Modré housle Pavla Šporcla se v Ostravě rozkročily od romantické virtuozity k večerníčkům

Koncert pod hlavičkou projektu Janáček Ostrava 2018 se uskutečnil v tradičním prostředí Domu kultury města Ostravy. Ten bude ještě nějaký čas dobře sloužit, než se dozvíme výsledek mezinárodní architektonické soutěže o novou koncertní halu, kde v budoucnu najde Janáčkova filharmonie zázemí. Ve čtvrtek večer velký sál Domu kultury praskal ve švech. To je tak povětšinou, když vystoupí někdo, jehož jméno má zvuk. Obecně pak platí, že o české umělce je větší zájem než o zahraniční instrumentalisty, což je velká škoda.

U houslisty Pavla Šporcla to ale neplatí. Má nejen mimořádný hudební talent, ale také přirozené charisma, vypravěčské schopnosti a originální smysl pro humor. I proto se jeho koncerty stávají zážitkovým programem, kde se lidé pobaví, nenudí a odcházejí domů spokojeni. Vezmeme to ale popořádku. Dříve než Wieniawski se dostavil na pódium Leoš Janáček. Respektive, jeho kantáta Na Soláni Čarták pro mužský sbor a orchestr, která vznikla roku 1911 na objednávku prostějovského sboru Orlice. Sotva desetiminutová kantáta líčí v básni M. Kurta erotický zážitek básníka v romantickém prostředí Beskyd: Soláň u Velkých Karlovic, kde stojí proslulá valašská krčma zvaná Čarták, právě tady potkává mladík dceru hostinského a skončí v jejím náručí, zapomínaje tak na svou první lásku.

Kratičké dílko Janáčkova filharmonie s dirigentem Svárovským zahrála s poetickou, snovou atmosférou. Orchestr zazářil plnými barvami v anglickém rohu, zvonkohře i harfě, tenorového sóla se zdařile a po „janáčkovsku“ patřičně freneticky zhostil tenorista Richard Samek. Až si člověk posteskl, že se tato nádherná miniatura nehraje častěji. Večer spěl dál k nejočekávanějšímu muži večera, kterým byl Pavel Šporcl. Houslista s ostravskými filharmoniky přednesl Koncert pro housle a orchestr č. 1, op. 14 Henryka Wieniawského, jedno z nejobtížnějších děl romantické houslové literatury.

Šporcl koncert nezahájil úplně ideálním způsobem. Jeho hru v Allegro moderato provázely drobné, ale znatelné nedotaženosti v intonaci oktávových dvojhmatů, krkolomných běhů do vysokých poloh a místy nekonkrétní virtuózní pasáže. Přesvědčivěji se houslista ponořil do lyrické melodiky druhé věty Preghiera. Larghetto, kterou zahrál s měkkou a líbeznou kantilénou. Jakoby tím získal pevnou půdu pod nohama, obul se do třetí věty s živelnou muzikalitou. Rondo Allegro giocoso Šporcl vystřihl vynikajícím způsobem v agogicky mistrovsky stupňovaném rubatu, které naštěstí orchestr stačil následovat. Přitom se Šporclovi povedlo znamenitě odstínit základní náladu tématu plného rozpustilého rozmaru a folklorně stylizovaného veselí.

Houslista korunoval svůj úspěch přídavkem, v němž ukázal, proč je osobnost pro nové generace posluchačů klasické hudby nepostradatelná. Nejprve publikum rozesmál hláškou, že si vybral koncert opravdu velice dlouhý, proto bude následovat ten nejkratší přídavek, který má v repertoáru. A zahrál vlastní úpravu melodie z večerníčku Pohádky z mechu a kapradí, kde předvedl paralelní hru melodie a pizzicato doprovodných akordů v levé ruce. Velmi odlehčené, humorné a brilantní zakončení, kterým si Šporcl získal srdce diváků nejen večer, ale hlavně na generálce, kam přišla podstatně mladší generace.

Jeden by si už myslel, že nejlepší část večera je za námi. Jenomže po přestávce na posluchače čekaly ještě dvě díla. Leoš Janáček a jeho rapsodický triptych Taras Bulba a slavnostní kantáta Moskva Petra Iljiče Čajkovského. Rusofilská druhá polovina programu by jistě hukvaldskému rodákovi Janáčkovi udělala radost, mně osobně ale potěšilo hlavně provedení Tarase Bulby, které patřilo k nejlepším, jež jsem dosud slyšel.

Ve Smrti Andrejově je ústřední emocí láska, která zaznívá v čarovně rozezpívaném anglickém rohu, asociacích zásnub v podobě sladkých harmonií varhan i touze, která vykvete do milostného rozhovoru v hoboji, klarinetu, houslích a violoncellech. Posléze se Janáčkova vize lásky proměňuje v zkoušený cit, plný obav z prozrazení. Najednou tady rytmicky znervózňují ostinata v bicích, varovné souzvuky v žestích a navršené napětí je zlomeno až klarinetovým zakvílením, jež ilustruje mučednickou smrt syna rukou otce. Drama par excellence Svárovský udržel i v Smrti Ostapově, jehož tajemné harfové figury a drsné houslové smyky navodily okamžitě napínavou atmosféru, která byla gradována v tympánech i dalších nástrojích s psychologickou přesvědčivostí. Skutečný vrchol se podařil Janáčově filharmonii pod taktovkou Svárovského v Proroctví a smrti Tarase Bulby. Takto epické a monumentální provedení jsem dosud nezažil. Stalo se skutečnou korunou celého díla.

Lví podíl na tom má koncentrovaná hra filharmoniků, kteří svému Janáčkovi opravdu rozumí a někdy ho umí zahrát jako nikdo. Respekt si zaslouží filharmonici, kteří zahráli skvěle náročné instrumentální party, ať už to byl koncertní mistr Pavel Doležal v první i třetí rapsodii, hobojista Dušan Foltýn, Zdeněk Berger (anglický roh), klarinetista Daniel Svoboda, varhaník Pavel Rybka, velmi přesná a výrazná žesťová sekce, smyčce, harfistka Kateřina Bendová a celá řada dalších, jejichž jména zde nelze z kapacitních důvodů uvést. Svárovský je prostě znamenitý hudební architekt a ostravská filharmonie Janáčka s tímto dirigentem umí senzačně.

Závěr patřil oslavné kantátě Moskva Petra Iljiče Čajkovského, vzácně uváděné skladbě z roku 1883, která vznikla k oslavě korunovace ruského cara Alexandra III. Skladba má šest částí a je hudební apoteózou Moskvy, která byla do začátku 18. století hlavním městem ruské říše. Jednotlivé části kantáty jsou značně kontrastní. V sólových partech se představili barytonista Roman Hoza a mezzosopranistka Alžběta Vomáčková, náročná je ovšem i úloha smíšeného sboru. Hoza i Vomáčková zazpívali výborně, s citem pro kultivovaný, neoperní přednes, příjemně nesenou kantilénou a místy i důrazem na patos a sentiment, kterými tohle Čajkovského dílo oplývá.

Koncert Janáčkovy filharmonie končil po deváté hodině a patřil k těm, na které se nezapomíná. Potěšil invenční dramaturgií, která zvolila méně hrané tituly Janáčka a Čajkovského, celkovým promísením nepůsobil zdlouhavě a sešly se v něm vynikající pěvecké i instrumentální výkony všech protagonistů. Tak to má být.