Držitelka Ceny Jantar, herečka Pavla Dostálová: Byl to úžasný večer, protože šlo hlavně o umělce

Co říkáte na program nedělního galavečera s předáváním Cen Jantar v Gongu?

Mně se to moc líbilo.

Co jste ocenila nejvíce?

Byl to úžasný večer! Bylo to vkusné a – těžko se mi hledá výraz, no – nebylo to namyšlené. Bylo to střídmé a šlo hlavně o ty lidi, kteří vystupovali v programu a kteří byli oceněni. Nešlo o moderátory, což se často stává, nešlo hlavně o partnery, měla jsem opravdu pocit, že jde hlavně o oceněné umělce. A úplně mi spadla brada, když jsem viděla ta vystoupení, která byla takovou tou ozdobou programu. Houslista pan Jiří Vodička a tanečníci v baletním čísle…  opravdu ale nemohu nikoho vyvýšit nad ostatní. Všichni byli skvělí.

Vy jste neviděla inscenaci baletu Národního divadla moravskoslezského All That Jazz, Rock, Blues, ze kterého byla vybrána taneční ukázka?

Ne, neviděla. Bylo to nesmírně vtipné a nápadité! Skvělá choreografie a vynikající tanečníci. Musím říci, že jsem baletem téměř netknutá. Párkrát jsem sice byla na baletu, ale nikdy mne to nějak moc nezasáhlo. Ale když jsem viděla tohle, řekla jsem: Pavlo, měla bys vyrazit …

Vy ale jako herečka přece potřebujete občas využít i tanečních schopností …

Mně se líbí scénický tanec, alternativní tanec, dělám občas v Divadle na cucky a tam se takové věci dějí, ale že bych šla přímo na klasický balet, to jsem tedy nebyla strašně dlouho.

A kdybych se vás zeptal, co byste třeba doporučila pro příští ročník předávání Cen Jantar?

Myslíte, co bych vytkla?

No to třeba ani nemusíte, ale jestli máte co vytknout …

Právě že nemám, teď mne zrovna nic nenapadá. Já jsem se věnovala i produkci a je mi jasné, že dát dohromady takovýhle večer je spousta práce. Logisticky je to strašně náročné. Sehnat tolik lidí, kteří mají spoustu vlastních závazků!

Vy jste při přebírání Ceny Jantar poděkovala Tomáši Vůjtkovi za napsání hry Smíření, ve které jste hrála postavu Sestry, za kterou jste byla oceněna, poděkovala jste Ivanu Krejčímu, že vás do té role obsadil, ale pak jste řekla velmi zajímavou věc. Totiž to, že to s vámi není lehké. Co s vámi není lehké?

Já mám někdy pocit, že jsem přecitlivělá a že mi všechno trvá déle než mým kolegům. Některé připomínky si beru víc osobně, než by asi bylo nutné. A bývám občas plačtivá. Já potřebuju určitý čas na zpracování věcí. Nejsem ta herečka, která přijde a z první vody to zvládne dobře a pak už jenom stoupá. Ne, já se v tom brodím, na prvních čtených zkouškách čtu jak úplnej Tatar a teprve postupně se k té roli prohrabávám. A protože kolegové mají úplně jiné tempo, mám často pocit, že je zdržuju. Takhle tedy myslím, že to se mnou není jednoduché.

Znám jednoho pana režiséra, který má hrůzu z hereček, co na první pohled nemají emoce. A naopak miluje přecitlivělost u hereček. Nejraději pracuje s takovými, se kterými se sice člověk moc nepobaví o nejrůznějších věcech a na jevišti ani neví, proč svoji postavu hrají tak a tak, ale jsou v tom vždy skvělé.

Tak tenhle typ herečky určitě nejsem. Já jsem herečka občas s hlavou režisérky.

A chtěla byste režírovat?

No právě tím, že jsem to studovala, jsem dříve k tomu sklony měla. Dneska už si netroufám. Podle mne je to mužská záležitost.

A to vám budu oponovat. Je spousta skvělých režisérek!

Jasně, samozřejmě, ale myslím si, že mužských je v téhle profesi víc. Jsou samozřejmě výjimky a jsou i výborné režisérky. Muži pro tohle ale mají větší předpoklady. Já se zaseknu na detailu. Umím vyložit a vykreslit situaci. Nějakou jednu věc. Ale neumím udělat celek. Utíká mi ten celý oblouk, nemám ten nadhled. Jako ženská se rýpu v drobnostech, ale ten chlap to vezme takhle svrchu a celé to udělá.

