Hlas je skvělý barometr emocí, říká písničkářka Hana Kopřivová

Máte za sebou koncert ve frýdecko-místeckem klubu Stoun, kde jste vystoupila před Načevou a Michalem Pavlíčkem. Jak se vám hrálo? Jaké máte dojmy z tohoto vystoupení?

Zahrát před Načevou a Michalem Pavlíčkem byla jednoduše nabídka, která se neodmítá. Oba tihle muzikanti jsou pro mě srdeční záležitostí, moc si jich vážím, a to i po lidské stránce. Byl to můj první koncert po velmi dlouhé pauze způsobené hlavně mateřskými povinnostmi a ten nedostatek rutiny byl asi trochu znát, na mých dojmech tedy určitě. Ale hrát ve velmi slušně zaplněném klubu pro lidi, kteří přišli opravdu soustředěně poslouchat, je vždycky silný zážitek, za který jsem hodně vděčná.

Co se týká vašich hudebních aktivit, tak pomalu vstáváte z popela, proto se nabízí otázka, co vás opět přilákalo do hudebního světa?

Původní návrat na pódium se měl uskutečnit už vloni v říjnu, kdy jsem měla hrát před výbornou slovenskou zpěvačkou Katarziou. Ta ale koncert pro nemoc zrušila, a tak jsem ráda, že podzimní trénování nevyšumělo do prázdna.

Jak si tedy svůj postupný rozjezd představujete? Jak by měl vypadat váš hudební rok 2018? Chystáte třeba nové album?

Vlastně žádný rozjezd neslibuju. Určitě se teď nenakupí nějaké velké množství koncertů. Přiznám se, že si trošku vybírám. Hrát budu tam, kam mě pozvou s vědomím toho, co a jak hraju, a tam, kde to bude dávat smysl, kde to udělá mně nebo někomu jinému radost. Příprava alba je trochu citlivé téma. Už několikrát se k tomu schylovalo, ale zatím nikdy do sebe všechno potřebné nezacvaklo. Třeba to jednou vyjde. Natočit alespoň pár písniček bych chtěla. Co se týká psaní, v posledních letech trochu stagnuje moje textování a sem tam sáhnu po textu někoho jiného. Nejvíce textů jsem zhudebnila básnířce a spisovatelce Blance Fišerové a ve spolupráci chceme pokračovat.

Obecně vzato v čem vidíte smysl vašich písničkářských aktivit? Máte pocit, že se ten smysl mění?

Je to prostě jisté sebevyjádření s použitím prostředků, které jsem dostala. Někdo třeba vyšívá…

Nicméně vy skládáte písně…

Slovo písničkář v mnoha lidech evokuje žánr folku nebo dokonce rovnou představu vtipného pána s kytarou, ale písničkářství existuje i v mnoha jiných žánrech. Saxofonistka Marcela Kučová, která mě doprovodila v několika písničkách na posledním koncertě, je ostřílená muzikantka, která hraje s mnoha různými kapelami. Existovat ale teď na pódiu jen ve dvou bylo pro ni dost nezvyklé a nazvala to dokonce „nahé hraní“.  Souhlasím. A v tom je podle mě i ta síla, tedy – pokud se to podaří.

Každopádně vaše písně jsou hrané „na velmi citlivou strunu“, dalo by se říci, že i křehké… Je to dáno tím, že jste taková i v civilním životě, nebo je to spíše opačně a právě onu křehkost či procítěnost kolem sebe postrádáte, tedy aspoň ve vlastních písních s těmito prvky pracujete?  

Moje písničky vycházejí z toho, jaká jsem, co a kde jsem prožila, jinak by to asi fungovat nemohlo. Ale ten prvek kompenzace něčeho, co reálně není, je v nich často taky. Psaní písniček je ale trochu zvláštní záležitost. Aniž bych kolem toho chtěla vytvářet nějaké mysterium, myslím si, že se mnoho autorů shoduje v tom, že při tvorbě často nemají pocit vytváření něčeho nového, ale hledání nejlepší podoby něčeho, co už vlastně existuje. Nějaká vědomá „práce s prvky“ u mě neprobíhá. Samostatnou kapitolou je pak to, když si uvědomíte, že se vám písnička, kterou jste napsal před několika lety třeba na základě ne úplně konkrétní situace, do písmene právě teď děje.

