Kurátoři punkové galerie Saigon: Líbí se nám svoboda, se kterou to můžeme dělat

Můžete čtenářům osvětlit, co je to Saigon a kde sídlí?

Michal: Saigon je galerie, která aktuálně sídlí na ul. Fráni Šrámka 5 v Mariánských Horách. Na počátku všeho byl zájem několika ostravských umělců dělat výstavy v galerii Nibiru v Ostravě-Přívozu. Koncept byl takový, že bychom tam dělali výstavy pravidelně každý pátek a vlastně byl ten záměr vedený myšlenkou postupného obsazení tohoto prostoru pro naše záměry.

Ivo: Na začátku mě oslovil Michal Moučka, jestli bych v Nibiru neudělal nějakou výstavu. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tam dávat nějaké staré věci. Je třeba říct, že u zrodu téhle okupační iniciativy byl ještě i Matěj Batko a právě s Matějem jsme si řekli, že by bylo super nějakým způsobem ten prostor obsadit. Řekli jsme si, že bychom to Moučkovi ukradli a dělali tam prostě lepší výstavy. Zpočátku domluva fungovala, ale Moučka nám pak začal šlapat na paty, chtěl prachy, začalo to být nesnesitelné a neudržitelné, tak jsme se rozhodli tam skončit. Po té krátké době provozu jsme ale zjistili, že nás to baví a hledali jsme prostory, kde se upíchneme, a protože tady na Fráni Šrámka jsme měli ateliéry a věděli jsme ještě o volných prostorách, rozjeli jsme to tady.

Jak jste přišli k názvu Saigon, Kalerie s čupr uměním?

Ivo: To souvisí s tou základní myšlenkou okupace galerie Nibiru. Hledali jsme nějakou výstižnou zkratku, takže jsme se dostali třeba k obrazu komunistické kolektivizace a zabírání zemědělské půdy, k okupaci lidských svobod a tak. Nakonec nám tam prostě naskočil Saigon jako určitý symbol obléhání. Vlastně jsem si pak říkal, co je to za blbý název, ale rychle se to vžilo, takže už nebyl důvod to měnit.

Galerie tedy sídlí v industriální budově na ulici Fráni Šrámka, můžete něco říct o tomto objektu?

Michal: původně to bylo učiliště, pak tady byly nějaké kanceláře, ale celou historii objektu nějak detailně neznáme, i když jsem se to chvíli snažil vypátrat. Objekt vlastní kraj a spravuje ho střední zdravotnická škola, která sídlí hned vedle a pronajímá nám prostory pro aťasy a zkušebny. Díky nim tady vlastně za směšné peníze můžeme být a tvořit.

Kromě ateliérů a zkušeben se v budově nachází autodílna a reklamka. Všichni tady v baráku jsme v pohodě. Teď jsem se nedávno dozvěděl, že rok 2019 je snad pro provoz ještě reálný, ale nikde není nic napsáno, vždycky se to odvíjí od konkrétní smlouvy na rok. Obecně se ale pro ten objekt hledá kupec nebo perspektivnější podnájemce. Na podzim jsou volby, takže se uvidí, co bude dál.

Z galerie Saigon. (Foto: Jaroslav Michna)

Jak galerie funguje navenek? Existují internetové stránky, otevírací hodiny, nebo je to postaveno na nutnosti někoho z galerie, či objektu znát, aby prostor zpřístupnil?

Paula: Galerie funguje spíše jen takovým vernisážovým způsobem, kdy každý druhý, nebo teď v poslední době každý pátek proběhne výstava. A už se to zažilo, že Saigon bývá v pátek a pokud by někdo nestihl vernisáž a hrozně by toužil výstavu vidět, klidně nás může kontaktovat, třeba přes Facebook, ale to se zatím stalo asi jen dvakrát… Prostě je to kompletně spojené s tím kouzlem pátečního večera, že se tady na tu sedmou, půl osmou sejdeme. Tím, že je to právě v pátek a lidi druhý den nemají povinnosti, tak se to většinou zvrhne v nějaký večírek a pokud je někde v městě ještě třeba jiná akce, tak se často přesouváme společně jinam a Saigon je taková startovací pozice.

