Umělecky přesvědčivá kolekce Daniely Grygarové představuje písně vzniklé na hranici života a smrti

Na hranici života a smrti se ocitnul před dvěma tisíci let Ježíš Nazaretský zvaný Kristus. Na hranici života po generace kráčí zástupy živých bytostí, které si přejí jediné: důstojný a poklidný život. Přestože je člověk považován za nejrozumnějšího tvora této planety, zdá se, že stále hledá jednu vlastnost, kterou prokazatelně ovládají i některá zvířata: soucit. Album Hudba na hranici života houslistky Daniely Grygarové s osudy židovských skladatelů převážně zahynuvších v lágrech a koncentrácích je živou stopou. Svědectvím, že i ten poslední člověk na světě může najít v budoucnu někoho, pro něhož bude jednou nesmírně důležitý.

Není tomu tak dávno, co jsme si v rozhovoru s Danielou Grygarovou vyprávěli o jejím albu Hudba na hranici života. Přitom Daniela mimo jiné vyslovila také pozoruhodnou větu: „Je neuvěřitelné, jak krásná hudba vznikala v koncentračních táborech“. Po poslechu nahrávky můžu s čistým svědomím její sentenci potvrdit. Daniela Grygarová své album koncipovala jako završení doktorského studia houslové hry ve třídě profesorky Jely Špitkové na Fakultě múzických umění v Bánské Bystrici.

Skladby, které jsou náplní alba, vznikly za dramatických okolností během 2. světové války, nebo jsou jejími událostmi inspirovány. Daniela Grygarová věří, že hudba má kouzelnou moc a pomáhá alespoň na chvíli zapomenout na trápení. Její slova jsou v souladu s většinou skladeb na novém albu. Ty opravdu znějí tak, jako by nevznikly v místě prosáklém krví a smrtí, ale jsou potvrzením, že i v těch nejtrudnějších chvílích a nejotřesnějších podmínkách člověk neztratil sám sebe, svou víru, naději a lásku.

Robert Dauber (1922 – 1945) zemřel v roce 1945 na tyfus v likvidačním táboře Dachau. Během svého krátkého života se stačil etablovat jako výborný violoncellista, klavírista a skladatel. Z jeho skladatelského díla se zachovala pouze Serenáda pro housle a klavír, která vznikla v Terezíně v roce 1942. Je to dílo plné kontrastů, od sentimentálně sladkobolné melancholie prvního tématu po energickou střední část s prvky španělských rytmů. Přesto v něm není stopa rezignace, spíše v závěru vnímáme názvuky tajemství a otázek nad tím, co budoucnost přinese.

Claude Torrent (1944) je na albu zastoupen skladbou Chant de Mauthausen. Skladatel se narodil v Alžíru, jedná se o současného autora, který napsal tuto píseň na báseň neznámého autora vězněného v Mauthausenu. Skladba pro zpěv, housle a klavír je nesena v tradičním diatonickém systému s dramatickým vzruchem a místy až přebujelým patosem. Zpěvu se ujala sopranistka Veronika Holbová, jejíž světlý, chvějivý soprán je ozdobou koncertů nejen moravskoslezské metropole. Celá skladba působí jako tryzna nad osudem tisíců lidí, kteří se narodili pod smutnou, nešťastnou hvězdou.

Hugo Löwenthal  (1875 – 1942) je záhadnou postavou. Zřejmě to byl řádný švihák a ranař, protože jeho vídeňský tradicionál doslova zurčí typickou kabaretní a šantánovou hudbou. Löwenthal byl odvlečen do Terezína 8. února 1942 a už za čtyři měsíce byl deportován do likvidačního tábora v Polsku, kde také zemřel. Jeho skladba má v sobě pohodu, bezstarostnost, slunce i sofistikovanou nostalgii. Další Löwenthalova kompozice, která vznikla v ghettu, nese název Housle a harmonika. Je krásným dialogem obou nástrojů, v kterém housle doslova zpívají a akordeon koloruje celkovou atmosféru. Z toho závratného, do výšin vzlétajícího zpěvu houslí je člověku až mdlo, když si uvědomí, že autora za pár měsíců po dokončení této nadějeplné skladby potkala smrt.

