Miláček v Divadle Petra Bezruče je osekaný na kost, drsný a cynický jako břitva

Mistr psychologické prózy, klasik hororové literatury i realistického románu Guy de Maupassant sice nenapsal žádné drama, přesto patří k častým objektům divadelní múzy.  Zásluhu na tom má jeho Miláček, často dramatizovaný společensko-kritický román z prostředí high-class, vysoké společenské vrstvy v Paříži 19. století. Titulní hrdina, v originále Bel-Ami, bezcharakterní svůdník využívající všechny kontakty ke společenskému postupu, patří k ikonám světové kultury. Literární nebo filmové prostředí se bez něj neobejde a Maupassant v něm stvořil ideální prototyp muže toužícího po penězích a úspěchu bez skrupulí, kde účel světí prostředky. Není divu, že po něm sáhlo i Divadlo Petra Bezruče, které se rádo zaměřuje na dramatizace literární klasiky s nadčasovým přesahem.

V titulní roli nové inscenace exceluje Vojtěch Říha, který svou bledou nalíčenou tváří a rudými ústy připomíná krvelačného Drákulu. Kdokoliv projde jeho spáry, tomu hrozí nezadržitelný pád, zatímco on nevybíravě stoupá vzhůru přes mrtvoly.

Vojtěch Říha v inscenaci Miláček. (Foto: Lukáš Horký)

Režijní tvar ze všeho nejvíce připomene kabaret, ve kterém je titulní hrdina sám vypravěčem i dirigentem následujících událostí – vybraných epizod. Vlastně jde o divadelní kabinet, podobný panoptiku zalidněnému pitoreskními postavami. Malý kukátkový svět, před kterým stojí velký vypravěč s mikrofonem z 30. let a určuje společenský chod.

Mírně surrealistická scéna Toma Cillera i kostýmy Lucie Šperlové evokují meziválečnou dobu, ale také připomenou starší epochu, kdy se ještě nosily smokingy s cylindry.  Jevišti i celému příběhu dominuje masivní pracovní stůl, který se dle potřeby stává symbolickou rakví, mileneckým ložem, prostorem pro duelanty a společenským kolbištěm. Kolem něj se neustále kmitají osudy vysoce postavených přátel, milenek, manželek. Jen pár kroků od stolu jsou na stěnách regály s kýčovitými japonskými soškami vábící kočky, známé pod označením Maneki Neko.

Pozadí tvoří okno, kde se dle potřeby ukazuje blankytné nebe nebo kýčovitý obraz Ježíše, více než surrealismus se zde nabízí pop-art, sarkasticky komentující citovou vyprázdněnost mechanických společenských figurek, které z dnešního pohledu nebo z pohledu Miláčka zažívají svou relativní vlnu slávy, záhy proměněnou na společenský odpad. Se vším pak kontrastuje podmanivá hudba Ivana Achera, která sice není tak zásadní jako u Maryši, přesto dokáže symbolicky asi nejvíce ze všech složek poukázat na opojnost peněz a společenského postavení.

Z inscenace Miláček. (Foto: Lukáš Horký)

Mistrem této „společenské skládky“ je náš Bel-Ami Georges Duroy v cynickém podání mladíka Vojtěcha Říhy. Po sympaťákovi Dany Smiřickém ze skvěle adaptovaných Zbabělců a vitálním Franckovi z nedávné uhrančivé Maryši je to jeho další velká herecká příležitost.

Duroy je v jeho podání jednoznačně cynickou krvelačnou bestií, která si až zvráceně užívá svou výstřední show. Jeho příběh je ořezaný téměř na kost, syčí a kouše v jednom kuse. Oslovuje někdy i nevybíravě samotné publikum, zejména dámy, svou zpověď před mikrofonem roztáčí do razantní roviny komentátora společenských událostí, je útočný a vysměvačný. Ti ostatní, společenští dravci a lvice, v jeho obludáriu připomínají figurky na panoptikálním kolotoči, každá má svou nezapomenutelnou vizáž, dámy jsou pochopitelně o něco zajímavější než jejich až karikované protějšky.

Markéta Haroková v inscenaci Miláček.(Foto: Lukáš Horký)

Madeleine Forestierová v charakterním podání Pavly Gajdošíkové, smyslná Clotilda de Marelle v pojetí Markéty Harokové, upjatá Virginie Walterová v excelentním provedení Kateřiny Krejčí – slavná scéna v kostele, kde ji při modlitbě Bel-Ami vyznává lásku, je snad jedinou, na kterou spontánně reaguje celé publikum, stačí jedno slovo a cynická hra rezonuje s absurdním pojetím dneška.

Zaujme i Ráchel zpívající Markéty Matulové, která má výrazný závěrečný part. Groteskně pitvorný je miláčkův přítel Charles Forestier v expresivním podání Milana Cimeráka, upjatý Joselle Walter distingovaného Dušana Urbana a konečně hrbáč Norbert de Varenne v groteskně citlivém pojetí Lukáše Melníka.

Z incenace Miláček. (Foto: Lukáš Horký)

Přes všechnu píli a dramaturgické sevření se ale Miláček ukazuje jako až moc cynická výpověď strhávající masku místní smetánce. Zpověď je sice završena, ale ve své zlovolnosti až příliš mrazí. Z celkového dramaturgického hlediska zdejšího repertoáru tato inscenace tvoří zajímavý přechod mezi jinými kusy v repertoáru Bezručů jako jsou Spalovač mrtvol nebo Petrolejové lampy, jejichž pestrosti a naléhavosti nedosahuje.

Miláček je zkrátka jen zlá bestie, něco jako ta japonská vábící kočka se vzyčenou tlapkou, která se někdy až příliš záhy okouká.