Vinen, či nevinen? Toť otázka pro publikum interaktivní inscenace Teror, z níž ostravské diváky mrazí

Ferdinand von Schirach se pyšní bezesporu velmi neotřelým rodokmenem, který dává jeho profesi právníka a spisovatele ještě magičtější rozměr. Již dávno jsem se nechala vtáhnout do jeho literárního světa a soubor případů ze soudní síně pod českým názvem Zločiny jsem přečetla jedním dechem. Proto mne ani nepřekvapil fakt, že jeho divadelní hra Teror má kromě nadprůměrné oblíbenosti divadelních repríz v Německu také své vlastní webové stránky http://terror.theater, kde se všechna představení po celém světě nejen evidují v souhrnný program, ale také se tam dozvíte, jak během každého představení diváci hlasovali.

Teror přitom není nováčkem ani v českých poměrech. V tuto chvíli jej můžete zhlédnout v Praze, v Brně a za několik dní také v Mladé Boleslavi. Ostravské soudní drama se od ostatních vizuálně liší. Hynek Petrželka, jenž se o scénu zasloužil, doslova vyklidil inventář ze soudní síně a zanechal herce bez záchranných lan klasických kulis. Předseda trestního senátu sedí mezi diváky a je jakýmsi průvodcem celého dění, státní zástupkyně a obhájce mají k dispozici kromě židlí dva dlouhé archy papíru, které tvoří společně se třetím uprostřed impozantně abstraktní kulisu, jež se postupně plní fakty i emocemi. Celému představení dodává právě komorní prostor alternativní scény příjemné dusno, které dramatu velmi prospívá.

Z inscenace Teror. (Foto: Radovan Šťastný)

Režie se ujala mladá talentovaná Tereza Říhová, se kterou se ostravské publikum snad nesetkává naposledy. Kočovná režisérka si s uspokojením může zapíchnout další úspěšný špendlík do své divadelní mapy, protože Teror se v jejím podání příjemně pohupuje jako misky vah a v klidném, ale plynulém tempu rozkrývá detaily případu, který není až tak jednoznačný jako při čtení anotace. Troufám si říct, že inscenaci prospívá nedávná spolupráce Terezy Říhové a Hynka Petrželky na loni uvedeném představení brněnského Divadla na cucky Už nikdy sám!

Koncept hry je předem daný, hlasování o vině a nevině také, ale je zcela na divákovi, jak se rozhodne a podle čeho se bude rozhodovat. Bezesporu již právě krátký, ale jasný popis hry, vyvolává v publiku dojem, že už snad i mají jasno, ale postupné svědectví a argumenty obou stran jistě přivodí nejistotu rozhodnutí u nejednoho diváka. Inscenace si udržuje po celou dobu vysokou úroveň důstojnosti, o kterou zde také jde, a postrádá jakékoli škobrtnutí, které by celý soudní proces shodilo.

Excelentní text Ferdinanda von Schiracha v překladu Ondřeje Šebesty převzali ostravští herci za svůj. A jakoby opravdu patřili k soudnímu dvorci, vystřihli všechny party s právnickou nonšalancí. Striktně nekompromisní, vždy připravená, fakty se ohánějící státní zástupkyně Renáta Klemensová sice skončila v poli poražených, nicméně její neúnavný projev dokázal přesvědčit jednu třetinu diváků. Nejen soubor činohry NDM, ale také projev státní zástupkyně narušuje mladý obhájce Vít Roleček, který se nebojí postavit se proti ústavě emotivními argumenty s příchutí tlaku na svědomí.

Tomáš Jirman v inscenaci Teror. (Foto: Radovan Šťastný)

Nedávno jsem o Tomáši Jirmanovi psala, jak moc mu komorní malá scéna sluší. A po zhlédnutí Teroru svůj názor skromně posvěcuji. Tomáš Jirman svou noblesou nezastiňuje ostatní herecké kolegy, ale přesto si svůj prostor po právu uzurpuje pro sebe. Jeho skromný projev má adekvátní dynamiku i jemnost nadhledu. Pokorný bojovník a rozporuplný pilot se srnčím pohledem, to vše se skrývá v hereckém podání Ivana Dejmala. Obžaloba ani scéna bez kulis a rekvizit ho nijak nerozhodily a jeho krátký výstup zanechal dlouhý dozvuk.

K soudu patří svědci a ani zde tomu není jinak. Aby vyváženost vah zafungovala, poměr předvolaných se staví na dvě strany barikády. Petr Houska i Lucie Končoková doplnili fungující status soudního přelíčení a dotvořili dokonalý obrázek celé kauzy. Místy mrazivá fakta se mísí s tragickou pachutí smrti a stručná anotace v programu bere za své.

Lucie Končoková v inscenaci Teror. (Foto: Radovan Šťastný)

Jak jsem již zmínila, soudní drama se obešlo bez monstrózního soudního křoví. O to více vynikly kostýmy postav. Světlé barvy zástupců obžaloby a obhajoby v kontrastu s šedými saky svědků a neutrální černou barvou předsedy. Jedinou „barvu“ uvidíte na uniformě Larse Kocha, tedy obžalovaného. Na první pohled nevýrazné kostýmy, které svou celistvost ukázaly především při děkovačce má na svědomí David Janošek.

Ivan Dejmal jako obžalovaný. (Foto: Radovan Šťastný)

Inscenace Teror je příjemným zpestřením nejen repertoáru samotného Národního divadla moravskoslezského, ale také ostravské scény jako takové. Interaktivní hra, do které jsou diváci vtaženi hned na začátku a nemají tak šanci uniknout konečnému zúčtování, v nich vyvolává pocit důležitosti a rozhodnutí neberou na lehkou váhu. Ani já jsem nebrala rozhodnutí zlehka, dokonce se přiznám, že jsem volila jinak než můj manžel a po odchodu z divadla jsme téma rozebírali ještě další hodinu. Je jedno, jak se rozhodnete, nebo zda vás hra inspiruje k přečtení knih Ferdinanda von Schiracha, jedno je jisté – zanechá ve vás více otázek než odpovědí, a to je pro mne ten správný katarzní účinek dobrého divadla.