Bravo, Ostravo! Baletní Don Quijote ukazuje, že na tuto klasiku ani po 150 letech nesedá prach

Baletní verze Dona Quijota se opírá o literární předlohu Miguela de Cervantese, pozornost je v něm však upřena na romantický příběh španělské dívky Kitri a lazebníka Basila. Don Quijote figuruje spíše jako průvodce dějem a je pojícím prvkem mezi jednotlivými obrazy, které skýtají dostatek prostoru pro temperamentní variace, energické sborové tance i herecká intermezza.

Ani ostravský Don Quijote se příliš neodchyluje od této koncepce, literární prvek je v něm však zastoupen mnohem výrazněji – rafinované kulisy (včetně podlahy) Aleše Valáška mají ve všech třech jednáních baletu podobu otevřených knih a popsaných stránek, z nichž tanečníci vystupují jako oživlé postavy Cervantesova vyprávění. Působivě vyznívá prolog, v němž se Don Quijote v podání herce Petra Sýkory pouští do první kapitoly svých pamětí a písmena psaná brkem na pergamen se zároveň objevují na transparentní cloně v přední části jeviště. Tím je nenásilně uvedeno první jednání baletu, odehrávající se na náměstí v Barceloně.

Čirá radost na jevišti

Čilý ruch, zvuk kastanět a tamburín, pentle a jasné barvy rázem vykouzlí atmosféru španělského města. Náměstíčko se zalidňuje, z taverny vybíhá krásná Kitri a prosí svého otce Lorenza, aby jí koupil vějíř. Ten souhlasí, ale jen pokud dívka s vějířem zatančí. A tak přichází první, baletním znalcům notoricky známá úvodní variace Kitri – pro diváky podívaná plná odvážných skoků a pověstného španělského temperamentu, pro sólistku ztvárňující roli Kitri první prubířský kámen její techniky a jevištního charismatu.

Sawa Shiratsuki, která se během premiérového večera zhostila hlavní ženské úlohy, se díky své technické virtuozitě přes tento náročný úvod přenesla s přehledem a elegancí, navíc bez onoho premiérové napětí, které tak často doléhá na výkon tanečníků.  Není jednoduché vyplnit očekávání perfektního ztvárnění, zvláště bereme-li v úvahu zástupy skvělých tanečnic, díky kterým je dnes pomyslná laťka pro roli Kitri neuvěřitelně vysoko – Shiratsuki však bezesporu patří mezi ty baleríny, které se této laťce těsně přibližují.

Tanečnice Sawa Shiratsuki. (Foto: Anna Rasmussen)

Energie na jevišti se zdvojnásobí s příchodem Basila, lišáckého lazebníka, který se Kitri dvoří a ona jeho náklonnost (i přes otcovy námitky) opětuje. Pro Sergia Mendeze Romera, tanečníka původem z Madridu, je Basil jedna z řady hlavních rolí, které má v Ostravě příležitost tančit, a zároveň jedna z nejnáročnějších. Stejně jako je role Kitri vysněným Everestem většiny tanečnic, je totiž Basil vrcholnou metou mnoha tanečníků. Tento part umožňuje prokázat (nebo naopak neprokázat) brilantní techniku a zároveň bavičský um, tedy komplexní jevištní talent. Romerovi tato role velmi sluší, je vidět, že si ji užívá a zároveň se umí dostatečně koncentrovat v technicky náročných pasážích.

Po entré Kitri a Basila a jejich společném tanci se situace zvrátí, neboť na scénu přijíždí šlechtic Camacho, kterého si velkou chutí zahrál David Janošek, a začne si Kitri namlouvat. Ta ho však odmítá, posmívá se mu a vzdoruje Lorenzovi (skvělý Jiří Sedláček), který v Camachovi vidí slibného ženicha pro svou dceru. Komický výjev přeruší příchod toreádorů v čele s Espadou (Stefano Pietragalla) a ohnivou Mercedes (Shino Sakurado). V následné sekvenci stylizovaných španělských tanců, kde museli tanečníci mimo jiné zručně zacházet s muletami, vějíři, pohárky či tamburínami, zazářila právě Shino Sakurado, především díky naprosté technické jistotě a výjimečné energičnosti, která místy až přehlušila dojem z variací Kitri.

Do víru veselí a strkanic náhle vstupuje Don Quijote se sluhou Sancho Panzou, kteří se chtějí na cestách občerstvit v místní taverně a rázem se stávají středem pozornosti. Věčně hladového Sancho Panzu si místní dobírají, a protože ve Štípově verzi Dona Quijota je úloha Sancho Panzy nejen herecká, ale i taneční, může se v ní Rei Masatomi jaksepatří vyřádit – a tak vidíme Panzu předvádět piruety, skoky, akrobatické prvky i vtipných gagy. Děj prvního jednání tím graduje a vrcholí pas de deux Kitri a Basila, kteří pak prchají před neodbytným Lorenzem a nechtěným nápadníkem Camachem.