Rudolf Karel (1880 – 1945) byl jeden z velkých talentů české hudby. Svědčí o tom řada historických pramenů, např. Mirko Očadlík jej považoval za jednoho z nejosobitějších skladatelů české hudby po Sukovi a Novákovi. Karlova Pankrácká polka vznikla 28. července 1944 a byla věnována dcerce dozorce Františka Müllera. Dvoučtvrťový rytmus a taneční stylizace jsou velice odlehčené a evidentně slouží potřebám amatérského interpreta. Přesto se nedá Pankrácké polce upřít melodická svěžest a autorův cit pro kontrast.

Houslové umění a vzletná kantiléna jsou zjevné v Tatínkově polce Egona Ledeče (1889 – 1944). Ledeč byl vynikající houslista a skladatel hudby populárního žánru, což je markantně slyšet v jeho skladbě, která nepostrádá typické atributy sentimentu, romantiky, patosu i lehkosti, s nimiž většinové publikum přijímá tento žánr. Škoda jen, že Ledeč nastoupil těsně po svatbě s novomanželkou do transportu do sběrného tábora v Terezíně. Zde se potkal také s Karlem Ančerlem, na rozdíl od skvělého dirigenta Ledeč bohužel skončil v plynové komoře.

Umělecky nekompromisní a z jiného těsta je hudba Gideona Kleina (1919 – 1945), obrovského talentu české hudby, který vyhasnul v roce 1945. Klein je na CD zastoupen závažnější skladbou Duo pro housle a violoncello, které vzniklo v roce 1941 těsně před deportací Kleina do Terezína. Jeho hudba je neradostná, dílo také zůstalo – díky tomu, co v jeho životě následovalo – nedokončené. Přesto poskytuje jasný názor a náhled na autora, který svou hudbou upřímně obnažoval a přesně vystihnul citové pohnutky své doby. V Kleinově hudbě není žádných alabastrových ozdob či sentimentálních libůstek, pouze upřímnost, neustálý tah, tlak a vyostřené emoce.

Kleinovo dílo je velmi kontrastní, což dokládá překrásná Ukolébavka, která je doslova nečekaným hitem díky nádherné harmonii a úžasné melodice, která ve zkratce obsáhla vše podstatné, co bylo nutné vyslovit. Skladba Váši Příhody (1900 – 1960), který holocaust přežil má název Eili, eili! Byla napsána na téma slavné jidiš písně, která je mylně považována za lidovou. Má však svého autora, kterým je Jacob Koppel Sandler. Píseň popisuje osudy počátku židovské imigrace do Ameriky. Krásné zakončení nahrávky, která obsahuje mnoho nálad a hýří mnoha barvami.

Dramaturgie CD má jasnou koncepci se záměrem ukázat, jak zněla hudba skladatelů vězněných v koncentračních táborech. Daniela Grygarová si k nahrávce přizvala hosty, protože skladby mají kontrastní nástrojové obsazení. Sopranistka Veronika Holbová i altistka Táňa Wajs vetkly do zpěvu velké emoce, které skladbám ve stylu klezmer vyhovují. Výborně dopadla také spolupráce s violoncellistkou Paulínou Glacovou, akordeonistkou Marcelou Kysovou a klavíristkou Amaliyou Abdurashidovou.

Veskrze ženské CD je prosvětleno neopakovatelnou něhou, s níž všechny protagonistky rozsvítily kompozice obětí zrůdné ideologie. Jejich světlo nechť svítí pro časy současné, minulé a hlavně budoucí jako umělecky zodpovědné a přesvědčivé memento.