Miláček Vojtěch Říha: Vždy záleží hlavně na tom, k čemu chce člověk využít svůj talent a vlohy

Na které role ze všech, které jste v Divadle Petra Bezruče doposud vytvořil, vzpomínáte jako na nejobtížnější?

Nejstresovější pro mne byly role, které jsem přebíral po někom jinéj, když jsem přišel. Ale co se týká herecké práce, kdy jsem si nejvíce máknul, tak to byl asi Danny Smiřický ve Zbabělcích a teď i Georges v právě připravovaném Miláčkovi, to je také velká výzva.

Překvapil jste mne. Myslel jsem si, že zmíníte i Francka v Maryši …

No, Francek také nebyl jednoduchý. On ale nemá zase až tolik prostoru. Docela těžký je tam ten vývoj postavy, ale měli jsme to od začátku hezky pojmenované, takže jsem se vlastně hlavně snažil plnit to, co se po mně chtělo.

V čem spočívá ta obtížnost, když zmiňujete Dannyho nebo Georgese?

Pro herce jako jsem já je obtížnost hlavně ve vytvoření nějakého oblouku a pak v jeho udržení. Protože každá postava je jiná na začátku a na konci. U Miláčka je to markantní. U Dannyho to bylo také tak. Je třeba udělat pro diváka patrný oblouk, ve kterém se z člověka, který přijde na začátku, stane postupně úplně jiný člověk v závěru. U menších nebo epizodních rolí, kde postavy nemají dost prostoru pro nějaký vnitřní život, to není až tak markantní, kdežto tady bylo dost složité udělat ze začátku z kluka, který dospívá, muže a z člověka, který nemá moc zkušeností s ženami, udělat velké zvíře.

Herec se ale nevidí. Jak tedy postupujete? Spoléháte hlavně na dramaturga a režiséra?

Já se vždy snažím získat co nejvíce informací. Když třeba existuje knižní předloha, tak si ji velice rád pozorně a podrobně přečtu, abych měl veškerý materiál. Pak se člověk domluví s režisérem nebo během zkoušení zjistí, kam to chce režisér dovést, a pak už si třeba i sám hledám nějaké odbočky a významy. Ale samozřejmě vždy ve spolupráci s dramaturgem a režisérem. Ti nejdříve musí nastínit, jak by to chtěli, a já se to snažím splnit.

Když to trochu zjednoduším, jsou herci, kteří žádají zadání, a herci, kteří mají rádi co největší svobodu pro vlastní hereckou tvorbu. Kam patříte vy?

Patřím mezi ty, kteří vždy přivítají co nejvíce ucelenou režisérovu představu. Já si pak vždy v tom rámci už hledám to svoje. Ale typ režie, kdy mi režisér řekne: tak nabídni něco a já si vyberu, mi nevyhovuje.

Oba víme, že existují i režiséři, kteří přijdou na začátku práce na inscenaci před herce docela nepřipravení a spoléhají hlavně na to, co jim sami herci nabídnou. Určitě jste se i s takovým přístupem setkal …

No právě! (úsměv)

Pojďme teď k Miláčkovi. Myslíte si, že je to hra, kterou je dnes třeba hrát?

Myslím si, že je to hra, která je velmi aktuální. Proto se asi i na českých jevištích v poslední době dělá dost často. Je to jakýsi odraz dnešní společnosti. To, co se tam odehrává, a to už od doby vzniku této hry, se děje i dnes.

Myslíte tím třeba kariéru přes postel?

Nejen přes postel. Myslím všeobecně. Když se člověk podívá třeba do sněmovny nebo do politiky vůbec, protože o politice se v té hře, respektive v naší inscenaci, dost mluví, tak tam takových Miláčků najde člověk docela hodně. Myslím tím lidi, kteří mají třeba jen hezký vzhled nebo prostě jen umí hezky mluvit, případně jim to, jak se říká pálí, případně dokážou být v pravý čas na tom správném místě. Tak takoví lidé třeba ani nemusí nic moc umět a dostanou se dost vysoko. Jako třeba ten Georges.

Mluvíte o lidech, kteří jsou přirozeně nadaní. To je ale přece klad. Kde je ta hranice, za kterou se nadání uplatňuje nežádoucím způsobem?

Záleží na úmyslu, který ten člověk má. Když si jde za svým, ale jsou to kladné a pozitivní a třeba i obecně prospěšné věci, je to v pořádku. Ale když jakkoli talentovaný člověk jde jen za tím, aby „očůral“ ostatní, tak by přece i ten nejtalentovanější člověk postupovat neměl.

O co jde Georgesovi?

Já si myslím, že hlavními motivy jsou v tomto případně peníze, sláva a ženy. A hlavně mu jde o to, dostat se do vyšší společnosti. A chce postavení. To mu pak v životě přinese i ty ženy.

A o co jde v životě Vojtěchu Říhovi?

Předně v této chvíli o to, aby premiéra Miláčka v pátek dobře dopadla. A pak jsou tu ty hlubší cíle, aby byli zdraví všichni kolem mě, abych byl zdravý já, a šťastný, a taky aby Slávie vyhrála titul …

… i to je hlubší cíl? No jasně, vy jste slávista, o tom jsme si povídali posledně. Rozumím tomu, i toto patří k pocitu spokojenosti v životě. Pocit životní spokojenosti a štěstí u herců ale dost souvisí s tím, kde hrají. Hovořím o herecké kariéře. Řada talentovaných herců například odešla z Ostravy do Prahy. Jak jste na tom vy?

Tak já nejsem ten typ takových těch dejchačů …

… co to znamená, dejchačů?

No, myslím tím to, že se dokážu živit i něčím jiným. I když divadlo mám velice rád a moc mě to baví.

Ale? A čím třeba?

No to právě nevím. Vím jen, že se žádné práce nebojím.

Měli jsme v Ostravě ředitele Janáčkovy filharmonie, pana Jana Hališku, který je zároveň vynikajícím violoncellistou a také vysokoškolským pedagogem. Tomu jsem říkal, že je příkladem ředitele instituce, ve které by se uživil i jako její řadový člen. Vy jste ale především herec. Tak čím byste se ještě dokázal uživit?

Předně bych využil času, který mi dává ferman, tedy rozpis představení. A také bych rád cestoval, to mi teď docela chybí.

To jsou ale samé výdaje, a my se teď bavíme spíše o příjmech, ale nebudu vás tlačit ke zdi. Myslel jsem, že na sebe třeba prozradíte i ještě jiný než herecký talent … A co ta možnost, že vám někdo nabídne jiné angažmá?

Já jsem teď tady u Bezručů, v tomhle divadle a v tomhle souboru absolutně spokojený. Na druhé straně je pravda, že pocházím z malebných Poděbrad, byl jsem čtyři roky v Brně, teď jsem nějakou dobu v Ostravě a věřím tomu, že přijde čas, kdy mne to potáhne domů. Ale zatím jsem šťastný tady v tomhle divadle.

Jak často se dostanete domů do Poděbrad?

Nevadí mi cesta vlakem, rád si při cestě čtu, a tak ty tři hodiny cesty vůbec nevadí. Otáčím to co čtrnáct dní, i když třeba jen na velice krátkou dobu.

Tak ať se vám v Ostravě a u Bezručů ještě dlouho líbí.

Inscenace hry Guye de Maupassanta Miláček v režii Michala Skočovského v Divadle Petra Bezruče má premiéru v pátek 16. března 2018.