Určitě nejsme typická metalová kapela, říká Hana Hajdová ze Silent Stream of Godless Elegy po vydání Smutnice

Po sedmi letech vydáváte nové album. Převládá tedy v tuto chvíli spíše úleva, že už celý kolotoč příprav, skládání a natáčení máte za sebou, nebo je to spíše určitá nervozita a očekávání, jaké budou reakce fanoušků, kritiků a podobně?

Úleva mohla přijít někdy loni na jaře, když jsme věděli, že materiál je opravdu hotov. Ale před námi byla organizace studiového natáčení, takže na úlevu nebyl moc čas. Po studiu bychom si mohli říci: teď si vydechneme, ale zase jsme jednali s vydavatelstvími a zařizovali věci kolem vydání desky. Nyní jsme uprostřed kolotoče – stále řešíme záležitosti týkající se vydání desky a vše, co ji může podpořit, pracujeme na natáčení videoklipu, limitované edici, nových tričkách, koncertech, rozhovorech, kromě toho zařizujeme koncerty na podzim a zimu, letní festivaly na příští rok a tak dále. Práce, která není vidět a která vypadá, že se udělá sama. Takže vlastně na opravdové vydechnutí není čas nikdy. A nervozita? To ne. Možná příjemné mrazení. Na reakce fanoušků i kritiky se samozřejmě těšíme. A nebojíme se! Smutnici věříme. (smích)

Každopádně už v našem předchozím rozhovoru jsi říkala, že jste mnohé skladby pro nové album předělali… Bylo to tedy dáno spíše vaším důrazem na perfekcionismus, nebo za tím můžeme hledat určitý projev nejistoty?

Myslím, že my i skladby jsme zráli. Jelikož jsme z mnoha důvodů nemohli připravovat písničky na novou desku například dva roky v kuse a museli jsme tvorbu rozkouskovat do přibližně sedmi let, podle toho, jak to práce, děti, rodinné, zdravotní či kapelní a personální problémy dovolily, je celkem jasné, že když se vrátíš k písničce, která vznikla před čtyřmi lety, ledacos vnímáš jinak. Očešeš, obereš, přihnojíš, támhle zastřihneš větévku, jinde naroubuješ. Nemluvě o tom, že například úvod písničky Malověrná vznikl snad někdy ještě v době příprav na natáčení desky Relic Dances, tedy kolem roku 2002. Takže to, co nám zní pořád dobře, zůstane, zbytek se obmění, nebo starší skladba vůbec neprojde do dalšího výběru. Také náš producent Yossi Sassi chtěl, abychom skladby co nejvíce dotáhli do maxima.

Se kterou skladbou jste měli nejvíce práce?

Nejvíce práce jsme asi měli s prvními skladbami – Ten, který ukoval Slunce nebo právě s Malověrnou. Vznikaly v době, kdy se mi narodil druhý syn, byla jsem totálně vyšťavená, v kapele to začínalo skřípat a vrzat, a tak vnímám toto období jako nejtěžší. Ostatní skladby jsme po personálních obměnách tvořili s Radkem doma už jen my dva a najednou to začalo odsýpat.  Poměrně rychle jsme složili úplně nové písničky, takovými nejčerstvějšími jsou Tichý zpěv a Synečku. Kolo se opět roztočilo v období těsně před nástupem do studia, kdy jsme opět začali fungovat jako tým posílený novými členy. 

Když jste začali připravovat nové album, jaký jste si vytyčili cíl? Nakolik jste chtěli navázat na předchozí album Návaz a nakolik jste se chtěli vydat jiným směrem, abyste se neopakovali…

Jestli si dobře vzpomínám, chtěli jsme, aby hudebně nevznikl Návaz II. Jsem přesvědčena o tom, že Smutnice je jiná. Například písnička Kdo z nás je víc? Tak tvrdou věc ještě Silenti nikdy nenatočili. Na druhé straně nechybí – tak jako tomu bylo v minulosti – skočná písnička – Ten, který ukoval Slunce a ani zádoomčivá Bezbřeží.