V minulém roce proběhla v budově PechaKucha Night, což mohlo vzbudit větší pozornost, nemůžou být tyto projekty argumentací, že výtvarníci a hudebníci můžou tento objekt smysluplně využít?

Michal: Lidi z kraje a z města jsem tady zaregistroval. V rámci večera se tady natáčel i nějaký dokument o Ostravě, takže Saigon se v něm objeví. Do obecnějšího povědomí se tento prostor podle mne dostal a PechaKucha ukázala potenciál, který je tady obrovský. Byla by škoda, kdyby se dál nevyužil.

Paula: Ještě rok před tím, než tady byla Pecha, se byli zástupci z kraje podívat, co se tady vlastně děje, a otevřela se tím debata, co s budovou bude. Tehdy jsme dali hlavy dohromady, domluvili jsme se se všemi, co v budově něco tvoří, otevřely se ateliéry a zkušebny, abychom ty jednotlivé projekty a lidi představili. Protože ani kraj, ale ani třeba místní obyvatelé v okolí neví, co se tady uvnitř děje, tak bylo dobré se veřejnosti otevřít, abychom nebyli vnímání jako nějací squatteři.

Ivo: Mně osobně se PechaKucha tady na Saigonu nelíbila a myslím, že to nepotřebujeme, že myšlenka Saigonu byla a je postavená úplně na něčem jiném. Nechci s tím být vůbec spojován. Ono se pořád řeší, jestli Saigon skončí, nebo neskončí. Jestli jo, tak prostě půjdeme jinam, do jiné díry.

Z galerie Saigon. (Foto: Jaroslav Michna)

Máte ambice utvářet nějakou jasněji koncipovanou kurátorskou dramaturgii, nebo je jediným kritériem, že kdo má zájem, tohoto vystavíte?

Paula: Hlavním kritériem je shoda nás tří. Pokud by někdo z nás měl problém s tím, co by se mělo vystavit, tak to prostě nevystavíme, takže domluva mezi námi je základ. Rozhodně to není tak, že ten, kdo se nám ozve, má automaticky výstavu. Ze začátku to tak bylo, ale postupem času jsme se rozhodli to změnit a vybírat si. Rozhodně se snažíme oslovovat lidi i z venku a propojovat tu komunitu, která tady je, s něčím dalším. Možná by se dalo říct, že tím kurátorským konceptem je přátelský rozměr. Stává se, že lidi už dělají svoje věci s vědomím toho, že by je rádi vystavili v Saigonu, jelikož je to tady hodně specifické.

Ivo: Ono to hodně vychází z toho, že nemáme žádné prachy a granty, takže nemůžeme dělat moc přespolní autory, třeba z Prahy nebo z Brna. Většinou oslovujeme studenty nebo absolventy Fakulty umění v Ostravě, ale i tak je s tím dost práce, lidi často zatím nemají větší portfolio prací, z něhož by se daly použít věci na výstavu. Takže někdy naplnit ten půlrok bývá těžké. Hodně je to postaveno na dobrém slovu, na kamarádství a taky na náhodě, třeba teď se k nám dostali tři lidi z Drážďan, přes kamaráda, který mě tam vezl autem a má kontakty na místní umělce.

Michal: Teď jsme právě kvůli financím jednu výstavu museli zrušit, jelikož bychom to neutáhli.

Uvažovali jste o nějaké formě retrospektivního katalogu výstav, nebo tuhle roli přebírá archiv facebookových stránek?

Ivo: Přemýšleli jsme o tom, ale zase je to otázka peněz. Možná třeba po pětiletém výročí, pokud se podaří, bychom nějaký souborný katalog vytisknout mohli. Bavil jsem se o téhle věci třeba i s Markem Pokorným z Plata a on nám sám doporučoval, abychom alespoň ty plakáty z akcí archivovali, ať se třeba za dvacet let ví, co se tady dělo.

