Ponořte se! Výtvarník Jan Poupě v Galerii Dole rozehrává silnou vizuální partii

Výtvarník Jan Poupě často pracuje s repeticí motivů do rozličných vizuálních struktur a tato posedlost je vedena zájmem a zkoumáním originality a nezaměnitelnosti malířského rukopisu v námětech, které mají technicistní a rastrovitý charakter. I v takovémto obraze je totiž právě rukopis autora silně přítomen a vlastně takto stvrzuje jeho uměleckou autonomii. I když je vznik rukou malovaných repetitivních struktur vedený snahou o jejich dokonalý schématický rastr, vždy se objeví odchylka či jemná změna valéru, která přináší onu kýženou, ale nezáměrnou nedokonalost prokazující, že obraz nemaloval robot ale člověk.

Je to autorský proces, který je možný vnímat jako vztahování se k digitální vizualitě a její neomezené transportovatelnosti ve virtuálním prostředí. Tedy jednak jako reakci na neomezené možnosti softwarových programů utvářejících působivé virtuální prostorové struktury a jednak jako reakci na cirkulaci obrazové reprodukce na internetu, která deformuje reprodukovaný originál formou zprostředkujícího média – např. rozlišením monitoru, televize, mobilního displeje. Takže i když se často v obrazech Jana Poupěte setkáme s jakýmsi uměle technicistním námětem, cítíme za ním lidský rozměr rukodělného originálu.

Jan Poupě vystavuje ve Fiducii. (Foto: René Stejskal)

Mně osobně tato tvorba otevírá téma vizuální kultury v obecném slova smyslu. Internet a především mobilní aplikace dnes umožňují nepřeberné možnosti práce s vizualitou a s deformací obrazu. Digitální vizualita v posledních letech opravdu agresivně a invazivně ovlivňuje veřejný prostor. Výtvarné umění, respektive konkrétně malba se dostává do přímé konfrontace s tímto fenoménem a buď ho nějakým způsobem absorbuje, nebo se proti němu vymezuje. Jan Poupě jakoby říkal: Ano ten zápas tady je a jsem jeho součástí, ale pořad tedy je i člověk-malíř, který nepoužije pro stvoření vizuální identity svého díla tlačítko myši, ale který hodiny stojí v soustředěné meditativní práci a maluje.

Ale ani ona rastrovitost, která by na první pohled mohla svádět k přímé vazbě na jakousi umělou technicistní předlohu, není v důsledku lidsky oproštěná, ale je naopak pojatá a determinovaná ryze lidským důvtipem. V obrazovém rozvrhu totiž najdeme organické tvary, prohyby a jiné záměrné tvarové deformace, které opět přináší důkaz o tom, že za tímto postupem stojí hravý člověk a ne chladně naprogramovaný stroj. Samozřejmě nejsilnější stránkou vizuální autonomie obrazů Jana Poupěte je ale samotný malířský rukopis, tedy nanášení pastózních vrstev barev, tahy štětce, ale především volba valérů, o nichž lze jednoznačně říct, že v kontaktu s nimi prožívá člověk záplavu harmonické energie a meditativního zklidnění.

Ve vstupní části galerie autor vystavěl prostorovou intervenci a předělil prostor bílou umělou stěnou s oboustrannou výdutí a perforovaným kulatým středem. Tento konkávní tvar bychom mohli opsat mnohými niternými pocity a myšlenkovými pochody, například, že opticky změkčuje prostor nebo že vyděluje jistou intimitu, která je ale v důsledku narušena voyerskou kukaní, kterou lze šmírovat ty na druhé straně. Vtipná je i představa naléhavého střetnutí náhodných zvědavých pohledů tváří v tvář z obou stran této výdutě.

Jan Poupě vystavuje ve Fiducii. (Foto: René Stejskal)

Asi nejsilněji ve mně tato prostorová intervence ale evokuje filozofickou imaginaci lidské neuchopitelnosti reality. Skrze jednu platformu, tedy zeď s výdutí, kterou můžeme přirovnat k paradigmatu konvenčního vnímání světa, divák vždy pozoruje zcela jiný prostorový kontext. Jako bychom se ocitli v objektu vyjevujícím zrádnost lidského vnímání světa skrze naše smysly, jelikož i akustický rozměr je na každé straně této plastické stěny zcela rozdílný.

Pod tíhou tohoto rozboru je nutno říct, že z tvorby Jana Poupěte sálá ohromná harmonie, konejšivá kultivace a hloubka. Podobně jako v dílech Vladimíra Houdka se i u Poupěte setkáváme s jakousi umělou technicistní námětovostí, která je ale v obrazovém plánu doplněna mystickou hloubkou barevného tónu a latentně obsahuje subtilní nedokonalosti spojené s rukodělnou prací. Autor je současný v tom, jakým způsobem se vypořádává se spadem všudypřítomné digitální estetiky a na tento fenomén odpovídá ryzostí malířského média, které udržuje étos umělecké tvorby stále živým.