Dlouho jsme řešili i téma desky, nechtěla jsem se ještě úplně odklonit od pohanských témat, ale zároveň jsem texty napsala tak, aby byly nadčasové a fanoušek, který se o ně zajímá, je nemusel nutně vnímat v pohanském vyznění. Může je číst zároveň jako příběhy současného člověka, například ve skladbě Bezbřeží se vyrovnáváme se smrtí člověka a jeho odchodem, Morana každou noc přichází k muži a sedí u jeho nohou. Poslední den usedá k jeho hlavě. Pomilují se a odvádí ho do Návu. Nikdo z nás neví, co nás po smrti čeká a už během života se musíme vyrovnávat se ztrátou blízkých…

Důležitou roli opět hrají folklorní, respektive lidové motivy. Jakým způsobem jste pracovali s nimi? Navíc ve vašem podání to není ten juchavý či skotačivý folklor, který by třeba mnozí očekávali, ale spíše se klade důraz na určitou procítěnost… Což je nepochybně záměr…

Ano, nikdy jsme nehráli skotačivý folklor… (smích) Sice písničky prvních alb SSOGE (Themes a Behind the Shadows) byly rychlejší, ale od alba Relic Dances směřujeme k doomovější, ale zároveň folklornější atmosféře. Všechny písničky, co jsme složili, jsou autorské. Pouze u dvou z nich – respektive u jejich refrénů – jsme si vypůjčili motivy z lidových písní. Jedná se o refrén písničky Za nevěstou (podle lidové písně Straňanský hájek) a o refrén v písničce Tichý zpěv (podle Ja, nechoďte, pacholci!). Zde jsme ale některé tóny upravili.

Všechny písně na albu jsou také velmi pestré po kompoziční stránce a bohaté na aranžmá, což má však za následek, že těch metalových elementů je čím dál tím méně (i když samozřejmě na albu jsou)… Což vám může přinést spoustu nových fanoušků, ale na druhé straně to zase ne všichni mohou přijmout… Vnímáte to stejně?  

Tohle se bohužel ovlivnit nedá. Pokud má někdo rád jen tvrdé pasáže, budou se mu líbit jen některé písně naší desky. Kdo má rád melodie, zase si najde své. Určitě ale nejsme typická metalová kapela. Mnozí mí kolegové z práce se dokonce podivovali, že je naše hudba označována jako metal. A taky se nikdy nezavděčíš všem.

To je pravda…

Rovněž je důležité říci, že tvoříme muziku takovou, jaká nás baví. Je pro nás koníčkem na úkor našeho volného času, všichni chodíme do práce a hudba nás neživí. Naopak. Jak už jsem v nějakém rozhovoru řekla, kapelní sekyra je nyní zaseknuta hodně hluboko. Budeme rádi, když najdeme nové fanoušky, bude nás mrzet, když nějaké ztratíme. Ale děláme hudbu hlavně pro radost, nekalkulujeme. Jde o spontánní projev.

Chce se mi zavtipkovat, že by neškodilo, kdyby naše hudba oslovila nějakého bohatého fanouška, který by se rád stal naším sponzorem. To by nám v tuto chvíli přineslo více než oprašování cen Anděl a dalších ocenění stojících na mém klavíru v obývacím pokoji.

Také si myslím, že na albu Smutnice není tolik melancholických či potemnělých pasáží, ale z těch písní sálá spíše pozitivní atmosféra až atmosféra jakési náklonnosti a vstřícnosti…

Říkáme tomu s Radkem (Hajda – kytarista kapely: pozn. redakce) „příjemná melancholie“, takový ten smutek, který nám nevadí, v němž si libujeme. Vnitřní zklidnění a hlubší vnímání, trochu splín, ale ne deprese.

Samozřejmě nemůžeme opomenout ani roli producenta Yossiho Sassiho. V čem byl jeho největší přínos? Museli jste se hodně (anebo vůbec) přizpůsobovat jeho stylu práce? Je možné porovnat producentské přístupy Yossiho Sassiho a Tomáše Kočka, s nímž jste spolupracovali v minulosti?

Yossi Sassi je nejenom skvělý muzikant, ale také člověk s velkým srdcem. Velice inteligentní a zábavný týpek milující svou rodinu a lidi kolem sebe. Umí motivovat, vytvořit srdečnou atmosféru ve studiu, vydolovat z tebe maximum. Takže naprostá pohoda. Základní rozdíl mezi Yossim a Tomášem je asi v tom, že Tomáš hodně zasahoval do aranží – především smyčcových partů a dbal na pregnantní výslovnost při zpěvu. Yossi nás nechal dotáhnout skladby do maxima a již jen šperkoval a dokrášloval. Těžko se to srovnává, každý z nich je jiná osobnost, ale je fajn s nimi pracovat, protože mají spoustu zkušeností a člověk se od nich může jen a jen učit.

