David Bátor pokřtil v Ostravě novou básnickou sbírku

Básně Davida Bátora často vycházejí z konkrétních reálií. Ať už se jedná o různé podoby lašského nářečí ve sbírce Zbuj (2015), nebo o prostředí darkovských lázní v právě pokřtěné sbírce Darkovské básně.

I v Absintovém klubu Les přečetl Bátor básně, v nichž opisuje obliny soch, praskliny v kůře kaštanů a borovic lázeňského parku, aby záhy zamáchal rukama a ukázal vzhůru, k transcendentnímu a nepolapitelnému: Pyramidy bílých květů / prokreslené světlem, / listy cosi šeptají Bohu… / zabydlel se v nich. Ale popořádku.

Úvodního slova se chopil korektor Darkovských básní Jakub Chrobák. V krátkosti přiblížil redaktorskou práci, která před vydáním dotvarovala Bátorovy ještě žhavé verše, a seznal autora neegoistickým básníkem, jež je ochoten sem tam nahradit, škrtnout sebemilejší slovo ve prospěch celku a čtenářů. Královská toť výsada. Již méně žádoucí škrty proběhly jak mezi básníky, tak i v publiku. „Básníci básníkům. Je to trochu úchylné,“ prohodil mezi řečí a s nadsázkou jeden z vystupujících.

Jak se ale básníci a hudebníci střídali, ukázalo se, že i tyto komorní večery vlastně fungují. Že je velice důležité být poezií vytržen z každodennosti a upomenut na důležité a podstatné, být jí také ale znejistěn, zda se nám půda a pohodlná křesla nehroutí pod zadnicemi. Zároveň že je třeba oslavit tvorbu bližního, dozvědět se něco o ní a společně zavzpomínat na zašlé časy.

Ondřej Hložek během křtu Bátorovy sbírky. (Foto: Radek Touš)

O deset let zpátky se na pódiu dostal Ondřej Hložek. Vzpomínal na cesty ke svým prvním básnickým úspěchům, na kterých mu mnohdy podal pomocnou ruku právě David Bátor. Jako své poděkování přečetl básně, v nichž lyrický mluvčí prochází temnou krajinou a nočními městy v povodí řeky Moravice, protékající Bátorovou rodnou Brankou u Opavy.

Do minulosti byl adresovaný Dopis Magorovi Jakuba Chrobáka. Báseň o tom, jak je dnes náročné nalézt slovo, které by ve světě reklamních sloganů a líbivých frází mělo ještě váhu. Snad i proto se Chrobák opírá o samotné kořeny básnictví, o zvuk: Magore / zmizela potřeba básníka. / Zůstala zbytnost / slov. / Cosi tu hýká, / písnička nemá už jen jeden takt, / ďábel či Kristus Pán, / hlavní je takt. / Fakt? / Nasrat.

Ivan Motýl a David Bátor. (Foto: Radek Touš)

Večer rozpovídal Ivan Motýl. Jako přátelský šťulec vzpomněl Bátorovu úpornost, s jakou zásobuje e-mailové schránky svých známých informacemi o tom, co zrovna tvoří. Zároveň s humorem navrhl „básnickou databanku“, do které by i ostatní básníci soustavně vkládali svá nejnovější díla. K překvapení všech přítomných Motýl prozradil, že v devadesátých letech pracoval jako šéfredaktor karvinského deníku. A právě následující pásmo slov a výkřiků se k tomuto lázeňskému, hornickému a vesnickému prostředí vztahovalo. Na pozadí malých lidských osudů v něm tryská věčný a léčivý pramen třetihorní solanky: „ …solanka léta Páně jedenáct milionů, solanka před Kristem i po Miloši Zemanovi […] osamělé město na vyschlém oceánu, s majáky těžních věží, miliony zkamenělin včetně sousedů… “

Vít Slíva a David Bátor. (Foto: Radek Touš)

David Bátor vystupující pokaždé uvedl básní z křtěné sbírky. Jako posledního básníka večera uvedl Víta Slívu, který zároveň jako první přispěl do Motýlovy „básnické databanky“:  „V září mi vyjde sbírka Ultima Thúlé a z ní přečtu čtyři básně.“ Básně ze zasněžené nejzazší země, v níž poutník tiše dosahuje moudrosti, básně, které ale zavržou a zaskřípou při náhlém vytanutí lidské konečnosti.

„Tak ať je té knížce dobře na světě a ať si najde pozorného čtenáře,“ pronesl Jakub Chrobák a pokřtil v pořadí sedmou básnickou sbírku Davida Bátora Darkovské básně.

Komorní a přátelské posezení nad poezií završily nepokojné a znepokojující písně violoncellisty Jana Hanouska a také písně Jiřího Neduhy, bez kterých bych si křest dokázal jen těžko představit: „…jinak budeš dělat jen to, co jiní chtějí, / jinak budeš k obrazu jiných lidí, / žádní bozi, jen ti, co závidějí / a kde mohou, navzájem se šidí. // Ty sám víš nejlíp, co vlastně chceš…“