Hrůzy, které málokdo zná. Předpremiéra filmu Dukla 61 vyvolala u pamětníků pohnutí

V sále bylo ale cítit i napětí z toho, jak filmové zpracování dokáže při sebelepší snaze pozměnit skutečnost, a někteří horníci se k výsledku stavěli s nedůvěrou. „Horníci přece nemluví tak sprostě, těch vulgarismů je tam příliš,“ mračili se po první čísti snímku místní.

„Měl jsem obrovskou trému a mám ji pořád,“ uvedl na předpremiéře režisér Dukly 61 David Ondříček, syn slavného kameramana. Vazby na novou vlnu, nedávno zesnulého Miloše Formana i zakladatele Free Cinema Ostraváka Karle Reisze jsou v jeho dvojdílném dramatu zřejmé.

Díky jeho Dukle 61 se k do regionu vrací opravdové drama. „Nevím, co bych k výsledku dodal, dělali jsme, co jsme mohli,“ dodal Ondříček v obklopení dalších členů štábu a herce Boba Mikluše. Před plátnem havířovského kinosálu Centrum vytvořili všichni svornou lajnu, ze které si je moderátorka večera Helena Dohnalová postupně vyzobávala k mikrofonu.

„Přesvědčilo mě téma, které se nabízelo, a to právě otázka osudového okamžiku důlní katastrofy. Stačilo mi předložit synopsi od Jakuba Režného. Šíleně mě to po přečtení chytlo a neváhal jsem ani minutu. Kdybych měl přesně říci proč, tak asi proto, že jsem v tom cítil lidský příběh,“ rozvedl svou odpověď David Ondříček.

Příběhy, které psal sám život, jsou údajně nejlepší, poznamenala Helena Dohnalová a požádala o slovo kreativního producenta Michala Reitlera. Mimo jiné je to člověk, který stojí za vznikem jiného filmu podle skutečné události Metanol. „Dukla je zcela mimořádná. Už jen proto, že na takové události nesmíme zapomenout,“ zdůraznil Reitler a prozradil i hlavní zdroj inspirace.

Námět totiž objevil v knize místního rodáka a posléze uznávaného spisovatele Ivana Landsmanna. „Přistoupili jsme k jeho dílu s velkým respektem. Havířskou tématiku jako první otevřel širšímu světu. V jedné pasáži jeho Pestrých vrstev je odstavec, ve kterém si horníci vyprávějí o této tragédii už při rubání v Dole Antonín Zápotocký, a to s přímo s posvátným respektem. Chtěli jsme se o této události dozvědět více. U nás je známá, ale v Čechách nebo na Slovensku se o ni téměř nic neví, a my jsme začali pátrat po podrobnostech, až jsme s tím strávili k dnešnímu dni tři roky života,“ dodal producent.

Nebýt Landsmanna, a zejména proslulých Pestrých vrstev, o tragédii na Dole Dukla by dodnes vědělo jen pár místních pamětníků, najednou se ale na ni soustředí celý český filmový svět. I když se jedná o televizní formát, tak je v tomto poměru mimořádný. Má dva díly a dosahuje tak stopáže srovnatelné s velkofilmy běžícími v kinech, tvůrci si mohli dát na čas, aby konflikt a dramatickou linku podrobněji zpracovali.

„Nejvíce nás svazovala zodpovědnost, zodpovědnost vůči vám všem, kteří si tuto událost pamatujete, protože vaši příbuzní to prožili. Zbytek republiky o tom netuší,“ prozradil scénárista Jakub Režný.

Film obsahuje množství digitálních triků, je vytvořen s pomocí kombinace natáčení na několika dolech, nejen v regionu, ale třeba v Rakovníku nebo v exteriérech v Příbrami, ale samozřejmě především v Ostravsko-karvinském revíru. Přestože ve filmu nevystupují neherci, tak místní občané se na něm podíleli alespoň sbírkou dobových oděvů, které televizní štáb pro vytvoření autentické kulisy potřeboval.

„Byla jsem ráda, že nejde o žádnou fikci, ale o silný příběh z kraje, ve kterém jsem vyrostla, a bylo to emočně náročné,“ prozradila své dojmy po předpremiéře autorka hudba Beata Hlavenková absolventka Janáčkovy konzervatoře.

Robert Mikluš před sálem prozradil, že měl rozhodující vliv na výslovnost herečky Marthy Issové. „Měli jsme hrozný strach, že Martha Issová ostravštinu nezvládne, že ji lidé budou hrozně kritizovat, ale když jsem viděl první výsledky, tak jsem si říkal, že to bylo zdravé spojení a mám z toho radost. Je to vynikající herečka a stejně jako se dokázala napojit na dobovou atmosféru 60. let, tak dokázala vystihnout melodii řeči, protože ostravština jako každá řeč má svou specifickou hudební stránku,“ upozornil herec pocházející z Ostravy.

Ne všichni ale sdíleli nadšení z výsledku. Například bývalý horník Jiří Jaroš upozornil po skončení projekce na nejasnosti v samotném zobrazení dějiště tragédie i v kostýmech: „Je mi 76 let, byl jsem při tom, fáral jsem na ranní směně a musel bych k tomu řadu věcí říci. Byla jen náhoda, že jsem v tom podzemí neskončil s nimi. Bylo to jinak. Jenom ta chodba, kterou ve filmu vidíme, tak to nebylo. Masky, které používají záchranáři, byly jinačí. Úplně jiné byly i fáračky, které herci nafasovali, měli jsme jiné hadry,“ líčil dramaticky a přitom s odstupem pan Jaroš.

To že film může mít v sobě i řadu odlišností od skutečnosti, si byli vědomi i samotní tvůrci, když upozornili, že řadu událostí museli přizpůsobit filmovému vyprávění, že se vedle sebe musely objevit věci, které se třeba ve skutečnosti nepotkaly. Natočený příběh je silně emocionální, ale na internetu bude posléze přístupný dokument o tom, jak skutečně tato katastrofa probíhala hodinu po hodině, takže bude k dispozici průvodce o tom, jak celá tragédie na Dole Dukla vypadala.

A na závěr zaznělo v kině Centrum i poděkování filmařům ze strany havířů či jejich pozůstalých. Jeho adresátem byl hlavně David Ondříček, protože natočil film o tom, jakou těžkou práci „ti naši muži tam měli, a že přiblížil ty hrůzy, které málokdo zná.“

Film bude k vidění 29. května a 3. června v České televizi.