Yossi Sassi nakonec hraje v písni Za nevěstou, stejně jako v tomto songu zpívá folklorní soubor Kriváň… Proč jste zvolili zrovna tuto píseň? Byly i jiné možnosti? Třeba že by se objevili ve vícero skladbách…     

Neměla jsem pocit, že by se folklorní halekačky hodily i do jiných písniček. V této písni to sedlo jako zadek na hrnec. Tušila jsem, že to je to pravé ořechové a že projev děvčat tuhle písničku zvedne o ligu výše. Když jsem je slyšela zpívat ve studiu, měla jsem husí kůži, znělo to ještě lépe, než jsem očekávala. Jenom tě opravím, Yossi v této skladbě nehraje, ale zpívá v závěrečných sborech.

Album nakonec vychází u vydavatelství Redblack. Proč? Dá se předpokládat, že nešlo o vaši první a jedinou volbu… Žádná zahraničí firma o album zájem neměla?

Ano, jak říkáš. Žádná zahraniční firma o album víceméně zájem neměla, nebo měla, ale ne za nějakých pro nás výhodných podmínek. Více jsme jednali se dvěma firmami, jednou z nich byli samozřejmě Season of Mist. Těm se nyní nehodíme do vydavatelského plánu, ačkoli album ocenili a symbolicky nám poklepali po rameni. Pak se ještě rozjížděla komunikace s jedním menším zahraničním vydavatelstvím, ale z jejich strany to ustrnulo na mrtvém bodě, takže jsme se nakonec rozhodli pro Redblack. Návrat ke kořenům. A bude to tak asi lepší. Vydání u velké firmy ti stejně evropskou šňůru nezařídí a stejně si všechno zařizujeme sami, takže se nyní spíše budeme soustředit na co nejmasivnější propagaci desky, než abychom vydávali u velkého labelu.

V promo zprávě uvádíte, že poté, co jste, obrazně řečeno, dobyli domácí kotlinu, je na řadě zahraničí… Jak tomu máme rozumět?

Jak už jsem naznačila. Dneska kapelu neprodává hudba, ale počty odehraných koncertů a počty zhlédnutí na YouTube nebo Facebooku. To je to první, co zahraniční vydavatelství zajímá. Naší nevýhodou je, že pocházíme z malé země. Takže dosáhnout na desetitisíce zhlédnutí dokážeme, ale kde jsou statisíce, které má po chvilce polská nebo ruská kapela, ačkoli stejně jako my hraje okrajovou hudbu. Větší počet obyvatel logicky znamená větší množství potenciálních fanoušků. To bychom potřebovali. A tak budeme usilovat o co největší koncertování v zahraničí, musíme za našimi fanoušky dojet a potenciální posluchače naší hudby oslovit a dát jim najevo, že tady jsme.

Jak byste chtěli, aby posluchači k albu přistupovali (třeba i s ohledem na vaši textovou složku)? Jaké poselství by si měli z alba vzít? Chcete, aby posluchači u alba také přemýšleli a nevnímali pouze jeho hudební složku?   

Bonusem každé muziky je kvalitní text. Slovanští posluchači, kteří textům rozumí, jsou obohaceni o další vrstvu. Mohou se zaposlouchat do textů, volně je interpretovat, kouzlo češtiny je uchvacující. Je ovšem spousta fanoušků, i českých, kteří zase tolik textovou složku neřeší a primární je pro ně melodie. Takže pokud chtějí, postačí jim tato vrstva. Nikoho nenutím do složitých textových rozborů. Ať už naše hudba zaujme textem či tónem, je mi to jedno. Důležité je, že chytne za srdce. Já sama poslouchám spoustu zahraničních kapel, třeba norských, a nerozumím jim ani slovo. A nevadí mi to. Jejich hudba je uchvacující i bez textu – například již zaniklí Gaate. Ovšem když mě nějaká kapela osloví hudbou i textem, je to dokonalé. (smích)

Kdyby měl podle příběhu alba Smutnice vzniknout film, koho byste obsadili do hlavních rolí?

Jednoznačně Ivu Bittovou.