Otázka, která musí přijít… Co se vám vybaví, když vyslovím „Dobrá ráno, milá“…

„…kdes celou noc byla…“ přece…  A můj spokojený pocit, kdykoliv tu písničku slyším z rádia.

Málo se ví, ale byla jste to vy, s kým David Stypka nejdříve nazpíval píseň, ze které se posléze vyklubal hit Dobré ráno, milá… Můžete prozradit, kdy se tak stalo?

Písničku jsme s Davidem nazpívali před zhruba jedenácti lety. Já jsem v té době v jeho tehdy už nepříliš aktivní kapele Najzar zastupovala klávesistu a hodně času kolem jsme samozřejmě trávili teoretizováním nejen o muzice. Taky jsme ovšem hrávali spolu jen tak nebo jsme si předváděli a kritizovali své nové výtvory. Když David přišel s tím, že napsal duet, tak mě to nejdřív dost pobavilo, ale když mi nápad zahrál, rychle jsem se přidala na klavír, a spolu jsme písničku dokončili.  Poprvé zazněla v rámci mého vystoupení na frýdecko-místeckém festivalu Sweetsen Fest. Další rok jsme ji nahráli pro festivalový sampler. Rozdíly mezi tehdejší a aktuální verzí asi není třeba nějak složitě popisovat. Ta starší je poměrně snadno dohledatelná i na serveru YouTube.

Čekala jste, že z tohoto songu může být takový hit? Jaký jste z té písně měla pocit tenkrát a jak vám zní dneska, když ji zpívá Ewa Farna?

Já nejsem expert na hudební marketing. Ale myslím, že každý, kdo má „uši k slyšení“, věděl už tehdy, když jsme ji tady hrávali po místních festivalech a klubech, že je to zcela mimořádná písnička s obrovským potenciálem. Lidi na ni hrozně moc reagovali, hned se jim zaryla pod kůži. Hodně jsme tlačili na Davida, aby ji nahrál znovu a dostala šanci oslovit více lidí.  To se teď konečně stalo, výkon Ewy i celé kapely a producentů je naprosto profi. Písnička se dostala k obrovskému počtu lidí a já mám z toho velkou radost. To, co z nové verze cítím jako „pamětník“, je ztráta určité syrovosti, jakoby naředění té koncentrované „stypkovské“ atmosféry, ale aby se mohla takhle úspěšně vydat do světa, bylo to asi nutné. Posluchač většinou nevyhledává až tak drásavé výpovědi.

Nemůžeme vynechat také vaše povolání, protože jste lékařkou specializující se především na poruchy a léčbu hlasu. Máte pocit, že vás toto povolání ovlivňuje ve vaší písničkářské tvorbě, anebo že vaše hudební aktivity ovlivňují vaše zaměstnání? 

Kdysi jsem měla pocit, že jsou to naprosto rozdílné světy, které jsem se dokonce snažila udržovat navzájem izolované. Že medicína je o rozumu a muzika o emocích. Emoce, které měly původ někde kolem mojí práce, a že jich bylo, jsem do muziky přelívala velmi přefiltrované, zamaskované. Pak se to začalo dost prolínat, uvědomila jsem si, že zdraví a nemoc nefunguje jen na principech, které mě naučili na medicíně. A i to se do písniček promítlo. Konkrétně hlas je skvělý barometr emocí a často i podvědomých dějů. Jako muzikant tyhle souvislosti cítím.

Jsou vašimi pacienty také muzikanti? Dá se říci, že vás poslouchají více, když vědí, že jste také muzikantka? 