Paula: Z každé vernisáže děláme fotky a opravdu je to zatím jen na Facebooku, jako taková záloha, ale my sami bychom nemohli dát dohromady všechny výstavy. Asi by to chtělo se trochu více systematičtěji zabývat archivací. Ty plakáty z akcí jsou vizuálně hodně pěkné, kluci si na tom dávají záležet, a stává se mi, že se mě známi ptají, kdy bude další plakát ze Saigonu. Takže tahle fyzická věc – plakát, kterou si můžeš z výstavy odnést, je už teď celkem žádanou věcí.

Neuvažovali jste o uchopení projektu Saigon jako platformy, kterou by potenciálně podporoval kraj, město, ministerstvo kultury nebo jiní donátoři? Napadá mě třeba oficiální spolupráce s Fakultou umění, jako stáže pro studenty v místních ateliérech nebo jiné formy inkubátorů, třeba kurátorských? Nebo už nějaká forma podpory a spolupráce probíhá?

Paula: Na tuhle otázku vždycky ve vztahu k Saigonu dojde a je to pochopitelné. Jak už tady padlo, jen my tři jsme investory galerie a v asi půlročních intervalech se bavíme o tom, jestli do něčeho takového jít, ale vždycky jsme prozatím došli k závěru, že se do toho zatím nechceme pouštět, protože je to pořád ještě udržitelné v téhle formě. Když začal vyvstávat problém nejasné budoucnosti budovy, oslovili jsme i ostatní v baráku, s nimiž jsme do té doby neměli intenzivnější vztahy, a vyvstala myšlenka nějakého občanského sdružení, abychom ten provoz mohli zachránit nebo udržet… Ale obecně nám spíše vyhovuje ten punk. Jsme poslední galerie tady v Ostravě, která funguje na základě dobrovolnictví, a bylo by to jiné, kdyby do toho procesu vstoupila nějaká oficialita a nastavovaly se nějaké deadliny, které si teď prostě nastavujeme jen my sami. Nechceme se vzdávat téhle svobody. Nevím, jestli by to ještě byl Saigon, kdyby nás někdo financoval. Jsme pořád ještě takoví amatéři, ale možná proto tady lidi rádi chodí. Když to tady padne, tak možná půjdeme jinam.

Lidé kolem galerie Saigon. (Foto: Patrícia Grundzová)

Vzdělání jste získali na Fakultě umění Ostravské univerzity, můžete nám přiblížit vaše zaměření?

Michal: Já jsem studoval nová média u Jiřího Surůvky a věnoval jsem se vlastně všemu možnému: malbě, videu, objektům, performování, a to vlastně dělám pořád. Saigon je jen takové hobby.

Ivo: Já jsem studoval malbu u Františka Kowolovského a Jirky Kuděly, teď učím na základní škole. Hodně kreslím, spíše teda dělám ilustrace. Tady v Saigonu jsem třeba vystavoval svoji diplomku. Možná jsme si tu galerii udělali proto, abychom si tady mohli sami něco vystavit (smích)…

Paula: Já nejsem z Fakulty umění, mám bakaláře z dějin umění a psychologie na Filozofické fakultě tady v Ostravě. Dějiny umění mě neoslovily v tom smyslu, že bych se chtěla vrtat v archivech a ve starých věcech. Být u toho, jak vzniká současné umění, je pro mě mnohem příjemnější cesta.

V objektu jsou další ateliéry výtvarných umělců, ale i zkušebny muzikantů, funguje zde nějaká interakce? Navštěvujete se, vymýšlíte společné projekty? Ten kontext k tomu svádí…

Michal: Opravdu společný projekt jsme udělali právě tehdy, když se tady byl podívat zástupce z kraje, abychom mu ukázali, co se tady vlastně děje. To bylo v červnu minulého roku a byla to právě akce dohromady i s muzikanty tady z budovy. Na koci letošní sezóny plánujeme udělat něco podobného a možná ještě ve větším měřítku i venku. V rámci organizace PechaKucha Night jsem tady musel všechny obejít a v pohodě tomu všichni vyšli vstříc.

