Výstava nových obrazů Iva Sumce v galerii Dolu Michal mísí materiály i pocity

Výstava nazvaná Parte Povera reaguje na italské umělecké hnutí přelomu 60. a 70. let 20. století Arte Povera, které v duchu nástupu postmoderny bořilo tradiční umělecká média a jehož protagonisté začali pracovat s různorodými všedními materiály, aby prokázali, že materialita a její výrazové možnosti neznají hranic a že tradičnost výtvarných médií jako je socha či závěsný obraz je uměle udržované elitářství, které se motá v kruhu a nedovoluje opravdovou tvůrčí svobodu.

Ohlasy tohoto hnutí pracujícího, dnes bychom řekli, s trashovou estetikou můžeme v tvorbě Iva Sumce rozhodně registrovat.  Je zde ale užívána jinak, ani ne prvoplánově a ani ne jako hlavní nositelka výrazu. Je vytěžována spíše pro nástavbu média malby na plátně, chcete-li klasického závěsného obrazu. Ivo Sumec tak nemaluje pouze akrylem na plátně, ale např. dehtem a používá asamblážovité vrstvení materiálů jako je písek, sůl nebo dřevěné uhlí. Právě ve volném užití odpadové či obecně řečeno nemalířské materiálnosti je autor s hnutím Arte Povera úzce provázaný, nevzdává se ale klasických malířských postupů.

Remake II., akryl dehet, dřevěné uhlí na plátně, 2018

Kam ovšem posouvá význam své autorské výpovědi slovní hříčkou, respektive doplněním jednoho písmene, kdy ze slova arte vzniká parte? Tato slovní hra vybrušuje otazníky možná po samotném smyslu umění a jeho současné společenské roli. Je v tom zakódovaná ambivalence světa umění, který je na jednu stranu stále poháněn touhou pro kreaci, tvoření, sdělení a sebevyjádření, na druhé straně je jeho hlas stále méně přítomný v prostoru veřejného mínění a v přijetí široké veřejnosti.

Ve vztahu k této slovní manipulaci v názvu je možné říct, že v tvorbě Iva Sumce se jistá forma nihilistické mrtvolnosti nachází, a to v užívání tlumených nevýrazných barevných tónu a také díky fyzickému otisku již výše zmíněné odpadové materiálnosti. Zároveň ale v jeho rukopisu nalézáme dynamiku a pohyb zprostředkovávaný intuitivně eruptivními siločarami a vlnivými liniemi. Sumec překračuje rozměr a formální determinaci plátna obrazu formou někdy neukončených linií, jindy rozpjatých křídel či vertikální gradace.

Remake I., akryl dehet, dřevěné uhlí na plátně, 2018

Moment překvapení divákovi vyplyne z detailní konfrontace s dílem, které může být na první dojem vnímáno ryze plošně, dvojrozměrně. Asamblážovité mísení materiálů v ploše plátna do rozličných plastických struktur přináší novou zkušenost ve vnímání celku. Autorovu svázanost s motivem pneumatiky, který je i na této výstavě přítomný, vidím jako syrovou kritickou glosu tématu cesty poukazující na stav současné společnosti principiálně ukotvené v obrazu jakési zběsilé jízdy. Není to cesta k Bohu, je to bezohledná jízda produkující odpad.

Benzínka II., akryl, asfalt, dřevo na plátně, 2016

Dalším repetitivním znakem v autorově tvorbě je motiv kýblu, který je na výstavě rovněž zastoupen. Může být opět vnímán jako osobní kritický vztah k dění ve společnosti, jenž často nedává šanci povznášející metafory. Kýbl jako nádoba pro tělesný odpad nebo jako nádoba, jíž lze naplnit čímkoliv a přenést kamkoliv, tedy jako mobilní nástroj k uspokojovaní touhy, nevyznívá příliš smířlivě.

Kýbl II., hlína, akryl, tuš na plátně, 2018

Tvorba Iva Sumce je naléhavá, ovšem ne skrze strategie spektáklu barev a tvarové exprese, naléhavost je paradoxně nesena subtilitou a úsporností výrazu, ale především se projektuje v přítomnosti pohybu a momentu překvapení v otiscích trashové materiálnosti. Právě aspekt naléhavosti musí být v kvalitní malbě nebo obecně v umělecké výpovědi nutně přítomný. U Iva Sumce je dobře zprostředkován i samotným médiem výstavy a zejména souhrou syrově špinavého prostoru galerie se „špinavou“ asamblážovitostí autorova rukopisu. Jako celek výstava nabízí průkazný střet s malířovou prací a s fenoménem konstruktivního překračování média malby.