Poezie není mrtvá. Básníka Josefa Kainara přivítala na hlavním nádraží stovka nadšenců

Kainar měl Ostravu rád a stále se k ní vracel, jako například v tomhle blues z roku 1960:

A klec jezdívala nahoru a dolů,
a klec jezdívala nahoru a dolů
v tvý hlavě,
když jsi spal.
Ten sen se leskl jak uhlí,
ten sen se leskl jak uhlí,
stokrát tě, synku, zasypal.

Kdyby citované blues zhudebnil Vladimír Mišík, tak jak to udělal třeba s Kainarovým songem Stříhali dohola malého chlapečka, dávno už by písnička v Ostravě zlidověla a možná se stala něčím jako „plebejskou hymnou“ města. Nestalo se, i když nelze vyloučit, že to jednou nějaký silný zemitý hlas přece udělá. Zatím Kainarův vztah k Ostravě připomíná vkusná naučná deska, kterou v neděli v nádražní hale vyvěsil okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu.

Pííííísk! Literární vědec Pavel Hruška právě píská v dolní části nádražního vestibulu na ajznboňáckou píšťalku a tímto aktem ceduli předává veřejnosti. Skuteční železničáři zbystří, pořád je to přece modrá armáda. Skoro stočlenný dav podivínů, který právě vnikl do haly, působí všelijak, třeba jako demonstranti. Zvláště, když se Hruška znova opře do píšťalky: „Hvíííííízd!“ Ano, jsou to demonstranti. Nemanifestují však za lepší platy na železnici, nýbrž za poezii!

Ctitelé Kainara shromáždění před nádražím. (Foto: I. Mottýl)

Od Kainarova narození uplynulo loni v červnu sto let a už první kapitola pomyslného bedekru po jeho stopách by se nutně musela odehrávat na železnici. V Přerově. Kainarovi se tam nastěhovali v roce 1911, o šest let později se jim v jednom ze železničářských činžáků u nádraží narodil syn Josef, budoucí básník. Kolonie pro ajznboňáky se sice na sklonku komunismu změnila v cikánské ghetto, ale Kainar je v ní pořád slyšet:

U železničního mostu
nad řekou visí dým a blues
U železničního mostu
nad řekou visí dým a blues
Den co den u trati čekám
s bláznivou nadějí
Každý den ztrácí se všechno někam
s tou řekou kolejí

Přerovský školák Kainar nosil domů krásné známky, dvojku míval jen z počtů a nepovinné němčiny. V letech 1928 až 1934 studoval přerovské státní gymnázium, ale právě tam se odehrála jedna pikanterie, o níž se v hodinách literatury moc nevyučuje. Ještě ne sedmnáctiletý student Kainar se pokusil o sebevraždu z nešťastné lásky. Stalo se to 5. května 1934, když si prostřelil břicho revolverem půjčeným od spolužáka. Problémů bylo více, takže rozervaný „proklatec“ nakonec gymnázium dokončil na Ostravsku, konkrétně v Hlučíně.

„Kainarův otec, tehdy už rozvedený, v polovině třicátých let nastoupil jako přednosta dopravní kanceláře na nádraží v Ostravě-Přívoze. S ním a jeho druhou ženou pobýval na Ostravsku i začínající básník,“ vypráví Pavel Hruška stovce nedělních milovníků poezie na hlavním nádraží. Ještě před okupací se z Kainara stává student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jenže po zrušení českých vysokých škol v roce 1939 opět skončí u otce na ostravském nádraží. „Pracoval tady celou válku, s výjimkou roku 1941, kdy byl zaměstnán na pile v Ostravici,“ líčí Hruška.

Pavel Hruška před pamětní deskou. (Foto: I. Mottýl)

Jako muzikant si Kainar přivydělával v Doležalově tanečním orchestru, s nímž pravidelně vystupoval v populární ostravské kavárně Savoy na Zámecké ulici v centru města. „Ostravské motivy se rovněž objevují v některých jeho verších, velmi silná je báseň Vlak s vězni, kterou jsme si z části dovolil citovat i na naučné ceduli,“ vypráví Pavel Hruška. Velkým železničním uzlem, jakým bylo ostravské nádraží, totiž za okupace projížděly i transporty vězňů. Jednoho dne tak v kolejišti zastavil vlak plný koncentráčníků, z něhož se ozval zoufalý hlas. Někdo z vězňů poznal, že souprava zabrzdila v jeho rodné Ostravě. A Kainar byl u toho. A později napsal:

Zpíval že je z Ostravy z Ostravy
Zpíval že je doma
Pozdravte mi mé rodiče
Tam za nadjezdem
Rožák číslo dvacet

Teď leží leží u koupelny
Na druhém konci
Peronu
Nahý a tichý Stále stejný
Jen něco víčka
Zvedlo mu

Jeden z dozorců transportu prostě zpívajícího Ostraváka ubil pažbou. Teď se ale díky spolku Za krásnou Ostravu Josefu Kainarovi a Pavlu Hruškovi to zoufalé volání opět vrátilo na ostravské nádraží: „Tam za nadjezdem / Rožák číslo dvacet.“

Splnil ale někdo přání zavražděného vězně a v „rožáku“ pozdravoval rodiče? Netušíme. Minimálně oněch sto lidí, kteří mají rádi Kainara a přišli v neděli na „hlavák“, to ale touží vědět…

Pavel Hruška s píšťalkou. (Foto: Ivan Mottýl)

Pííískk! Hruška zapíská potřetí a dav v hale se pomalu rozchází. Někteří půjdou k řece Odře, aby tam strávili nedělní poledne na další akci, kterou připravil okrašlovací spolek. A Kainar o nich nejspíše dobře ví:

Strojvůdce možná to tuší
někdy mi rukou zamává
Strojvůdce možná to tuší
někdy mi rukou zamává
Potom se ozve zas pára
výhybky doznějí
A ve mně umře ta touha stará
jít s řekou kolejí