Paula: Tehdy tady byla debata, představovali jsme jednotlivé ateliéry a lidi, ale jinak jsem se nikdy v objektu programově nedružil. Tak jako oni nechodí moc na naše výstavy, tak my zase nechodíme na jejich koncerty (smích). Žijeme tady v nějaké symbióze a nikdy nebyl žádný střet. Naopak, když jsme zjistili, že máme společný problém v nejasné budoucnosti objektu, začali jsme se spolu bavit a sjednotili se aspoň na tu jednorázovou akci.

V devadesátých letech minulého století tady v Ostravě, konkrétně v Přívoze, probíhal podobný projekt s názvem Barák, víte o něm něco?

Michal a Paula: Ne.

Ivo: Jo, já o tom něco málo vím, z minulosti bych zmínil třeba ještě Strážnou věž Jakuba Adamce a Pavla Pernického.

Jak vlastně vidíte své místo na mapě galerií a kulturních podniků v Ostravě? Mně osobně se libí subkulturní a komunitní charakter. Kromě Baráku mě napadá srovnání s komunitou na ulici Spodní v Ostravě-Přívoze či v Absintovém klubu Les, ten je už ale dosti profláklým podnikem, jelikož o hesle se už otevřeně mluví jak mezi lidmi, tak i v médiích….

Paula: Jo to je fakt, nedávno se mě moje paní ředitelka ve školce, kde pracuji, ptala, jestli jsem někdy byla v Lese, že o něm slyšela v rádiu (smích). S Lesem bychom se asi neradi srovnávali, ale všechny ty zmíněné subjekty jsou nějakým způsobem propojené, třeba tady na Fráni Šrámka se pohybují ve zkušebnách lidi, kteří na Spodní bydleli nebo tam nějak působili. S lidmi z Lesa jsme se zase střetli pracovně a ti, kteří chodí do Lesa nebo žili na Spodní, se tady taky objevují. Ostravská subkultura je tak malá, aby se zrovna tyhle tři zmíněné subjekty neprotnuly. Kdybychom si v tom srovnání měli vybrat, tak bychom byli vždycky blíže ke komunitě na Spodní.

Z výstavy v Saigonu. (Foto: Jaroslav Michna)

Myslíte, že v současnosti existuje něco jako ostravská výtvarná scéna? V tom smyslu, že má svá specifika, nebo je tento porevoluční kult spjatý s Ostravou dávno pryč a umělci zde řeší podobné fenomény a témata jako jinde v republice, potažmo v Evropě?

Ivo: Já si myslím, že tohle už je pryč a že tím, že žijeme v době internetu, se ta místní specifičnost stírá.

Paula: Já si myslím taky, že tady neexistuje nic, podle čeho by byli místní tvůrci rozpoznatelní.

Michal: Pro mě to třeba drží Bára Mikudová.

Pocházíte z Ostravy? Žijete zde? Chtěli byste tady zůstat a podílet se do budoucna na rozšiřování kulturní produkce města?

Michal: Já jsem Ostravák, ale už jsem tady z toho dost unavený, takže ukáže příští rok, jak se to se mnou vyvine, možná odejdu…

Ivo: Já pocházím z Brušperku, ale cítím se jako Ostravák. Co se týká otázky podílu na kulturní produkci, tak obecně musím říct, že je mi líto, že spousta šikovných lidí odsud odchází. Z mého ročníku jsem tady vlastně zůstal sám. Já osobně si myslím, že je to v Ostravě fajn a mám to tady rád.

Paula: Já jsem z Karviné, zatím žiju a působím tady, ale zanedlouho se budu stěhovat do Kravař na Hlučínsku. Taky se cítím být Ostravákem. Určitě zůstanu s Ostravou v denním kontaktu a rozhodně neuvažuji, že bych si otevřela kravařskou divizi Saigonu (smích)…