Novému ostravskému nastudování Verdiho La traviaty přihlíží i Alexandre Dumas ml.

Operou sice v kostýmech Aleny Schäferové „šustí“ róby dam ve stylu druhého empíru se zdůrazněnou ženskou linií odhalených ramenou, útlými boky a krinolínami a s různobarevnými fraky pánů, které ponechávají příběh nemocné kurtizány ukotvený v polovině 19. století, kdy vznikla jak předloha Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi, tak Verdiho opera. Scéna Michala Syrového je ale spíše strohá – tvoří ji prosklená stěna do oblouku přes celou šířku i výšku jeviště. Místa děje – Violettin salón, venkovskou usedlost u Paříže, galerii ve Flořině paláci i ložnici umírající Violetty – pak spíše jen naznačují světelné projekce, které vytvářejí stíny postav za stěnou nebo znázorňují stromy.

Vybavení prostoru je skrovné – v červeném sametu, který koresponduje s designem hlediště, mu vedle pohovky a krabic nejrůznějších velikostí dominuje kulatá postel. Je zavěšená na lanech, takže se může zvednout a z její spodní části s desítkami žárovek se stane kruhový – nepříliš vzhledný – lustr a v závěru sklopený snad i svatozáře nad umírající Violettou.

Z inscenace La Traviaty. (Foto: Martin Popelář)

Vedení NDM dalo samostatnou režijní příležitost Bohuslavě Kráčmarové, která v tomto divadle působí už téměř dvě desítky let jako asistentka režie a inspicientka. V bohaté paletě dnešních někdy až výstředních režijních přístupů k Verdiho Traviatě (legendární se stala inscenace Willyho Deckera přenesená ze Salcburku do řady dalších divadel) nezvolila nějaký provokativní výklad opery. Spíše jen ilustrovala základní dějovou linii příběhu, ve které Dumas i Verdi s laskavým lidským pochopením pojednali osud pařížské kurtizány, která opustí život uprostřed radovánek, ale život s milovaným Alfrédem na přání jeho otce ukončí a na závěr umírá na souchotiny.

V logice příběhu některé situace spíše jen „dopilovala“, například když zdůraznila Violettino chatrné zdraví tím, že se jí doktor Grenvil (Martin Gurbaľ) od počátku snaží bránit v pití, nebo když posílila Violettinu přitažlivost vyzývavým chováním Flory (Michalea Zajmi), která se (marně) snaží upoutat pozornost mužů na sebe. V duchu této logiky ale není jasné, proč květiny, které Violetta okázale hodí k nohám svých obdivovatelů květiny, aby je chtivě sbírali, nakonec zůstanou ležet na zemi. Vyvarovala se ovšem lavoru a zakrvavených kapesníků souchotinářské Violetty, které nahradila rudými šaty.

Milena Arsovska a Jakub Kettner. (Foto: M. Popelář)

K výraznějšímu prohloubení charakterů ústřední trojice se ale Kráčmarová nepropracovala. Violetta zůstává v podání makedonské sopranistky Mileny Arsovské „jen“ atraktivní ženou, která si je suverénně vědoma své krásy, a její proměnu ve strádající milenku vyjadřovaly spíše jen rozpuštěné vlasy a sinalé líčení. Rozhodně to není žádná femme fatale, jak ji avizují propagační materiály divadla. Ani pěvecky totiž Arsovská, která nepatří ani ke specialistkám na koloratury, negradovala part Violetty od lyrického sopránu k dramatičnosti, což se ale v limitech jejího umění ukázalo jako výhoda.

Právě árie Violettiny něžné zamilovanosti nebo truchlivosti (Alfredo, ani nevíš, jak vroucně tě miluji nebo Sbohem, minulosti krásné sny smavé) v měkkých znělých pianissimech patřily k vrcholům jejího výkonu. Naopak tam, kde stupňovala výraz do větší energičnosti, nedokázala efektivně hospodařit s dechem, fráze dělila a nezaoblila je pod legatem.

Z inscenace La Traviaty. (Foto: Martin Popelář)

Absence klenutějších frází postihla také výkon Luciana Mastra jako Alfreda. Tento tenorista s širokým repertoárem včetně výborně zvládnutých českých rolí se spolehl na svůj zvučný tenor, který se nyní posouvá spíše do dramatičtějšího oboru, a rezignoval na větší plastičnost dynamiky. Jeho Alfredo byl energický až prchlivý mladík, který ale vůči otci zkrotne a ve svém odporu proti příkazu vzdát se Violetty se „vzmůže“ jen na nevrlé uhýbání. Facka, kterou mu otec uštědří, mrzí nakonec oba. Jinak ale postava Giorgia Germonta zůstala povšechně neurčitá v jakési mlhavé blahosklonnosti.

Jakkoli Svatopluk Sem za tuto roli získal v budějovické inscenaci Cenu Thálie 2017, v ostravském provedení se i on omezil na jednotvárně silnou dynamiku a vyjádření jeho vztahů k Violettě i synovi postrádalo zřetelnější výklad. Zejména klíčová scéna, ve které Giorgio přikazuje Violettě, aby se vzdala Alfreda, a ona po něm žádá, aby ji objal jako dceru, byla právě co do vzájemných dotyků nezřetelná.

Ozvláštněním ostravského nastudování Traviaty je doplnění postavy Alexandra Dumase ml., autora předlohy. Mladý, zhruba ve věku, kdy Dumas Dámu s kaméliemi napsal, v bílém fraku včetně bot, z lóže soustředně sleduje představení. Zapojuje se ovšem i do děje, když dává Violettě vybrat mezi náhrdelníkem, který jí věnoval bohatý baron, a svou knihou nebo se stává terčem výčitek Violetty a výhrad společnosti, kam vede osud nemocné Violetty.

Vít Roleček a Milena Arsovska. (Foto: Martin Popelář)

I když Vít Roleček v této němé činoherní roli až obdivuhodně udržoval napětí a s velkou variabilitou rozvíjel reakce na dění, princip voyera a němého komentátora se opotřeboval a sloužil spíše jako pomůcka pro herecké akce při sólových áriích, kdy představoval „partnera“, kterému se postavy „svěřují“ nebo vůči němuž se vymezují.

Robert Kružík dával hudebnímu nastudování sympaticky mladistvou svěžest. Jenže občas nasadil tak zběsilé tempo (např. hned v úvodní scéně), že ani sbor a občas ani sólisté nestíhali. A ne vždy se mu dařilo odlehčit místa, kdy orchestr doplňuje sólisty pouze přiznávkami.

Po nedávné plzeňské Traviatě Lindy Keprtové jako cynickém emočně vyprázdněném panoptiku plném figurín nebo budějovické inscenaci, kterou Veronika Poldauf Riedelbauchová pojala jako obrazy v mysli umírající ženy v „rozhovoru“ se svým vlastním „stínem“ před slídivými zraky a výsměšnými škleby farizejské společnosti, je ostravská Traviata líbivým prvoplánovým divadelním popisem Verdiho stále atraktivní opery.