Legendární Andrej Hryc uvedl v Českém Těšíně Čáru a říká: Původně to měla být komedie

V sobotu měl u těšínského publika, zvláště u Poláků, velký ohlas slovenský hraný snímek Dubček. Jak se díváte na otázku historických snímků?

Nemyslím si, že má smysl točit pouze historický portrét nějakého člověka, to je podle mě nesmysl. Je třeba především napsat dobrý scénář. I když Martin Huba skvěle hraje Masaryka, tak si nemyslím, že má smysl točit takové snímky. Smysl podle mě má třeba natočit příběh fiktivní rodiny zasazené do tohoto období, ale dělat exkurzi do historie není šťastné. Slovenský Dubček je vynikající především díky hereckému výkonu představitele titulní role Adriana Jastrabana, který je od originálu k nerozeznání.

Co jste říkal na reakci publika po těšínské projekci Dubčeka?

Překvapilo mě, jak z něj byli Poláci nadšeni. Osobně si nemyslím, že byl Dubček až takový hrdina, pro mě to byla shoda okolností. Byl to komunista a pro mě je komunismus nevyléčitelná choroba. Jsem absolutní antikomunista, když byl Dubček prvním tajemníkem ÚV KSČ na Slovensku, tak byl vězněn můj otec, a to bezdůvodně, jen proto, že potřebovali někoho zavřít. Sedm let seděl v base. Včera jsem říkal, že i Poláci přeci jen mají jednoho velmi kontroverzního politika, o kterém bych okamžitě točil film, a tím je Wojciech Jaruzelski. Sice jej nenávidí a chtějí mu odebrat hodnost generála, ale vůbec si neuvědomují, že Jaruzelski zachránil Polsko před invazí sovětských vojsk. Kdyby do Polska přišli Rusové, to by byla taková válka, že by skončila obrovským masakrem, Poláci nejsou totiž jako my, kteří jsme v osmašedesátém sklopili uši, takže jsme byli kompletně obsazeni během čtyřiadvaceti hodin. Češi a Slováci přijali status pasivní rezistence, Poláci by na to nepřistoupili, rozpoutali by takový konflikt, který svět ještě neviděl. Jaruzelski díky tomu, že vyhlásil stanné právo, zachránil Polsko před ruskou okupací, a to byl hrdinský čin, i přesto, že hodně lidí při tom zahynulo.

Film režiséra Petera Bebjaka Čára, kde hrajete jednu z hlavních rolí a který produkovala vaše dcera Wanda, získal řadu ocenění a byl nominován i na Oskara. Jak je na tom vlastně celkově slovenská kinematografie?

Na Slovensku se za poslední rok natočilo dvacet dva snímků, podle mě na velmi vysoké úrovni, a to nemluvím o Čáře, protože každá liška svůj chvost chválí. Ale náš ocas už pochválilo tolik lidí, že o něm mohu hovořit jako o úspěchu. Ale třeba Špína od Nvotové, Pátá kolona, Aut, to jsou velmi dobré filmy. Když jsme získali nominaci na Oskara s Čárou, tak jsme měli jisté obavy, protože konkurence byla velká. Přitom na Slovensku kinematografii zničil Mečiar, protože nám ukradnul Kolibu. Většina slovenských režisérů zvedla kotvy a odešla do Prahy. Dnes neexistuje česká národní kinematografie, každý český film totiž tvoří někdy až polovina Slováků ve štábu. Dnes se ani nedá natočit přímo národní film, protože musíte žádat o peníze u mezinárodních fondů. Všechno jsou koprodukce.

Takže Čára je ukázkový příklad, že Slováci dokáží natočit i kvalitní dramatické snímky, nejen komedie?

Původně jsme chtěli točit komedii, ale nakonec to nebylo reálné. Právě jsme dostali tři ceny na festivalu v Bruselu, ale nemá je kdo vyzvednout, režisér Bebjak točí, já musím zítra do Dobrého rána v televizi a moje dcera je na festivalu v Tbilisi. Radost máme ale obrovskou, jezdíme po festivalech a sbíráme ceny. Moje dcera nastavila laťku tak vysoko, že se nám ji bude těžko přeskakovat.

Jaký žánr Čára reprezentuje?

Krimi thriller, který reflektuje nedávnou minulost ale asi i současnost. Dotýká se situace na východní hranici Slovenska s Ukrajinou.

Pojednává o mafiánech? (Hryc měl u našeho rozhovoru připnut štítek All for Jan, odkazující na nevyřešenou vraždu novináře Kuciaka, pozn. red.)

Mafiáni jsou všude, dokonce jsem zaslechl, že i tady v Těšíně…

Z Českého Těšína pochází Radovan Krejčíř…

Tak ten je v Jihoafrické republice a zas tak brzo se tady neobjeví…

Jaký byl důvod natočit Čáru?

