Slezská Kytice vykvetla do krásy, i když je uvázaná z mrazu a vichřice

Vodník, Zlatý kolovrat, Polednice, Svatební košile a rámující Štědrý večer naplňují aktuální vizi, jak inscenovat romantického klasika, aby se ke slovu dostal ustálený konvenční tvar obohacený velmi nápaditými rysy. Kdo čeká barvotiskový kýč známý z novodobých filmových adaptací Erbena nebo Máchy, může být velmi překvapen.

Kytici otevírá Štědrý večer a přestože je půle března a za humny se krčí jaro, třeskutá zimní atmosféra je uvěřitelná i díky aktuální předpovědi počasí. Jakoby sníh poletující za okny pokryl i celou plochu jeviště, bílá hmota se třpytí a svítí po celou dobu pětice příběhů a dodává jim někdy sugestivnější, jindy lehce rozpačitý mrazivý kontext, zatímco zadní části scény dominuje rustikální stavba z fošen a kůlů.

Z inscenace Kytice. (Foto: Radovan Šťastný)

Podle potřeby se jednotná i variabilní scéna Michala Hejmovského mění ve stavení, hrad či vlastně hřbitov, vodníkovo obydlí a hradby vesnice. Bílá plocha je jednou zamrzlým jezerem, na jehož ledem pokryté hladině se dá jedním gestem vytvořit otvor, jindy je zase sněhobílou podlahou v domku matky se zlobivým dítětem. Podle potřeby se s pomocí dílčích variabilních prvků v rozmanité akci staví na jevišti hradby i zátarasy, je možno po nich kráčet i šplhat.

Klasicky tajuplné a šerosvitné nasvícení kreslí atmosféru, kterou snad narušují jen plošně využité mikroporty vracející folklorní aspekt inscenace zpátky na zem do 21. století, hlasy prostě zní bez perspektivy a třeba dítě v celkem fádně a minimalisticky zpracované Polednici je puštěno pouze ze záznamu. Stejně tak Svatební košili více než strhující příběh dominuje efektní skučení vichřice natolik úporné, až je s podivem, že kvůli němu nenavýšili místní hasiči počet výjezdů k živelním katastrofám.

Z inscenace Kytice. (Foto: Radovan Šťastný)

Suverénním zpracováním naopak vyniká jedinečný Zlatý kolovrat, který je uchopen jako fraškovitá groteska. Ta tam je ponurá osudovost, najednou se před publikem otevírá právě ona nová a nečekaná dimenze klasika či spíše její dodatečné odhalení. Klasik se totiž stává nudným až svým úporným opakováním. Okázalý tvar známý z nespočtu adaptací ale najednou ve Slezském divadle září a srší vtipem. Až poněkud profánní burleskou, která však kongeniálně akceptuje slovanské groteskní prvky a pitoreskní zázračnou pohádkovost, jak je známa například z fantaskně ponurých hororů Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna.

Z inscenace Kytice. (Foto: Radovan Šťastný)

Dornička (výtečná Kristýna Lišková) se po morytátovém masakru v hlubokém lese mění na nekontrolovatelně skotačící torzo loutky klátící nohama a rukama. Kouzelný dědek (žoviální Martin Táborský) svým oživovacím výkonem připomene nízkorozpočtové kultovní horory z let Re-Animatora, jen s tím rozdílem, že ve Slezském divadle zapomněli na krev, což ale vůbec nevadí. Svatební košile naproti tomu vyznívá jen jako studený konvenční čumák, kde se bytost ze záhrobí, onen typicky bledý upír, naparuje v duchu novodobé filmařské tradice. Zlatý kolovrat pompézně uzavírá první dějství slezské Kytice a divák se těší, jak se tvůrčí tým vypořádá s další povinnou klasikou známou už z tolika pojetí.

Z inscenace Kytice. (Foto: Radovan Šťastný)

Polednice, jak už bylo řečeno, patří k těm popisnějším kouskům slezské Kytice a překvapí snad jen svým minimalismem oproti popisností ve verších, které zaznívají v duchu tradiční recitace. Dítě stojící u lavice se mění v pláč a reprodukovaný nářek kojence, zastoupeného dětskou peřinkou. Hrozivá Polednice se svým záhrobním hlasem je zakuklenec, který se posléze vydává i do jiných úrovní příběhu.

Ale ještě je tady Vodník, vedle Zlatého kolovratu další vrchol erbenovského večera. Svým pojetím předčí strašidelnost všech předchozích epizod. Bytost jakoby vyvěrající z jezerních chaluh, neforemná lovecraftovská příšera, jejíž dítě je v závěru představeno jen jako shluk či chomáč podvodní flóry.

Z inscenace Kytice. (Foto: Radovan Šťastný)

Klíčovou roli ve Vodníkovi hraje i zvláštně vábivá hudba Richarda Mlynáře, která jakoby dokládala žalostnost celého nerovného vztahu, neodvratitelnou osudovost velké tragédie. Šokující smrtí novorozence ale náš příběh nekončí, naopak je tady ještě rámcový Štědrý večer. Prostý lid právě pochovává jinou dívku a Polednice vyzvání. Život se ubírá dál, masopust ještě nekončí a lidový rej nakonec všechno dobré i zlé pohltí. Stejně tak rozkvétá i uvadá odvěká balada. Díky Slezskému divadlu plná svěžích protikladných jevů.