím spíš, že ve filmu jen poskrovnu rozumí lidské řeči, zatímco psům každý štěk.

Petr Hruška na festivalu Inverze. (Foto: Jana Macečková)

Ze sálu jsem vyšel s novýma očima a vlastně i ušima, bylo náročné uvyknout lidské řeči, třebaže z úst Petra Hrušky, který se slovy umí nakládat, a jak. Po zahájení festivalu se vedle potlesku jeho přáním i díkům ozval i psí štěkot. Psí ostrov! Ne a ne ho dostat z hlavy.

Častěji než po básních, které byly „těžké šacování sebe sama“, směřující od nitra k nitru, sahal Hruška po sloupcích pro Respekt a internetovou verzi Revolver Revue. Ne že by se v nich nedotýkal spodních toků řeči, vždyť jeden se nazývá Slovo na obranu slova, ale věnovaly se spíše aktuálním společenským a politickým tématům, což vlastně vyplývá už z povahy útvaru. Sloupkům o nutnosti důvěry v člověka na pozadí uprchlické krize, o sprostých prezidentech… nechyběl mnohdy až groteskní humor zatížený závažným poselstvím. A každý si i v těchto textech našel kus básníka. Například zneklidňující svědectví o (ne)trestnosti činu posadit se za hvězdnaté noci na náměstí na jiném místě, než které k tomu bylo (prostřednictvím laviček) vyhrazeno městem.

Jáchym Topol na festivalu Inverze. (Foto: Jana Macečková)

Ačkoli Inverze cílí na různorodost literatury, její nové žánry a formy, páteční program patřil renomovaným autorům. Jako druhý četl ve stanu před Provozem Hlubina Jáchym Topol. Díky jeho bezprostřednímu a jaksi civilnímu projevu působil román Citlivý člověk ještě více jako běh, jako střemhlavé uhánění podél řeky Sázavy. Tu se hlavní hrdina Mour ohlédne vlevo na z řeky vytažený ruský tank, tu vpravo na zbytné výdobytky dnešní doby a tu za sebe, jak strávil těch pár dekád svobody. Topol se představil jako pokorný vypravěč, zatímco jeho postavy před sebou máchají rukama, překřikují se jedna přes druhou, navzájem se neslyšíce. Ještě že byl plný stan posluchačů, takže ta hromada pravd o životě nezazněla zbytečně. „Rusové sou příroda, ty nezastavíš.“ Škoda jen, že nedošlo ke slibované diskuzi s autorem.

Na druhou stranu, kdyby se program natahoval, nestihl bych již pod střechou Provozu Hlubina Irenu Douskovou. Četla úryvky z tiskárny ještě horkého románu Rakvičky. Kniha o dvacetileté Róze, která cestuje stopem do Ostravy, dává mimo jiné zakusit až autentické trapasy, v nichž se nejeden pozná: „Pochválila mu auto. Nevšimla si, co to vlastně je, jen, že je zářivě modrý, zřejmě dobrý, rozhodně ňáký cizí. […] Chtěla jen říct něco pozitivního. ‚Pěkná barva,‘ řekla. Teď se zašklebil určitě. ‚Barva,‘ zopakoval po ní pobaveně, ‚no jo, ujde.‘ ‚Taková… nezvyklá,‘ vypadlo z ní ještě.“

Irena Dousková na festivalu Inverze. (Foto: Jana Macečková)

Den se nachýlil k večeru, program houstl a vše šlo už ráz na ráz. Jeden a půl písničky od Jiřího Imlaufa a pak šup na konec besedy s Karin Lednickou o pirátění knih. Debata se zrovna otočila kolem nezákonného sdílení beletrie pro studijní účely. Účel světí prostředky – ukázalo se žalobným prstem na ministerstvo školství, které by mělo takové případy ošetřit.

Poslední, co jsem z pátečního programu stihl, byl audiovizuální projekt Psychedelikatesy. Tři mladí autoři z pěti četli své básnické texty „rostlinného původu“ za doprovodu zvukových a obrazových efektů. „…matematická juxtapozice, metafyzické anémie. Vcházíme spolu do světla. Orbitální družice kulminují okolo povrchu slunce…,“ četl Viktor Hanačík, a já uvažoval, do jaké míry je jeho poezie o potřebě něco sdělit a do jaké míry je o exhibicionismu. Vzpomněl jsem si také na úvodní slova Petra Hrušky, aby pořadatelé při svém multižánrovém a multimediálním zaměření „dokázali nenaletět na laciné efekty, které pouze nově, neotřele a originálně vypadají.“ A třeba jsem jen byl hluchý vůči magickému sci-fi zaříkávání, osahávání prapůvodu slov.

Na festivalu si zkrátka každý najde své. Na pláži v noci planuly pochodně. Lidé popíjeli, poslouchali elektronickou hudbu AVB a myslím, že jsem koutkem oka zahlédl někoho „pařit“ i na playstationu.

Inverze ale pokračuje až do neděle. V sobotu můžete zavítat například na čtení Jana Těsnohlídka, Jakuba Horáka anebo na koncert kapely Acute Dose, kterou pořadatelé označili jako „jednu z mála českých kapel, která má světové parametry.“