Janáčkova filharmonie s hercem Vladimírem Polákem: Přehlídka krásné hudby se špetkou ostravského patriotismu

V této sezóně již poslední koncert symfonického cyklu Láska na první poslech nesl podtitul Šéfdirigent uvádí. Po tematicky zaměřených předchozích koncertech, které se věnovaly starší hudbě, symfoniím či operním předehrám, tentokrát navolil program šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Heiko Mathias Förster. Here Vladimír Polák se ujal role průvodce s neskrývaným entuziasmem a hned v úvodu se mu povedl dobrý bonmot v souvislosti s výročím vzniku Československa a rozdílnou mentalitou českého a německého národa.

Potom demonstroval, kterou píseň má od George Gershwina nejraději on sám a imitoval zpěv Summertime. V programu bohužel došlo ke změně, nemocného Ivo Kahánka zastoupil v Gershwinově Rapsodii v modrém klavírista Karel Košárek. Sice to bylo na poslední chvíli, ale lepší volbu nemohla dramaturgie učinit.

Klavírista Karel Košárek výtečně zastoupil nemocného Ivo Kahánka (Foto: Ivan Korč)

Košárek má zkušenosti ze světových pódií, hodně času strávil i v Americe, takže mu estetika mísení jazzu a blues s klasickou hudbou nečiní žádný problém. Jeho Gershwin byl ideálně neklasický, což se projevilo v Košárkově úhozové technice, nesešněrované rytmické rozvolněnosti, perfektně posazených rubatech a agogice. Myslím, že lepší „záskok“ si filharmonie ani diváci nemohli přát. Když už jsme u záskoků, připomenu další Polákův bonmot.

„Co má společného šéfdirigent Heiko Mathias Förster s naším českým skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem?“, položil herec divákům záludnou otázku. „Tak to je zvláštní, přátelé, vůbec nic“, odpověděl si sám cimrmanovsky. Následovala 3. věta z 1. symfonie D dur Gustava Mahlera a Polák rozmítal, zda byl českým či německým skladatelem. Povedla se mu i interakce s publikem: na zlidovělý kánon Spinkáš ještě, Martínku (známý též pod názvem Bratře Kubo), který Mahler metodou koláže v této větě citoval, Polák rozdělil obecenstvo na čtyři čtverce a zkusil s nimi kánon zazpívat.

Vladimír Polák. (Foto: Ivan Korč)

Mahlerova první symfonie ještě neprozrazuje tvůrce symfonií úžasných délek, které naplní celovečerní program, psal ji osmadvacetiletý skladatel, který možná vstřebával zážitky z dětství v Kalištích, Jihlavě, možná se v tomto díle odrazilo i jeho milostné zklamání z Kasselu. Třetí věta je plná satiry, ironie a parodie. Smuteční pochod zahájil precizně intonující kontrabas, následovaný fagotem a tubou, posléze se přidal celý orchestr. Nádherné výkony filharmoniků se ve Försterově pojetí a pohyblivě tvárné agogice orchestru moc hezky vyjímaly.

Pochod ze Symfonických metamorfóz Paula Hindemitha uvodil Polák skladatelovými návštěvami Ostravy na pozvání nepřekonatelného šéfa tehdejší ostravské opery Jaroslava Vogela, které vedly i do restaurace U Rady. Metamorfózy jsou dílo zvláštní a složité, jejich vyjmutí z kontextu okolních vět nevyznělo příliš přesvědčivě. To se netýká hry Janáčkovy filharmonie, jež byla přesvědčivá, jako spíše dramaturgie, která dle mého názoru touto volbou sáhla vedle.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. Zleva bicisté František Škrla, Daniel Bura a Antonín Labanič (Foto: Ivan Korč)

V druhé půli program pokračoval Planetami Gustava Holsta. Sedmidílný cyklus Planet je dílo, které do dnešních dob vyvolává různé spory. Hnidopichové hledají chyby v přehozeném řazení prvních tří planet, které Holst zkomponoval ve sledu Mars, Venuše, Merkur, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Jiným puntičkářům chyběla astronomická důslednost a vytýkali ryze astrologické a spiritistické vnímání těles Sluneční soustavy. Nikdo však nemůže popřít, že Holstovi, který Planety vytvořil v letech 1914 – 1916, se povedl skutečně geniální kousek. Nejen, že v nich predestinoval estetiku filmového, muzikálového a do určité míry i popového žánru, ale skvěle rozvinul i instrumentační mistrovství Rimského-Korsakova a zvukovou objevnost Stravinského a Arnolda Schoenberga. Jupiter toho byl jasným dokladem. Holstova hudba zní naprosto současně a například Vladimír Polák v ní podle svých slov viděl Hvězdné války. Proč ne. Nutno podotknout, že filharmonie zahrála Holsta excelentně, lahůdkou byla především rytmická sekce.

