Dlouhý, Široký a Bystrozraký v Divadle loutek je výtvarně krásná pohádka, sílu Erbenovy předlohy však nemá

Dramatizace Daniely Jirmanové Erbenovu pohádku zjednodušuje, zestručňuje a vychází vstříc spíše popisnosti než zdivadelnění literární předlohy. Poněkud se vytrácí motivace dobrých pohádkových postav pomáhat člověku za to, že je vezme do svých služeb, a to je dost důležitý podtext. Zde je sice nahrazen přátelstvím, to však zůstává jen ve slovech. A ve slovech toho zůstává opravdu hodně, na úkor akcí, které by při využití potenciálu loutkového divadla mohly přinést opravdový svět kouzel. Vytrácí se moment ohrožení spojený s nadýmáním Širokého nebo s odhalením síly očí Bystrozrakého. Pohádka je vlastně převyprávěná a svým způsobem ilustrovaná.

Scéna, loutky a kostýmy Evy Farkašové, to je to nejlepší na celé inscenaci. Vůbec celá výtvarná složka zaslouží velké uznání. Obraz, ve kterém se princ ve věži poprvé setkává s trojicí princezen (zde vůbec nevadí, že na rozdíl od Erbena je to jen trojice, nikoliv dvanáctka s jednou princeznou zahalenou) zůstane v paměti díky kráse velkých loutek princezen jako nic jiného z celé inscenace.

Z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. (Foto: R. Polášek)

Hudba Róberta Mankoveckého zní současně, je dostatečně dramatická, obsahuje zajímavou instrumentaci a rozhodně není primitivní ani co se melodiky či rytmiky týká – také další velký klad inscenace.

Jak již bylo řečeno, děj se převážně vypráví. To by mohlo vést až k nudě, kdyby vypravěči nebyli nadáni schopností jednat slovem. To však naštěstí jsou. Korunního prince hraje Ivo Marták. Loutkoherec dokáže svým projevem zaujmout, i vytvořit dostatečné napětí. Starého krále i Černého krále (u Erbena Černokněžníka) hraje Martin Legerski. Také on „kouzlí hlasem“ dostatečně a dokáže upoutat i nejmladší děti v hledišti.

Z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. (Foto: R. Polášek)

Totéž platí o dalších představitelích postav: Dlouhého hraje Richard Liberda, Širokého Ondřej Beseda. Tito dva loutkoherci mají ze všech nejvděčnější úkol – obsluhují loutky, které díky své konstrukci obsahují „kouzelné“ schopnosti a jejich uvedení do činnosti (nadýmání a protahování) vytváří i zajímavou a poutavou podívanou.

Bystrozraký podobnou schopnost na rozdíl od nich nemá – pouze v posledním případě hledání zakleté princezny se v jeho očích rozzáří modrá světélka. Je to o hodně chudší „kouzlo“ než u jeho dvou pohádkových kumpánů a systémově jiné. Lenka Macharáčková tento svým způsobem nedostatek loutky, kterou vede, saturuje hlasem, seč může. Jana Zajacová v rolích královského komorníka a hostinské těží maximum z komického potenciálu postav, Aneta Červená v roli princezny až na krátkou pohybovou kreaci v závěru nemá moc příležitostí.

Z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. (Foto: R. Polášek)

Režisér Marián Pecko v úvodu vymyslel poutavý obraz navazování komunikace s hledištěm. Bohužel přes všechny kvality, které tento obraz obsahuje a ve kterém jsou využívány možnosti práce s prsty na rukou, s pohybem hlav i celého těla i hra s hlasem, je svým pojetím tak trochu jako z jiné hry.

V dění na jevišti se také dost pracuje s abstrakcí, a tak se zejména malé děti v hledišti otáčejí na rodiče s otázkou, co se to vlastně na jevišti děje a kdo je vlastně kdo – to se ale týká opravdu je těch nejmenších, kteří ještě nerozeznají oddělení vodičů od loutek v některých akcích.

Z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. (Foto: R. Polášek)

Největším problémem je však závěr jako takový. Zlo spojené s černokněžníkem a jeho proměňováním každého v kámen je zde svým způsobem zrušeno. V Erbenově pohádce po třetím znovuobjevení princezny a prasknutí poslední železné obruče je zlá síla zlomena a černokněžník v podobě černého havrana odlétá pryč. Zde se černokněžník bůhvíproč mění v hodného otce princezny, který jen zkoumá schopnosti prince být vskutku dobrým a odvážným ženichem a posléze králem. To je však tak trochu jiná pohádka.