Bobby McFerrin ovládl Ostravu. Spolu s ním se dal do zpěvu celý Gong

Bobby McFerrin je umělcem, kterého nejlépe charakterizuje slovo otevřenost. Za svou hudební dráhu se seznámil s jazzem, klasikou, etnickou hudbou a dalšími hudebními žánry. Vtahoval inspiraci a celý život se učil poznávat sám sebe. Prastará antická moudrost, bez které lze jen stěží stavět komunikační mosty, mu ukázala cestu k jedinečnému umění rozeznít svou vlastní přirozenost a učit druhé.

McFerrin přišel na pódiu ve vytahaných riflích a obyčejném tričku, které zvýraznilo jeho astenickou, subtilní postavu. Spolu s ním nakráčel i sbor, složený z mladých zpěváků, kteří byli rozděleni do čtyř hlasových skupin na 4 basy, 3 tenory a 2 trojice vokalistek. Sestavu uzavírali dva zkušenější zpěváci, kteří Bobbymu sekundovali jako beatboxeři a tahouni melodicky složitějších partů.

McFerrin se zdržel jakýchkoli seznamovacích pozdravů a projevů a šel rovnou na věc. Nejprve to vypadalo, že svůj hlas teprve ladí, až po chvíli nahodil nosné rytmické téma, které předat čtveřici basistů na levé straně půlkruhu. Stejným způsobem zpěvák vymyslel doprovodné melodické linky i pro další tři sborové skupiny, takže výsledná čtyřhlasá sazba zněla velmi plně. Do této atraktivní rytmicko-melodické mozaiky začal McFerrin improvizovat a dotvářel nové a nové barevné doplňky v protilehlých hlasových polohách.

Podobným způsobem McFerrin pokračoval i v dalším průběhu koncertu. Téměř půlhodinový vstupní set proběhl bez jediné pomlky a potlesku. Bylo to jako předkrm, jakoby se zpěvák se sborem teprve ochutnával a poznával, to vše bez účasti publika, které bylo prozatím v roli posluchačů. Po dlouhém a nepochybně náročném úvodu si McFerrin zjevně potřeboval odpočinout: posadil se a popíjel čaj. Štafetu leadera předal sympatickému zpěvákovi s kšiltovkou, který toho večera poprvé zapojil do hry také diváky zaplněného Gongu.

Američan využil rozmístění prostoru Gongu na tři sektory a každému postupně předzpíval jinou melodii. Publikum se chytilo a celý prostor začal rezonovat jednoduchým motivem beze slov. Bylo fascinující sledovat, co vše se dá podniknout s vrstvením vokálů a jejich změnami v čase a prostoru. Stejnou věc si vyzkoušel také další, tentokrát afroamerický zástupce McFerrina, který vymyslel melancholický motiv složený z malé sekundy, nad nímž se nabalovaly pozoruhodné harmonické souzvuky. Jeho následná improvizace byla dechberoucí přehlídkou úžasného hlasového fondu a vynalézavé práce s hlasovými rejstříky a technikami.

V závěru koncert převzal otěže opět McFerrin a pobavil diváky nejdříve parodií písně Another One Bites The Dust od Queen. Posléze začal zpívat rychlou melodii, na které kolabovali i jeho sboristé. Nádherná byla sborová skladba, která měla gospelově vroucí výraz a jazzovou harmonii a očividně nevznikla na pódiu jako improvizace. Aby nezůstalo jen u pěvecké ekvilibristiky, zadal McFerrin následně jednoduchý motiv, který si opět s chutí zazpíval celý Gong. To už bylo téměř deset hodin a z ničeho nic se zpěvák uklonil a za stálého zpívání sboru, ovšem už bez mikrofonů, odkráčel pomalu z pódia.

Úsilí dostat McFerrina na pódium ještě jednou bylo značné, ale nakonec se povedlo. Legenda přišla už sama a sedla si na okraj pódia k lidem, kteří se srotili u jeho nohou, podobně jako žáci u svého mistra. McFerrinova tvář byla klidná a vyhlazená, na otázku jedné ženy, jak se cítí, klidně odpověděl, že dobře. Potom pokynul rukou do zákulisí a řekl: „Slyšíte je?“ (s odkazem na sbor, který odešel do zákulisí). „Pořád zpívají a budou zpívat i zítra ráno. Zpívejte si také, je to to nejlepší, co můžete pro sebe udělat. Zpívejte v práci, zpívejte při jízdě autem, není nic lepšího a smysluplnějšího.“

Kdo očekával, že uslyší nejznámější písně tohoto šamana, byl možná trochu zklamaný. Bobby McFerrin svým divákům nabídl pouze cestu ke svobodě. Ukázal, jak se dá dojít k hudbě, která vyvěrá z nitra a z hloubi duše. Učí naslouchat sobě samému a nechat skrze sebe proudit hudbu bez technických experimentů i artistních hříček. Jeho fascinující hlasový rozsah a schopnost rozeznít celé tělo v jediném vibrujícím zvuku je stále naprosto jedinečná. Ale je skvělé, že své umění také předává svým pokračovatelům.

Když jsem dnes dopoledne dopisoval v autě recenzi na Bobbyho koncert, pětiměsíční dcera Karolínka plakala. Najednou pláč ustal. Až po chvíli jsem si uvědomil souvislost: v telefonu mi nahlas běžel záznam jedné vokální improvizace o pouhých třech tónech. Karolínka během této hudby přestala plakat a usnula. McFerrin by se určitě spokojeně usmíval.