V muzikantském světě mám mnoho přátel a jak se to nám doktorům často děje, z kamarádů se stávají pacienti. Ale i obecně můj obor otorinolaryngologie a foniatrie, tedy zaměření na poruchy hlasu, sluchu a řeči, je hodně vyhledávaný muzikanty, kteří jsou jednak na potíže v téhle oblasti hodně citliví a jednak si je zčásti taky sami způsobují. Vždyť i já jsem si v první volnější chvilce po mém nástupu na ORL nechala vyšetřit sluch, abych se přesvědčila, jestli všechny ty koncerty s rockovou kapelou uším neublížily.

A co se týká jejich přístupu k dodržování vašich rad? 

Nemyslím si, že by mě víc poslouchali. Spíš si já dělám méně iluzí o jejich životosprávě a některé věci s nimi asi taky trochu intenzivněji prožívám, třeba když musíme rozetnout ve vzduchu visící zrušení koncertu kvůli akutní nemoci hlasivek, tohle rozhodování sama upřímně nesnáším. Anebo když má někdo dilema, jestli kvůli stavu sluchu pokračovat s muzikou, která je hodně nahlas.

Ještě bych se zastavil u skladby Kolikrát, kde zpíváte: „Stokrát bych si vsadila, že se ta holka každou chvíli složí, a ona si zpívá…“ Je to song o vás? Třeba z toho pohledu, že vám doktoři, když jste byla ještě dítě, zakázali zpívat? 

Ne, o tomhle to není – myslíte jako že mi doktoři zakázali zpívat a já jsem si přesto zpívala? To je odvážná myšlenka, ale pro mě jako dětského pacienta komunistického paternalistického zdravotnictví to byl proces na dlouhé roky, než jsem překonala tu bariéru a došlo mi, že vlastně zpívat můžu. Tehdy bylo rozhodnuto: rok nezpívat, nekřičet, nešeptat. Co bude pak, to už nikdo neřešil. Moje učitelka zpěvu, která mě do té doby měla za velkou naději, ode mě okamžitě dala ruce pryč. Já a moji rodiče jsme jen sklopili uši. Nikoho tehdy ani nenapadlo jít to někam zkonzultovat, hledat informace tehdy nebylo kde. Na druhé straně to byl asi taky zásadní impulz k tomu, abych dneska dělala práci, kterou dělám a kterou mám hrozně ráda, takže nikomu nic nezazlívám. Profesionálním muzikantům nezávidím.

V minulosti jste zpívala také v kapele Downbelow společně s vaším bratrem. Jak na toto angažmá vzpomínáte? Proč jste nakonec ve skupině nezůstala? Tíhla jste spíše k sólové kariéře?  

Zpívat ve „starém“ Downbelow bylo super. Zkoušení na Kraví hoře na doslech od brněnských alternativců, dobrodružné ježdění fialovou dvanáctsettrojkou, spousta klubových studentských koncertů v pozitivní atmosféře, kterou jsme, myslím si, sami uměli dělat. Pak ovšem sem tam taky koncert pro majitele klubu a servírku, nutná zkušenost, a na druhé straně několikasethlavé majálesy, stříbro v prvním ročníku Boom Cupu… Doba intenzivní soudržnosti s mým bráchou Davidem. Pomohlo mi to přežít studium medicíny v relativně dobrém psychickém stavu… Po mé promoci to vypadalo, že kluci zůstávají v Brně, já jsem si vybrala ORL a úplně nepravděpodobně se jedno z nejlepších pracovišť v oboru tou dobou nacházelo v mém rodném Frýdku-Místku. Nechtěla jsem dál tyhle dvě věci kombinovat, aby jedna ustupovala druhé a abych někoho v kapele omezovala…. Se sólovým hraním jsem začala až asi za další dva roky, kdy se mi v práci trošku ulevilo. Svoje věci jsem ale psala i mnohem dřív a je pravda, že v Downbelow na ně prostor nebyl.