Slezské divadlo chystá Kytici. Každá Erbenova balada má potenciál dramatické aktovky, říká režisér Roman Groszmann

Z jakého důvodu jste se rozhodl pro inscenování Erbenovy Kytice?

Oslovil mě umělecký šéf divadla Jiří Seydler. Kytice nebyla titul, který bych dříve toužil inscenovat, nicméně jsem se zmínil dramaturgyni Alžbětě Matouškové, že bych o uvedení Kytice stál, pokud by byl ze strany divadla zájem. Bral jsem to jako výzvu, jako potkání se s „rodinným stříbrem“ české literatury, zatížené tradicí a předsudky, se kterými se budu muset tvůrčím způsobem poprat a nějak ty příběhy převést na jeviště.

Co vás vedlo k výběru konkrétních balad?

Vybral jsem Štědrý den, Svatební košili, Zlatý kolovrat, Polednici a Vodníka. Domnívám se, že těchto pět balad má pro divadlo vhodnou dějovou dynamiku a akčnost, u které se při inscenování nemusí tolik spoléhat na vyprávění, ale příběhy se před divákem přímo můžou odehrávat. Nakonec, tyto balady se ve většině jevištních pojetí objevují také, což asi potvrzuje jejich přitažlivost pro divadelní zpracování. Hledisko akčnosti bylo pro mě klíčové. Také proto jsem musel oželet balady Poklad a Záhořovo lože, které mám zvlášť rád, tu první jako silné psychologické monodrama, tu druhou pro její duchovní sdělení.

Na co jste hlavně bral ohled při jejich dramatizaci?

Každá z vybraných balad má v sobě potenciál dramatické aktovky výrazné emocionální působivosti. Nabídnout je divákovi vedle sebe v rámci jednoho představení je už samo o sobě vděčné. Stačí je spojit přijatelným principem, třeba koláží ve stylu divadla na divadle. Rozhodl jsem se hledat řešení, které by tyto příběhy a především postavy, kterým se tyto příběhy dějí, propojilo vzájemnými vztahy. Proto výsledná dramatizace je jakousi variací Roku na vsi. Jsou to příběhy konkrétních lidí na malé vesnici, kteří ještě pokorně a s plnou vážností (i humorem) ctí tradice, křesťanské i pohanské, věří v Boha, ale také v bytosti, které žijí pod vodou nebo ve světě mrtvých. Jde mi o obraz svým způsobem přitažlivého, ale vytrácejícího se světa.

Co je v centru vaší pozornosti z hlediska režijní práce na této inscenaci?

Z režijního hlediska se pokouším o syntetické divadlo, kdy kladu stejný důraz na herecký projev jako na výtvarnou stránku scénických obrazů a rovněž, ne v menší míře, na celkovou zvukovou kompozici představení. Kytice to všechno nabízí a byla by škoda to nevyužít nebo se o to alespoň pokusit. Chtěl bych, aby diváci to představení zažívali hlavně emocionálně, aby na ně zapůsobily situace postav a děj, stejně tak jako různé nálady a atmosféry prostředí či ročních období.

Má inscenace předem určenou diváckou skupinu?

Ne. Ambicí je zaujmout co nejširší spektrum publika. Pravdou ale je, že se s inscenací počítá do nabídky organizovaných představení pro školy, což zohledňuji v její délce.

Několik let jste působil v Opavě, místní publikum může zajímat informace, co děláte teď po odchodu z postu šéfa opavské činohry? Co vás čeká po premiéře Kytice?

Věnuji se režii a působím na brněnské konzervatoři, kde vedu dva ročníky studentů herectví. Na konci dubna mě čeká premiéra v brněnském Buranteatru, s dramaturgem Janem Šotkovským jsme objevili dobře napsanou a v Čechách neuvedenou irskou hru Garyho Mitchella z prostředí kriminalistů, kteří mají pár hodin, aby usvědčili nebezpečného teroristu.

Premiéra inscenace Kytice se koná ve Slezském divadle Opava v neděli 18. března 2018 v 19 hodin.