A pak mu tam chybí detaily, které umí jen ženy … Vy jste studovala režii a herectví na DAMU. Kdo byli vašimi profesory?

Režii jsem nedostudovala. Tam jsem byla u Dana Hrbka, spolu s ním vedl náš ročník ještě Jan Vedral. Na herectví zase Dan Hrbek a pak Apolena Veldová a Tomáš Pavelka. A Tomáš Töpfer.

Je podle vás rozdíl v tom, když herci a herečky vystudují jen konzervatoř, nebo když ke středoškolským studiím v oboru přidají ještě vysokou školu?

Myslím si, že když mají konzervatoř, tak na tu vysokou už nemusí. Ale je to případ od případu. Někdo má pocit, že se naučí víc v divadle. Takhle zeširoka to hodnotit snad ani nejde. Se mnou chodil do ročníku třeba Patrik Děrgel. Ten studoval tady v Ostravě na konzervatoři. Ale já jsem nešla z konzervatoře, já jsem šla z normální školy. Myslím si, že ta vysoká škola je důležitá, ale asi jen pro určité lidi.

Normální škola, to zní docela úsměvně … a jak to tedy bylo na té normální škole? To se vám najednou v hlavě urodil nápad studovat divadlo?

Já sem teda měla urozeno už dávno (úsměv). Chtěla jsem jít do Prahy na konzervatoř. Ale moje maminka velmi dobře vyhodnotila, že bych to asi nezvládla, tedy myslím pražské prostředí a podmínky. Co se života týká. Nade mnou bylo třeba v pubertě držet bič. Já jsem byla dost nezvládnutelná. I tak jsem skončila potetovaná a celá propíchaná, a to jsem byla pod dohledem. Nevím, co bych všechno vyvedla, kdybych pod dohledem nebyla. Teď zpětně jsem ráda, že mne maminka tehdy do Prahy nepustila. Jak se znám, nemuselo by to dopadnout dobře.

Děkuji za tuto vaši otevřenost. Pojďme tedy k Ceně Jantar, byla vám udělena za postavu Sestry v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Smíření. Co na té postavě bylo pro vás jako pro herečku nejtěžší?

Oprostit se od ní. V jejím monologu, kdy už jakoby po smrti popisuje, co se jí stalo, vím, že to je reálný příběh skutečně existující dívky. Já jsem pořád brečela. Představovala jsem si, že tohle fakt někomu udělali. Ivan (Krejčí, režisér inscenace, pozn. red.) říkal: Nech toho, nedojímej se pořád! Já jsem si ale tím musela projít. Abych našla potřebný odstup a pak tu postavu mohla uchopit zpětně. To bylo to nejtěžší. A pak to téma. I když se mne to přímo netýká, tak mne velice silně zasahuje.

Mám pocit, že je to právě naopak. Že téma válečných a poválečných zločinů, téma vyhnání Němců z Československa po roce 1945, se nás dotýká všech a dodnes …

Máte pravdu. Možná jsem se nevyjádřila přesně. Zasáhlo mne to tak, jako by se mne to přímo týkalo.

Někteří si myslí, že smysl divadla je také v tom, že se zvěrstva, kterých je člověk schopen v některých mezních situacích, mají zobrazovat na jevištích, aby se už nikdy neopakovala. Myslíte si, že divadlo má takovou sílu, aby opakování podobných věcí dokázalo zamezit?

To bych chtěla po divadlu více než dokáže. Nemyslím si, že divadlo může něčemu zabránit. To bychom si opravdu o divadle mysleli víc, než je reálně v jeho možnostech. Ale spoustě lidí může ukázat něco nového a ti lidé se mohou pozastavit nad tím, co vidí a přemýšlet o tom, co viděli. A to samo už je velký díl práce!

Cenu Jantar jste zároveň dostala i za vaši druhou velmi výraznou postavu, úplně jinou, než byla postava Sestry ve Smíření. Šlo o Marii v Havlově Vyrozumění. Václav Havel si už v osmdesátých letech myslel, že tahle jeho hra už je natolik zastaralá, že ji snad už ani nebude možné hrát. Když jste se dozvěděla, že právě Marii budete hrát, co vás napadlo jako první?