Je úžasné sledovat, kolik detailů se vejde do první půlhodinky tohoto baletu – manipulace se spoustou rekvizit, tleskání do rytmu či drobné interakce, to vše udržuje diváka neustále ve střehu. Tanečníci jdou do všech akcí s vervou, jakoby tančili jen z čiré radosti. Z estetického hlediska lze prvnímu aktu vytknout máloco, vizuálně velmi příjemné kostýmy Romana Šolce dotvářejí jižanský charakter a nešťastným se ukázalo snad jen rozhodnutí neobléci tanečnicím klasické světlé punčochy – nahé nohy sice přispěly k větší přirozenosti, ubraly však na kráse linií, které baletky svými těly vytvářejí.

Z cikánského tábora do rozkvetlé zahrady

Ve druhém dějství nás cesty Dona Quijota přivádí do cikánského tábora, kde ve sborových scénách zatančí horkokrevní muži a v sólovém tanci se zaskví krásná cikánka (Barbora Šulcová), která Dona Quijota omámí nejen svým půvabem, ale i opojným lektvarem. Výrazná variace Cikánky doznala v ostravské verzi Quijota značných úprav; na rozdíl od tradičního pojetí klade větší důraz na gesta paží, pohyb boků a práci s dlouhou sukní, což má ale za následek jistou statičnost, která v kontrastu s živou hudbou variaci ubírá na energii. Protože má ale Barbora Šulcová mimořádný rozsah pohybu i potřebné charisma, dokázala udržet diváky v napětí po celou dobu svého tance.

Barbora Šulcová v roli cikánky. (Foto: Martin Popelář)

Po vypití lektvaru Don Quijote usíná a na jevišti se zhmotňuje jeho sen. Je to květinová zahrada, v níž se dívčí postavy z prvního jednání, tedy Kitri a Mercedes, transformují do symbolických postav Lilie a Růže, jež doprovází sbor tančících květin v čele s Květinovou vílou. Nápad vystavět scénu v tomto duchu mohl být inspirován jinými balety, v nichž je tzv. jardin animé velmi oblíbeným prvkem. Dobře známé variace dryád a Amorka (zde Květinové víly) jsou do značné míry choreograficky věrné původní Petipově verzi a každá z tanečnic vycizelovala svou variace do detailů. Michaela Vápeníková v roli Květinové víly dokázala vystihnout hravost a jiskřivost své postavy, pozadu nezůstal ani baletní sbor, který precizně dotvořil kaleidoskopicky se měnící jevištní obrazy. Snová scéna se nesla v barevné kombinaci sytě růžové a zelené. Tato poměrně odvážná barevná kombinace i volba neotřelých kostýmů měla i své nevýhody – taneční tutus ve tvaru okvětních lístků vypadaly báječně ve statických pozicích, při pohybu či v kleku ale tanečnicím nepomáhaly dotvořit kýženou linii a příliš zelené barvy nesvědčilo světlé pleti některých baletek, spíše ještě zdůraznilo jejich bledost. Opět příjemně překvapila scéna – stylizované květy se promítly na průhlednou clonu i do postranních a horních kulis, růžovo-zelenou barevnost respektoval dokonce i dým, který se pouštěl na jeviště. Snová scéna končí, když se Don Quijote probudí z neklidného spánku, najdou ho Sancho Panza a Cikánka a společně se vracejí do Barcelony.

Závěr ve velkolepém stylu

Jak už to v klasických baletech bývá, finální jednání s sebou přináší nejen rozuzlení děje, ale především pompézní přehlídku taneční bravury. Ani Don Quijote není výjimkou, v jeho případě se však přidává také spousta humoru, kterým je ostatně prodchnut už od začátku. Když se Quijote vrací do barcelonské taverny, setkává se opět s Kitri, Basilem i s toreadory a sleduje, jak se rozmotá klubko jejich osudů. Aby si Basil mohl konečně Kitri vzít, předstírá sebevraždu a ošálený Lorenzo páru požehná. Scénky plné gagů a drobnějších tanečních vstupů vedlejších postav směřují k závěrečnému svatebnímu pas de deux, které je jedním z nejčastěji uváděných tanečních pasáží na nejrůznějších baletních gala či soutěžích. Shiratsuki a Romerovi se pas de deux mimořádně vydařilo, včetně zvedaných figur, sólových variací a zejména pověstných závěrečných fouettés. Obecenstvo se dostalo do varu, bravo zaznělo mnohokrát během tance a potlesk zněl ještě dlouho po něm.

Rei Masatomi ve scéně na náměstí. (Foto: Martin Popelář)

Lze předpokládat (a nadšené ovace premiérového publika to jen potvrzují), že Don Quijote si v Ostravě získá slušnou návštěvnost – kombinace temperamentního a čirého hudebního libreta, zamilovaného příběhu, humoru a efektních tanečních čísel funguje v současné době stejně jako v 19. století. Dějová linka je srozumitelná všem generacím bez ohledu na znalost klasického baletu, a tak se na tuto klasiku klasik mohou vypravit celé rodiny. Michal Štípa coby ústřední inscenátor prokázal cit a respekt ke stavbě velkého klasického díla a ostravský soubor vyvinul veškeré úsilí, aby splnil nároky kladené velkou baletní produkcí. Nezbývá tedy než pogratulovat a popřát Donu Quijotovi, aby ještě dlouho těšil ostravské diváky a přesvědčil je, že klasický balet má na divadelních jevištích stále své pevné místo.