Druhé premiéře nové ostravské La traviaty vévodila famózní Veronika Holbová

La traviata je zřejmě nejúspěšnějším dílem italského operního mága Verdiho. Stěží lze dnes uvěřit, že komorní psychologické drama mladé krásné ženy z prostředí pařížských salónů v premiéře 6. března 1853 dokonale propadlo. Vítěznou cestu světem započalo až čtrnáct měsíců po nezdařeném debutu, přeobsazení a Verdiho úpravách. Román Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi, jenž skladatele inspiroval, tepal falešnou morálku a zobrazil ženu na okraji tehdejší „high society“ v jejím domnělém přepychu i citové vyprahlosti.

Režie Bohuslavy Kráčmarové je inscenována tradičně a vizuálně respektuje dobovou módu. Divák se ocitá v krásném prostředí Violettina salónu a posléze v domě na venkově u Paříže. Scéna Michala Syrového je účelná a funkčně využívá jako ústředního jevištního prvku vysoké prosklené stěny, které charakterizují uzavřený prostor, ale také schematickou hru s city, stejně jako metaforickou samotu kamélie ve skleníku. Tradicionalistické pojetí Kráčmarové má i doprovodnou linii: celá opera je pozorně sledována samotným „Alexandrem Dumasem“, kterého i v sobotu ztvárnil Vít Roleček. Voyeurská, němá role postavy, která většinu času tráví úporným pozorováním děje, je zakomponována do inscenace a jednotliví protagonisté se jí také v některých okamžicích svěřují. Je však třeba přiznat, že na tuto „aktualizační“ novinku si musí divák chvíli zvykat.

Z inscenace La traviaty. (Foto: Martin Popelář)

Kostýmy Aleny Schäferové výrazově ladí se scénickým a režijním pojetím. Jejich barevný soulad se vyhnul extravagantním barvám: dominují odstíny modré a šedé, zajímavě je modifikováno odění Violetty, jejíž šaty v průběhu inscenace vyjadřují měnící se morální profil hrdinky. Prizmatem příběhu je (paradoxně) vědomí časovosti, pomíjivosti lidské existence. U Violetty je poznání zintenzivněno smrtelnou nemocí, s níž se vyrovnává zpočátku hédonisticky. Setkání s Alfredem však změní její život, a přestože v závěru umírá, je vykoupena, protože poznala, že to nejcennější v životě je dar milovat a být milován.

Jak je zmíněno v úvodu, v sobotu 5. května se v ústředních rolích představila Veronika Holbová (Violetta), Martin Šrejma (Alfredo) a jako jeho otec Martin Bárta (Giorgio). Barytonista Martin Bárta dokázal vyjádřit přesvědčivě citový přerod, který v druhém dějství nekompromisně zasahuje do jejich vztahu a naruší pomíjivou chvíli štěstí. Zpočátku nesmlouvavý, drsnější Bártův zpěv poznáním skutečné povahy Violetty zjihnul a zvroucněl do velké emocionální šíře.

Z inscenace La traviaty. (Foto: Martin Popelář)

Jeho syn Alfredo v podání Martina Šrejmy podal rovněž excelentní výkon. Šrejmův tenor ovládá bel canto znamenitě, disponuje spolehlivou dechovou technikou a medově zakulacenými výškami. Jeho lyrické scény s Violettou byly optimálně vyvážené jak v dynamické škále, tak účelně formulovanými výrazovými prostředky. Sympaticky se tenorista vypořádal i s nečekanou situací, když mu vypadla z ruky jahoda a zakutálela se po jevišti.

Veronika Holbová jako Violetta se bezpochyby zapsala výrazným způsobem do historie ostravského divadla. Už svým premiérovým ztělesněním citově komplikované postavy přesvědčila, že dokáže úspornými výrazovými prostředky vyjádřit vnitřní drama a bolestnou atmosféru samoty lidského srdce. Holbová propůjčila Violettě svou osobitost, její belcantová technika slavila v sobotu triumf, ať šlo o slavné koloraturní árie, či o geniálně prosté melodické podbarvení zvuku orchestru.

Uprostřed Veronika Holbová. (Foto: Martin Popelář)

Ve všech lyrických i dramatických výrazových polohách byla sopranistka znamenitá a psychologicky přesvědčivá. Její Violetta bojovala za své místo na slunci s obrovskou vervou, ale herecky úspornými prostředky, bez laciných gest a přehnaného patosu. Umění vlít do postavy přesně vyvážený koncentrát emocí u Veroniky Holbové dozrálo a po zásluze sklízí nejsladší a nejvybranější plody.

V dalších úlohách zaujali Flora Anny Nitrové, Violettina služebná Aninna Pavly Morysové, Gaston Ondřeje Koplíka, Baron Douphol Romana Vlkoviče , Markýz d´Obigny Lukáše Bařáka a doktor Grenvil Michala Onufera. Paletu zdařilých výkonů obohatila choreografie Olgy Borisové-Pračikové, baletní čísla (zejména působivá scéna během věštění cikánek) byla invenční a provázela je vynikající synchronizace.

Z inscenace La traviaty. (Foto: Martin Popelář)

Menší úlohu měl v této Verdiho opeře sbor, který zaujal v závěru druhého dějství a jehož spolehlivý výsledek připravil sbormistr Adam Sedlický. Vedle stěžejního pěveckého trojúhelníku měl největší prostor orchestr NDM s dirigentem Robertem Kružíkem. Kružíkovo pojetí se vyvarovalo přehnaných dramatických akcentů a vystihlo baladickou, bolestnou atmosféru stejně povedeně, jako scény plesového a karnevalového veselí. Výjimečnou pozornost vložil Kružík především do agogické výstavby průběhu jednotlivých operních výstupů, které provázela zajímavá rubata, zvolnění před koncem frází a měkce jemnější barvy v nástrojích a dynamice. Krásným lyrickým témbrem a brilantní souhrou potěšily čtyřnásobně dělené housle v tragickém základním tématu, stejně jako nádherné sólové vstupy dřevěných dechových nástrojů. Kružík si evidentně s Verdiho partiturou pohrál a jeho dialog byl veden citlivě, ohleduplně a uvážlivě.

Z inscenace La traviaty. (Foto: Martin Popelář)

Ostravskou inscenaci a její klasické pojetí vkusně doplňují další scénické prvky (nejzajímavější je multifunkční lustr-postel-kruh, zavěšený v centrální části jeviště), jejichž předností je především decentní uměřenost. Národnímu divadlu se povedlo vytvořit představení, které staví především na výrazných pěveckých a pohybových výkonech, klasické dramaturgii a režii, jež za pomoci subtilních aktualizačních prvků nenarušuje příběh a podporuje vhodnými prostředky jeho silné vyznění. Velice úspěšné druhé premiéře kralovala sopranistka Veronika Holbová, která si při děkovačce vysloužila bouřlivý potlesk a jásot publika. Jsem přesvědčen, že naprosto zaslouženě.