Awrizis na novém albu Dreadful Reflection umně kombinuje death a black metal s hudební otevřeností a nápaditostí

Moravská parta Awrizis vydává ve formátu digibook nové album, které vychází pět let po debutu Final Hybridation, tedy pokud odmyslíme splitko s Desire of Sorrow z roku 2016. Nespornou výhodu počinu Dreadful Reflection hledejme zejména v tom, že je žánrově neuchopitelný, může se pyšnit docela rozmanitým hudebním výrazivem a jednotlivé songy nejsou svázané nějakými klasickými a předem očekávanými šablonami či postupy. I když, pravda, skladby se ponejvíce pohybují mezi death a black metalem.

Awrizis jsou nápadití a přesvědčiví ve svém projevu, nikoliv však vtíraví. Důležitá je přítomnost melodie, která nerozmělňuje, ale je nositelem svěžesti a chytlavosti, a to i přesto, že nahrávce dominují tvrdost a extrémní pojetí.

Na výsledku se také odráží fakt, že velký důraz se kladl na kytarovou složku. „V písních lze vysledovat hned několik kytarových stop nahraných na různé aparáty, což dodává výslednému zvuku na syrovosti,“ uvádí v tiskové zprávě vydavatelství MetalGate.

Kapela si rovněž pohrává s atmosférou jednotlivých songů, když je potřeba, mění jejich rytmus a v neposlední řadě skladby doprovází určitá potemnělost. Tu více, tu méně zvýrazněná. Pozorný posluchač určitě také narazí na pasáže, které by mohly figurovat i ve skladbách Postcards from Arkham, což je další projekt Marka „Frodyse“ Pytlíka, tedy vůdčího člena Awrizis.

Všechny tyto atributy přispívají k tomu, že Awrizis nejsou předvídatelní a jejich smysl pro hudební otevřenost se projevuje také ve chvílích, kdy do skladby vkusně vklíní nějaký nečekaný, ale funkční prvek. Důkazů by se našlo více, za všechny zmiňme poutavou a vyloženě nemetalovou vyhrávku v osmé Lost & Cursed.

Tato schopnost improvizovat a neuzavírat se před neobvyklým je výhodná i v momentech, kdy se kapela dostává do kompoziční slepé uličky či nejistoty, protože rovněž v těchto situacích se dokáže vytasit s překvapivým nápadem, který vede k efektivnímu řešení. Například druhá v pořadí All is One je zpočátku možná až příliš hnaná na sílu, nicméně jakmile se ve střední části songu objeví zvolněná pasáž, dostává skladba zcela jiný, a to příjemnější rozměr. Zkrátka Awrizis nechtějí přepisovat hudební dějiny, ale chtějí metalové železo kout po svém… Přístup, který je třeba ocenit.

Pokud lze v případě Dreadful Reflection mluvit o hitu, tak je třeba zmínit strhující jízdu Burn the Flame s rock´n´rollovým nádechem, kde si pěvecký part vzal na starost Bilos z Malignant Tumour. To je doslova reklama na hudební šmrncovní uragán. Ostatně hosté jsou na albu ještě dva, a to Bruno (Krabathor, Hypnos) a Chymus (Isacarum, Antigod). Prvně jmenovaný se vokálně vyřádil v úderné blackově laděné I Am, zatímco druhý uvedený je zodpovědný za zpěv v drtící a hned od úvodu divoce pestré Tesseract. Tyto volby byly rozhodně trefou do černého.

Awrizis se zkrátka prezentuje jako dravé a hladové těleso, které se nedrží zajetých cest, místy jde tak trochu proti proudu, ale zase nechce nic lámat přes koleno. Určitá vyváženost je stále přítomná.

Dreadful Reflection je sebevědomé a značnou dávkou energie vybavené dílo, které vyžaduje k plnému pochopení maximální soustředěnost, což nebývá v daném hudebním ranku až tak obvyklé. Určitě by mohlo najít zalíbení u těch, kteří si myslí, že už všechno slyšeli, ale pořád chtějí objevovat. V tomto případě by neměli být zklamaní.

Album, k jehož propagaci slouží také videoklipy From Pain To Strength a Blinded by Rays of Light, bylo pokřtěno 7. dubna v ostravském klubu Barrák, a to v rámci akce Necro Metal Pilgrims vol. 3.