O Slovensku si hodně lidí myslí, že končí u Košic, ale to není pravda, k hranici je ještě 120 kilometrů, kde žijí lidé. Původně jsme chtěli natočit komedii. Celé to vzniklo tak, že z vesnice Ubla, kde je hraniční přechod na Ukrajinu, pochází moje manželka. Moje dcera tam jako dítě velmi často pobývala a i teď ji navštěvuje. Je tam nádherná příroda, bohem zapomenutá krajina. Když se ji narodilo dítě, tak tam s ním odjela, a když se vrátila, tak mi vyprávěla, že seděla v hospodě s nějakými pašeráky. S bratranci z druhého, třetího kolena, ti ji vyprávěli historky o pašovaní. Byla to velká sranda a tak jsme se rozhodli, že o tom natočíme film, protože já si myslím, že slovenské publikum velice potřebuje komedii.

Takže spousta neuvěřitelných příběhů?

Původně to měla být bláznivá komedie z pašeráckého prostředí. Kdysi byl takový film, který mladší už asi neviděli, jmenoval se Pásla koně na betoně. Byl natočen i druhý díl, také velmi úspěšný, tak jsem navrhl, ať natočíme třetí díl Pásla koně na betoně, ale z pašeráckého prostředí. Napsal jsem synopsi s pracovním názvem Schengen Story. Wanda vzala svůj tým a na tři týdny se odstěhovali do Ubly. Přes den rozmlouvali s policií a celníky a po večerech navštěvovali místní krčmy a chlastali s pašeráky. Autor scénáře Peter Balko, takový třicetiletý mladík, byl za dva týdny šestnáctkrát opilý do bezvědomí. Důvěru místňáků nezískáte jinak, než že s nimi budete pít.

A kdy se stalo, že Čáru jako komedii nešlo už pojednat?

Když se Wanda vrátila tak mi povídá, že se tam točí tak šílené peníze, že se kvůli nim vraždí lidé, a že je vyloučené o tom točit komedii. Jediný snesitelný formát že by byl kriminální thriller. Film, který jsme natočili, vznikl podle deváté verze scénáře. Nemá vůbec nic společného s první verzí.

Můžete prozradit, jak se Čára líbila místním lidem, pokud jste jim ji promítli?

Když jsme vyhráli Křišťálový globus ve Varech, rozhodli jsme se, že uděláme projekci také v místě natáčení. Ve Varech nám říkali, že je to dobré, ale že jsme si to trošku přikrášlili, ale to tak prostě je. 3. srpna šel do distribuce, v červenci jsme udělali v Michalovcích předpremiéru, do sálu jsme pozvali celníky, policii a pašeráky. Samozřejmě tak, aby nevěděli, kdo je kdo. Na recepci po projekci za námi všichni přicházeli a říkali, jak pašeráci, tak celníci i policie: „To je skvělý film.“ Všichni jsme byli šťastní. Ale říkali také, že to, co jsme natočili, je jen deset procent pravdy. Náš ukrajinský koproducent udělal podobnou předpremiéru v Užgorodě. Když skončila premiéra, přišel za mnou starší pán a říká mi: „Velmi dobrý film jste natočili, já se vyznám, sice už jsem v penzi, ale býval jsem vrchní náčelník celníků. Skvělý film, velmi dobře vystihnuto, ale to je jen pět procent pravdy.“

Čára pojednává o situaci ještě předtím, než se Slovensko stalo členem Schengenského prostoru, pašování přes hranici u Ubly bylo jednoduší, jaká je tam situace nyní?

Celá hranice, která má 87 kilometrů, je neprodyšně střežena, celníkům neunikne ani zajíc. Po celé délce je v zemi položen seismický kabel, jakýkoliv otřes zapne infračervenou kameru. Běženci se převádějí dále, skutečně jim říkají opice, tak jak to zazní ve filmu, všechno se zakládá na skutečnosti. Převedou je, vzápětí je všechny pochytají, ale v okamžiku, když žádají o azyl, jsou volní, z internačního tábora po několika dnech všichni utečou. Pašeráci jsou vždy o krok vepředu, cigarety posílají přes hranici s pomocí dronů. Proč?  Je to obchod k nezahození, na Ukrajině stojí krabička cigaret 40 centů, na Slovensku 3,50 euro. Když přijedete na hranici, tak v okolí vidíte množství domů s novými střechami, před nimi zaparkovaná drahá auta, je vám jasné, že normální cestou si na ně nelze vydělat.

Jak na snímek reagoval Hollywood?

Všichni se drželi za bradu a byli nadšeni, pak se ale dotazovali, kolik nás to stálo? A já nikdy neříkám hned částku, ale nechávám lidi hádat. Tak oni přišli s tím, že 40, 50, nebo 55 milionů dolarů. A ve skutečnosti to byl jeden milion euro a několik tisíc. Všem spadla čelist, za to by v Hollywoodu nenatočili ani reklamu na Coca Colu.