Hned od počátku jsem věděla, že Vyrozumění je aktuální. Moje maminka pracovala donedávna v Základní umělecké škole. A těch papírů, co měla na svém pracovním stole! A co musela denně vyplňovat! Takhle velká hromada! (Ukazuje rukou vysoko nad hlavu, pozn. red.) A každým rokem těch štosů jen a jen přibývalo. Přišla jsem za ní na návštěvu a vůbec jsem ji za tou hromadou lejster neviděla. Takže mi ta hra o byrokracii přišla hodně aktuální. Otázka ale je, jestli tu generaci, která teď začíná chodit do divadla, tohle téma ještě zajímá.

A to vám mohu říci na základě repríz, které jsem viděl, že se baví všichni v hledišti bez rozdílu generace. I ti nejmladší.

Tak to je dobře. My jsme to vlastně pro školy ještě nehráli. Mohlo by to být zajímavé … Ale jinak je to hodně složitá hra. I režisér to pojmenoval jako matematickou soustavu.

Když jste o sobě mluvila jako o „dojmovce“, tak co vás dojalo na Marii?

Že je tak naivní. Mohla bych říct trošku blbá. Ale to je asi příliš silně řečeno.

Pro diváky je to naopak jediná postava, která vzbuzuje určitou lítost.

Mně by jí bylo líto, kdyby neřekla tu svoji poslední větu.

A ta zní …

Takhle krásně se mnou ještě nikdo nepromluvil. A při tom jí vlastně je sděleno, že jí nelze pomoci, že musí jít …

Berete si něco ze svých postav do života?

Bohužel někdy ano. V Bílém muži a rudé tváři jsem hrála tělesně i mentálně handicapovanou dívku a byla jsem hodně pokroucená. A ve Smíření také používám určitá gesta, a tuhle jsem se až lekla, že je používám i normálně mimo divadlo. Jak jsem si to chtěla zautomatizovat, tak jsem si to zautomatizovala asi až příliš.

To jsou vnější projevy. A když půjdeme hlouběji?

V době práce na Smíření jsem přemýšlela o víře. Jsem věřící člověk, ale nemohu říci, jestli jsem křesťanka, katolička, evangelička, prostě věřím v něco a věřím v lidi. I při zkoušení Marie jsem byla hodně konfrontovaná s katolickou vírou. Ale že bych mohla říct, že mne moje postavy nějak mění, tak to ne. Možná spíše při tom zkoušení. A při hraní. Když hraju Mášu z Tří sester, jsem protivná. Pak to odezní.

To by se herci mohli zbláznit, když by neměli určité brnění, určitou schopnost nadhledu a odstoupení od svých postav. Tak mi dovolte jednu z posledních otázek: Odcházíte z angažmá v Komorní scéně Aréna. Nechci se vás ptát proč, ledaže byste to sama chtěla zmínit…

(mlčenlivý úsměv)

Bude se vám po něčem stýskat?

Paradoxně po Ostravě. Čím víc se blíží ten odchod, tím větší vazbu k Ostravě pociťuji. Měla jsem problém, když jsem sem přišla. Bylo to cizí město, nikoho jsem tady neměla. Já jsem člověk, který potřebuje nějakým způsobem zakořenit. Mít kolem sebe přátele. Rodinu. Ale teď odsud odcházím a zjišťuju, že těch lidí kolem sebe nemám málo. A po těch lidech, a je jich opravdu hodně, se mi bude stýskat. Pak role, divadlo. A bude se mi strašně moc stýskat po takovém tom terénním valu u Slezskoostravského hradu, kam chodím na procházky s mojí fenkou a kde jí házím míček. To je moje relaxační místo. Takové místo jinde nenajdu.

A kam jdete?

Do Prahy. Ale zatím nemám angažmá.

Je v tom určitý paradox. Odcházíte z Komorní scény Aréna v okamžiku, kdy jste dostala Cenu Jantar za herecké výkony roku 2017. To je přece určitá reklama, nebo ne?

Vidíte, takhle jsem o tom ještě neuvažovala. Nabyla jsem dojmu, že to mám od té Ostravy jakoby na rozloučenou.

Tak to určitě ne. Tahle cena pro vás je prostě potvrzením faktu, že nejste herecky žádné béčko.

Tak dobře, děkuju. Já si ale myslím, že tu cenu měla dostat jiná herečka, která byla nominovaná, a to paní Kateřina Krejčí z Divadla Petra Bezruče. S ohledem, jak famózní herečka to je.

Tak ať se vám v Praze daří, a protože dnes večer hrajete Marii ve Vyrozumění, tak tfuj tfuj, tfuj …

Čert vás vem!