Kino na hranici: Festival, kde jsou hvězdy v publiku a na pódiu excelují dobrovolníci

Když už se v Těšíně před publikem diskutuje s hvězdnými tvářemi, tak výhradně k věci.  O tom byla v pátek i skvělá beseda s režisérem Tlumočníka, s respektovaným Martinem Šulíkem, a s architektem Františkem Ferem Liptákem. Filmové téma na zahájení mohlo pohnout žlučí šovinistů a rádoby vlastenců, protože se ukázalo, jak slovenské židy nevraždili jenom Němci, ale i místní národní gardisté. Věru nemilá věc. Nakousnutá velmi decentně, přesto naléhavě. Šulíka by totiž za střelbu do vlastních řad mohli lynčovat.

Pro diváky v Těšíně ovšem připravil nezapomenutelný zážitek, za který je třeba poděkovat. „Když někdo ze Slováků reptá na události během 2. světové války, je to vnímáno, jako že nadává na Slovenský stát, což je vnímáno jako projev antislovenství. Patrioti jsou toho názoru, že se o takových věcech nemá vůbec mluvit, protože už samotný fakt, že Slováci měli svůj první stát, je pro ně pozitivní, na negativa se nehledí. Ale když o těchto věcech nebudeme diskutovat, budeme mít o všem klamnou představu,“ vyjádřil se Šulík.

Na otázku Ostravanu, zde se tedy po decentním nakousnutí ožehavé otázky nechystá věnovat národním gardistům větší prostor ve své filmové tvorbě, odpověděl vyhýbavě, nicméně potvrdil potřebu tuto problematiku reflektovat. Na Slovensku je totiž téma Slovenského státu tabu pro jeho oběti i místní zločince, obě strany se bojí.

Tlumočník, ve kterém exceluje v jedné z hlavních rolí režisér Jiří Menzel, je ideální typ silného příběhu. Navíc dramatu s hořko-komickými scénami plnými svěžích až metafyzicky laděných přírodních scenérií s jarní krajinou. Jak k tomu došlo? „Někdo z kritiků už se o tom zmiňoval, že krajinu v současných slovenských filmech ovlivňují granty. Podle toho, jestli ho obdržíte na jaře anebo na podzim, my jsme točili v dubnu, přesně před rokem, navíc velice rychle, protože jarní krajina se mění z týdne na týden a my jsme měli k dispozici dvaatřicet natáčecích dnů,“ popsal magii slovenské přírody Šulík.

Tlumočník na zahájení byl i symbolicky šťastnou volbou, protože reflektoval hlubší souvztažnosti mezi kinematografií. Nejen potřebu překladu a jeho záludnosti nebo nesnášenlivost protikladných povah vyhnanou do tragi-grotesky. Původně měl totiž postavu ztvárněnou Menzelem hrát nedávno zesnulý klasik kinematografie Juraj Herz. Prošel slovenským koncentrákem a stal se z něj žid ateista. Bohužel těsně před natáčením ochořel, a i když jej nahradil jeho profesní kolega.

Jak Šulík před těšínským publikem doložil, ve scénáři zůstaly dialogy šité Herzovi na tělo. „Nejen, že neplave, on vodu ani nepije,“ uvedl odkaz na jednu repliku Martin Šulík. Spojení je symbolické dvojnásob, protože Juraj Herz obsadil do některých svých filmů jako herce i svého kolegu a přítele Jiřího Menzela, třeba ve slavném Spalovači mrtvol, ale také v Upírovi z Feratu.  V okamžiku, když Šulík stopuje slovenské gardisty cestou na Oravu kolem majestátního hradu Strečno vybavují, se kinofilovi dobové záběry z klasického Upíra Nosferatu, Herzova vzoru, který se v jeho okolí natáčel už v roce 1922.

Kino na hranici začalo nejlépe, jak jen mohlo, sázkou na přemýšlivý film, kdy jsou diváci vděční za zážitky, které se jim budou vybavovat ještě dlouhé měsíce poté. Shodou okolností je Šulíkův Tlumočník podobně jako nedávné drama Dukla 61 Davida Ondříčka dílem s podobnou naléhavou strukturou, děsuplnou minulost zobrazenou hranou – inscenovanou formou rámují oba filmy dokumentárními záběry s neherci, obětmi a antihrdiny postiženými v dějinných souvislostech.

Tlumočník nakousnul v diskusi, která ho provázela, i jiné nelichotivé stavy v mysli dnešního diváka. „Na internetu se objevilo tvrzení, že se jedná o „pěkný židovský film“. Což je důsledek toho, že když točíte film na téma druhé světové války, jedná se o propagaci židovství. Já bych byl naopak nejradši, kdyby se tento národnostní aspekt pominul a aby se zdůraznilo, že se jedná o lidské bytosti. Kdežto jinak židé vypadají, že jsou nějací zvláštní lidé, a když o nich točíme, tak že na nich chceme vydělávat. To mi nejvíce vadí. Nejde totiž o židovský film, ale o to, jak se dva lidé s válečnou zkušeností, pokoušejí k sobě přiblížit, snaží se pochopit jeden druhého. Když jejich obcování nebudeme vnímat jako lidský příběh, moc jsme se nepoučili,“ uzavřel pozdní večerní diskusi kolem 11 hodiny večer Martin Šulík, Vytrvalé publikum si na něj ovšem počkalo i v zákulisí, byť by jenom chtělo autogram do festivalového katalogu.

A Kino na hranici pokračuje, doufejme, vysoce posazenou laťkou i v dalších dnech, protože jak už poznamenal jeden z přítomných stálých hostů, světoznámý kameraman Adam Sikora: „Do Těšína jezdíme všichni moc rádi, protože je tady výjimečná atmosféra, protože to tady není o rautech a červených kobercích, ale o vzájemné pospolitosti, kdy se každý těšíme na každého, a tím vzniká ideální prostor pro pospolitost.“

Jak zaznělo ve festivalovém spotu a bylo to zdůrazněno i na samotném zahájení, do Těšína se v těchto dnech chystá celá Varšava, natolik je v Polsku údajně tato přehlídka populární. Nepochybně je to i tím, jak už podotknul v úvodu Šulík, že se stále více dovídáme o jiných kinematografiích než těch středoevropských, kdežto tady je to právě naopak: Těšín a filmy v něm žijí nezřídka z podstaty své osobní teritoriální zkušenosti. Svým způsobem je tato přehlídka osobitým tlumočníkem na poli filmové festivalové poetiky a kultury vzájemnosti.