Myslela si, že je to známka punku? Zuzana Šrámková ukázala, jak se dělá Chee Chaak

Chvíli jsem se pral s bezprostředním dojmem vyprázdněnosti z výstavy Vizualizace funkčnosti/byrokratizace punku Zuzany Šrámkové v galerii Jáma 10, ale bohužel jakákoliv snaha zlomit tento pocit byla marná. Ano, koncepce vystavování průvodních autorských pracovních skic, poznámek a modelů patří k historické muzeální metodice, ale jedná se povětšinou o sekundární doplnění autorovy tvorby, o jakési nahlédnutí do kuchyně v době přípravy umělecké krmě. Samozřejmě lze uvažovat i o samostatných výstavách takovýchto skic či jiných pracovních postupů, pokud je dílo autora všeobecně známé a etablované. Troufám si ale říct, že toto neplatí o tvorbě ostravské umělkyně Zuzany Šrámkové, která se dostala do povědomí především organizací multižánrového a možno říci subkulturního festivalu Chee Chaak Fest. Právě organizační nálož spojená s tímto festivalem je i předmětem konceptu výstavy. V samostatné místnosti je audio-instalace, v níž je převedena autentická textová komunikace Zuzany Šrámkové s festivalovými interprety.

Audio-instalace Zuzany Šrámkové. (Foto: J. Michna)

Ve vstupním prostoru galerie jsou pak na stěnách vystaveny zvětšené formáty poznámek a různorodých seznamů jmen a věcí, s nimiž bylo při organizaci jakkoliv nakládáno. Tyto pracovní záznamy jsou potom různě vrstveny, pomačkány nebo jinak formálně manipulovány a kolážovitě seskupeny do podoby „závěsného obrazu“. I když může být prezentace bezprostředních záznamů a myšlenkových pochodů sama o sobě zajímavá, myslím, že pro záměr galerijní výstavy absolutně nedostačuje a významově je dosti plochá. Jakkoliv přemýšlím o přesahu takovéto výstavy, nemůžu přijít na nic jiného, než že zde autorka obnažila kus sebe, kus své práce a vnitřní snahy o organizaci něčeho, ale co dál? Rezonance této snahy přece leží jinde – na festivalu Chee Chaak. Průvodní jevy organizačního snažení bývají v rámci těchto akcí hodně silné, zbytnělé a někdy možná i demotivující, ale prezentovat je v galerii jako autonomní umění?  I přes to, že bych jim dal jakoukoliv spektakulární formu, budou vždy vlastně jen průvodním jevem, záznamem práce.

Jedna z dokumentačních textových koláží. (Foto: J. Michna)

Možná kdyby například Zlata Holušová nebo třeba Renáta Spisarová a Petr Kotík vytiskli všechny e-maily týkající se organizace jejich festivalů a přihodili k nim osobní psané poznámky, vzniklo by zajímavější umělecké dílo v podobě úctyhodné homole, ta by se pak mohla zvážit a třeba rituálně zapálit. A možná já bych mohl vystavit všechny varianty této recenze před tím, než byly jakkoliv zpětně upraveny. Asi by vznikl materiál o desítkách kusů, které bych vystavil na zeď galerie a návštěvník by si pak mohl dát tu práci a vysledovat mé myšlenkové pochody při psaní tohoto textu.

Ano, je v tom velký kus ryzosti a upřímnosti, ale chybí mi tam ten krok navíc k přesahu do obecnějších poloh, do jakéhokoliv nosného tématu. Vyjmout záznam své práce a pak ho prezentovat jako dejme tomu artefakt na mě působí jen a pouze dokumentárně. Neotevírají se zde žádná niterná zákoutí duše, která by byla třeba dále nějak modelována, jen se mluví a my víme o čem, tedy my, kteří něco víme o Zuzaně Šrámkové.

V této souvislosti mě napadá představa náhodného kolemjdoucího, který by na tuto výstavu přišel a galerie by mu nabídla prožitek na papír vepsaných myšlenkových pochodů jedné mladé ženy a jejího týmu při organizaci nějakého festivalu. Když se to napíše takto, zní to dosti nezajímavě, ale nic víc na výstavě nenajdete.

Záznam schůzce organizátorů Chee Chaak Festu.

Možná by se tento syrový materiál mohl spíše vystavit v rámci festivalu nebo třeba v knize, která by vyšla ke stoletému výročí jako ona historická průvodní marginálie dokládající bezprostřednost a autenticitu. Je jasné, že takovéto záznamy umí jednoduše zprostředkovat metodiku práce a obnažují lidský rozměr, který se za takovýmto podnikem skrývá. Je to ale jen dokument a pokud ho převedete do jakékoliv formální podoby, bude to stále jen dokument. Ale kdo ví, třeba jednou budou vystavené poznámky Zuzany Šrámkové fetišizovány stejně jako například rukou psané poznámky a nápěvky mluvy Leoše Janáčka. Rozdíl mezi Janáčkem a Šrámkovou, respektive kurátorkou výstavy je ale v tom, že Janáček je za svého života nepovažoval za umělecké dílo hodné vystavení.