Pampelišky i street dance před Cooltourem. Ostrava oslavila Mezinárodní den tance

Jedním z tradičními atributů Mezinárodního dne tance jsou tzv. poselství – tedy výroky význačných osobností z oblasti tance z každého kontinentu, které mají vyzdvihnout význam tanečního umění a inspirovat umělce po celém světě. Letos toto poselství vyslovili například izraelský tvůrce Ohad Naharin nebo čínský choreograf Willy Tsao. Další důležitou součástí Dne tance je také společná taneční vazba (vytvořená pro určitou zemi nebo oblast), kterou se lidé mohou naučit i doma podle videa a zatančit si ji během společného flashmobu. Vazby jsou tedy ve výsledku velmi různorodé, nicméně sdílejí stejnou myšlenku – tedy že tance má především spojovat.

Ani Ostrava si oslavy Mezinárodního dne tance nenechala ujít a akce s nimi spojené se konaly hned na několika místech. Speciální program, zahrnující mimo jiné premiéry dvou autorských projektů, připravilo kulturní centrum Cooltour.

Program před Cooltourem začal již odpoledne vystoupeními a workshopy několika ostravských tanečních těles. Jako první přišel na řadu Beat Up, soubor street dance, který má dlouholetou tradici a úspěchy z mezinárodních soutěží. Beat Up se skládá z několika tanečních skupin, srdce diváků si však získala především skupina Rodiče, která šla do svého tance s odzbrojující energií.

Mezinárodní den tance před Cooltourem.

Následovala folklorní tančírna s Evou Vajsovou, na které si návštěvníci mohli vyzkoušet kroky slovenských lidových tanců, poté vystoupení souboru Taneční studio Ostrava a Swing Ostrava (opět včetně krátkých workshopů). Svou outdoorovou choreografii Action-Decision-Reaction, založenou na strukturované improvizaci, představila taneční skupina MOVE Dance Company. Choreografie pro šest tanečníků, kteří se prostorem pohybují po předem určených drahách jen pomocí určitých pohybů, plní zadaní a reagují na pohyb celku, přičemž zbytek závisí zcela na jejich vlastním rozhodnutí, nabídla divákům neotřelé obrazy a prostorové proměny. Na závěr „venkovního“ pásma se mohli diváci naučit společnou taneční vazbu, která vycházela z letošní celorepublikové choreografie.

Poté se program přesunul na Novou scénu Cooltouru. Premiéru své choreografie Pampelišky zde představily studentky Janáčkovy konzervatoře Viktorie Georgievová a Dorota Hořanská, které si ke spolupráci přizvaly herečku Kristýnu Krajíčkovou. Představení pohrávající si s tématem samoty, touhy po lásce, citové závislosti a citového vydírání, bylo rámováno několika atributy – stolem, lahví vína a bílým kostýmem. Tři dívky, které se občas vtělí do jedné, jindy zase představují tři zcela odlišné osobnosti. Rozhovory, někdy převyprávěné slovem, někdy ztvárněné pohybem. Důvěra, kterou lze lehce zradit, něha, která se vmžiku stane násilím, srdce, které se dává všanc a stává se terčem zrady. To všechno jsou Pampelišky.

Z představení Pampelišky. (Foto: Petr Kiška)

Hořanská a Georgievová ukázaly velkou vynalézavost především při práci s rekvizitou – stůl, který stál v centru jeviště, dokázaly využít snad na všechny možné způsoby, rozmanitost tanečního projevu se pak ukázala v jejich sólových variacích, kde zúročily své silné stránky. Do děje vtáhly diváky naprosto uhrančivý hlas a projev Kristýny Kajíčkové, které dodaly choreografii na přesvědčivosti.

Druhou premiérou večera byl projekt Terezy Petrové a Jakuba Sotorníka Hlavou proti. Autoři vsadili na živý hudební doprovod (Vasilios Chaleplis, Marek Slonina), což se ukázalo jako dobrá volba. Tématem, které prostupovalo celou choreografii, byla hranice – ať už viditelná a znázorněná na jevišti červeno-bíle pruhovanou páskou, nebo hranice uvnitř člověka, která se mohla projevit například repetitivností v pohybu, uzavřeností ve stereotypním chování či neschopností posunout se z vymezeného prostoru.

Tereza Petrová a Jakuba Sotorník. (Foto: Petr Kiška)

Když už došlo k proboření oné hranice, a to násilně a – jak název napovídá – hlavou proti, výsledek nebyl nutně pozitivní. Snaha o oproštění se od hranic za každou cenu vedla spíše k nepochopení a konfliktu s další hranicí. Pohybově se Petrová se Sotorníkem opřeli právě o opakování určitého pohybového motivu, podpořeného sugestivní hudbou, a o originální partnerský tanec (v němž šli fyzicky opravdu nadoraz), který umožnil ztvárnit pocit blízkosti i odcizení. Minimalistická scéna i kostýmy, s pruhovanou páskou jako nejvýraznějším prvkem, potrhly syrovost představení.

Do jednoho nedělního odpoledne plného tanečních oslav se tak podařilo vměstnat skutečně různorodý výběr tanečních zážitků. Také skladba obecenstva byla široká, od nejmenších dětí až po seniory – na své si mohl přijít každý, koho tanec je trochu oslovuje. Idea, že tanec spojuje, se tedy bezezbytku potvrdila.