Jantary nevnímám jako závod. Cítím se polichocena, ne jako vítěz, říká malířka Hana Puchová

Marek Pokorný říká, že byste na prestižní světové přehlídce současné vizuální tvorby zazářila jako příklad „neodvozené, autentické a silně zaujaté tvorby“. Chtěla byste vystavovat v Benátkách?

No jasně.

Cítíte se opravdu tak „autentická a neodvozená“, jak říká Pokorný, nebo se přece hlásíte k nějakým malířským vzorům a školám? Nějakou iniciací přece projde každý umělec…

Pochopitelně, že jsem prošla různým školením a hodně umělců je mi blízkých. Přesto si dovolím cítit se a snad i být autentická, třebaže vám to může připadat drzé. Jestli je to zapotřebí, uvedu jako umělce, kteří se mi líbí, malíře Josefa Ladu, fra. Angelicu a Francise Bacona, ale jsou to opravdu jen jedni z mnoha. Navíc jsou pro mě důležití i ti, co mi zdánlivě blízcí nejsou, jako třeba Jiří Matějů. To bych ale mohla jmény umělců, jejichž práci obdivuji a kteří mě inspirují, popsat několik stránek. A stejně by tam nebyli všichni.

Obrazy Hany Puchové v Domě umění. (Foto: Martin Straka)

Cenu Jantar jste dostala za loňskou výstavu Pevné vazby v ostravském Domě umění. Tam byl k vidění průřez z vašich zátiší, portrétů či interiérů ostravských bytů, v nichž žijí vaši přátelé. Který z těch cyklů je vám nejbližší?

Chtěla bych to upřesnit. Byly vystaveny všechny portréty z cyklu „Jsme tady“, které jsem do té doby udělala, většina „Pokojů“ a průřez z těch zátiší. Neřekla bych, že dávám některému z těch témat přednost, ony se od sebe vlastně moc neliší. Všechny mé práce jsou dost osobní. Pokračuji v portrétech, protože se mi zdá, že to má smysl. Zátiší dělám také, jen se nevracím k pokojům. To jsem si ale nijak nezakázala, asi bych je teď dělala trochu jinak, ale jinak vlastně dělám i ty portréty a zátiší. Alespoň mám ten dojem.

Pokoje Hany Puchové. (Foto: Martin Straka)

Z vašich interiérů bytů cítím, že máte ráda domácí intimitu. Jak na vás působil neintimní Gong s davy diváků, které přišly na vyhlášení Cen Jantar?

No, já intimitu od Gongu ani nečekala. Ty prostory jsou obrovské, takže se mi ani nezdály v ten večer přecpané. Gong jako takový se mi líbí.

Ale v zákulisí jste se netajila tím, že jste z části slavnostního vyhlášení odešla. Proč?

Netajila, ale nevykřikovala, pověděla jsem to kamarádům. Zajímalo mě, jak se to líbilo jim. Mně to přišlo trochu moc estrádní, nebylo to zrovna pro mě. Slíbila jsem ovšem, že své dojmy a připomínky napíši hlavnímu organizátorovi Aleši Honusovi, no a to udělám. Nechci si stýskat takhle. Jak jsem navíc pochopila, většina byla spokojená.

Zátiší Hany Puchové. (Foto: Martin Straka)

Tak se omlouvám, že jsem rozvířil „drb“ ze zákulisí. Cena za výtvarné umění byla jediná, za hudbu a divadlo se oceňovalo v mnoha kategoriích. Je to možná nespravedlivé, ale v divadle to jde prostě rychleji, talentů je více, každý rok může porotce okouzlit nový výkon, v tom prostředí je velká fluktuace, herci křižují republiku. Ale máme na Ostravsku dost sochařů, aby bylo možné každý rok vyhlašovat i Cenu Jantar za sochařství? Nebo za performanci, videoart, grafiku atd?

Neřekla bych, že se toho v Ostravě na poli výtvarného umění děje málo. Nejde přece o jednu grafiku či sochu.

Mně osobně nevadilo, že jsem byla nominována a „soutěžila“ společně s muži a organizátory výstav a festivalů, proto má možná jak ta nominace, tak ocenění, větší váhu.  Možná by v divadle také uvítali cenu za představení či výkon roku napříč kategoriemi.

Jak se vám líbí samotná cena? Tedy soška z dílny Šárky Mikeskové.

Soška je krásná a potěšila mě velice.

A co festival Kukačka pořádaný pány Knoflíčkem a Novotným. A Kurt Gebauer? Tedy vaši konkurenti z nominací. A věřila jste ve vítězství?

A ne, vlastně nevěřila. A nevnímám to jako závod – cítím se polichocena, ale ne jako vítěz. Tomáše Knoflíčka i Libora Novotného si nejen za organizování Kukačky velice vážím. Kurt Gebauer je legenda a vážím si ho neméně.