„Ostrava má zvláštní věc: nikde na světě není Dvořákovo divadlo na Smetanově náměstí, sochu Leoše Janáčka zase máme na Jiráskově náměstí“, upozornil na specifika ostravských zákoutí a plácků Polák. Následně dal k dobru historku, kterou zažil v Absintovém klubu Les, kde jeden Američan učil jiného Američana písmeno ř na příjmení Dvořák. Pak herec zparodoval svým originálním beatboxem poslední větu z Dvořákovy Symfonie č. 9, op. 95 „Z nového světa. Filharmonici s šéfdirigentem Försterem však zahráli zajímavější skladbu, a sice třetí větu Scherzo z Dvořákovy Symfonie č. 6 D dur, op. 60.

Dirigent Heiko Mathias Förster. (Foto: Ivan Korč)

Tato věta geniálně uplatňuje rytmické aspekty nejrázovitějšího českého tance s názvem furiant. Jeho orgastická rytmika a žhavá tanečnost je přerušena Triem, které do věty vnáší klid, kolébavý rytmus a květnatou melodiku. Začíná zvukově opojná přehlídka dřevěných dechových nástrojů, které střídavě stoupají ve flétně a hoboji a jsou dopovězeny rozezpívanou pikolou. Skvělá barevnost a ohnivý temperament dělají z této věty jednu z nejoblíbenějších v Dvořákově symfonickém odkazu a filharmonie ji také zahrála báječně. Zejména hráči na dřevěné dechové nástroje předvedli excelentní výkony.

Rumunská rapsodie č. 1 A dur op. 11 George Enescu je skladbou, mne zaujala až zhruba od své poloviny v momentě, kdy zazní citace známé lidové písně, která existuje v řeckém folkloru pod názvem Trava. Od té chvíle se do skladby rumunského národního skladatele dostalo i něco živelnějšího, než jenom poněkud vyčpělý pozdní romantismus.

Na samotný závěr zaznělo finále ze suity k baletu Pták ohnivák Igora Stravinského. Ještě před ním se Polák rozloučil s diváky citací Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského: „Žije-li láska z hudby, hrajte dál!“ Balet Pták ohnivák zůstal i po sto letech jedním z nejoblíbenějších děl Stravinského. Pro zhudebnění této ruské pohádky Stravinskij využil ruské lidové písně, v Kaščejově tanci výrazně uplatnil prvky orientální hudby, závěrečné zdrcující finále je futuristickým pohledem do budoucnosti filmové hudby. Stejně jako geniální tvůrce Stravinskij považoval Beethovenovu Velkou fugu z op. 130 za nedostižné dílo čistých forem, lze podobně nahlížet na většinu děl tohoto velikána 20. století.

Vladimír Polák. (Foto: Ivan Korč)

Poslední koncert z cyklu Láska na první poslech se vydařil. Förster vybral díla velmi kontrastní, nepodobná, tempově rozdílná a stylově výrazná. Filharmonie podala v této pestré všehochuti skvělý výkon, plný potěšujících detailů v sólových partiích i precizní souhře. Vladimír Polák se úkolu moderátora zhostil na výbornou. Byl připraven, potěšil řadou vtipně formulovaných informací, dokázal publikum zapojit, pobavit i nenásilně obohatit o detaily ze života skladatelů. Stranou nezůstal ani jeho pověstný ostravský patriotismus, který připomněl u Paula Hindemitha.

Na koncertě jsem se potkal s herečkou Národního divadla moravskoslezského Ladou Bělaškovou, která minulou neděli báječně moderovala výroční ceny Jantar. A Lada mi prozradila jedno velké a vzrušující tajemství. Nechám si jej zatím pro sebe, ale vy, milí čtenáři deníku Ostravan.cz, bděte a sledujte programy Janáčkovy filharmonie. Možná, že jméno této charismatické a neobyčejně půvabné ostravské herečky na jednom z nich v následující koncertní sezóně naleznete!