Číst a psát umí každý, ale málokdo je spisovatel. Podobné je to s fotografováním, říká Jiří Zerzoň

Máš za sebou dvacet let v reklamní, průmyslové a reportážní fotografii. Jak se za tu měnil svět fotografie? Je fotografování lehčí, nebo těžší než v době, kdy jsi začínal?

Fotografování se díky nástupu digitální fotografie stalo daleko masovější a dostupnější. Z hlediska zpracování je dnešní práce daleko lehčí a rychlejší, pokud jde o výsledné úpravy fotografií, k čemuž přispívá počítačový software.

Přitom není tomu tak dávno, kdy tyto výhody nebyly k mání…

Pamatuji ještě doby, kdy se zakázky v rámci reportáží fotily na negativy, popřípadě pro reklamu na diapozitivy. V té době jste museli přemýšlet, pokud jste nepracovali pro světovou agenturu, kolik si vezmete filmů na danou reportáž, a určitě mi kolegové dají za pravdu, že se reportáž do novin musela zvládnout na jeden, maximálně dva negativy. Pamatuji si na reportáž z Banátu, kde jsem byl v roce 1998, a tehdy jsem si vezl s sebou třicet negativů na tři týdny. Dnes jdete na reportáž a vyfotíte 300 a více fotografií. Proto si dnes říkám, kolik bych si asi bral negativů a pokud to není nezbytně nutné, tak pořádně si rozmyslím, než zmáčknu spoušť. Ono to potom není zas tak příjemné probírat se v počítači takovým množstvím fotografií.

Co ses během té doby naučil? V čem jsi lepší než tenkrát?

Určitě se již tolik neostýchám při focení na ulici, což mi ze začátku jako reportážnímu fotografovi vzhledem k mé povaze dělalo velké problémy. I dnes se snažím být nenápadný. Jestli jsem se zlepšil, to musí posoudit spíš mí klienti a zákazníci. Vzhledem k tomu, že mám klienty, se kterými spolupracuji více než deset let, tak jsou asi s mou prací spokojeni.

Foto: Jiří Zerzoň

Myslíš si, že je možné ve světě fotografií, případně ve světě reportážní fotografie, vymyslet ještě něco nového, převratného?

Určitě. Teď jde o to vymyslet, co? V dnešní době internetu je na síti takové množství fotografií, že už je pomalu problém vymyslet něco nového, a přece se objeví někdo, kdo přijde s novou technikou snímání, neobvyklým záběrem, zpracováním a podobně.

Podle jakých vnitřních kritérií hodnotíš, že danou fotku pustíš do světa, nebo ne? 

To je u mě velký problém. Samozřejmě fotografie pro zákazníka musí být po technické stránce kvalitní a pokud fotím volnou tvorbu, musí se mi fotografie líbit. Možná proto těch fotek nemám tolik. (smích)

Asi se shodneme, že každý fotograf chce být něčím jedinečný, odlišovat se od toho druhého a podobně. Co je tedy pro tvé fotografie charakteristické? V čem se liší od fotografií jiných autorů?

Na mých fotografiích, a to převážně těch, které vytvářím v rámci své volné tvorby, i když i ty vznikají na různých akcích zákazníků, se snažím vyjádřit a zachytit humor v jakékoliv podobě. Ať už je to patrné na první pohled, popřípadě je ten humor skrytý.

Foto: Jiří Zerzoň

To jsi mi zrovna nahrál na další otázku, protože z mnoha tvých povedených fotografií lze vyzdvihnout třeba tu, na které jsi zvěčnil slavnostně oblečeného dobrovolného hasiče postávajícího u kontejnerů…

Tu fotku jsem vyfotil ve Staré Vsi. Jel jsem tam fotit putovní výstavu v rámci 750 let od první písemné zmínky o Ostravě a poblíž bývalé restaurace U Boříka jsem si všiml tohoto hasiče. Asi na někoho čekal. Je to přesně ten případ fotografie se skrytým humorem. Mám pocit, že dneska se každý bere strašně vážně. Málokdo si ze sebe umí udělat srandu.

Další foto, které stojí za zmínku, je to, kde postavu Miloše Zemana překrývá stuha s nápisem… Právě ta mnohoznačnost odlišuje tuto fotografii od jiných na dané téma…

Když jsem viděl, co jsem vyfotil, tak mi ta fotka přišla strašně srandovní. Nemusí být totiž jasné, kdo to je. Člověk se může ptát: „Je to náš prezident, nebo to není náš prezident?“ Dokonce jsem dostal reakce, že Zeman dává stuhu na sparťanskou vlajku. (smích) Jinak je to foto z loňského roku, kdy Miloš Zeman dával prezidentskou stuhu na prapor Českého Těšína.

Foto: Jiří Zerzoň

Když to řekneme s trochou nadsázky, tak v dnešní době fotí téměř každý, což je v zásadě v pořádku. Horší už je, že mnozí si myslí, že umí fotit poté, co nafotili několik stovek fotografií… Máš tedy pocit, že tato kvantita vyprodukuje také kvalitu (to znamená, že to ty nejtalentovanější donutí více makat), anebo to v tomto případě neplatí?

To je pravda, že dnes fotí každý, ale každý školou povinný člověk dnes umí psát a číst a taky o sobě nemůžeme říct, že jsme spisovatelé. Pravda je ale ta, že v takovém množství fotografií není těžké nafotit kvalitní a krásnou fotografii, ale daleko složitější je ji v tom množství najít. Dnes si každý z dovolené přiveze stovky, možná tisíce fotografií. Problém však je, kolik lidí je schopno v tom množství najít tu pravou, když u fotky s číslem 100, nevědí, jak vypadala fotka číslo deset? Přitom stačí trochu přemýšlet než jen bezmyšlenkovitě mačkat spoušť a spoléhat, že to potom vyberu. A ruku na srdce… nevyberu.

Foto: Jiří Zerzoň

Spolupracoval jsi nebo stále spolupracuješ také se spoustou časopisů, magazínů, novin a podobně. Jak moc se podle tebe změnila role fotografů v těchto případech? Jak k fotografům přistupují editoři daných periodik? Je aspoň z tvého pohledu zájem stále o ty nejlepší fotky, anebo ses už setkal s tím, že bylo upřednostněno horší foto od levnějšího fotografa na úkor kvalitnější, ale dražší fotografie?

Tohle je kapitola sama za sebe, i když jsem nikdy nebyl zaměstnaný na trvalý úvazek a na to jsem hrdý. Jak už jsem říkal, když se fotilo na negativ, tak převládala kvalita nad kvantitou. Spousta deníků po nástupu digitální fotografie zrušila místa fotografů a dali redaktorům do ruky digitály, aby přinesli nějaké obrázky. Jenže když jste píšící redaktor, tak co je pro vás důležité? No přece informace, které potřebujete nasbírat pro svůj článek. A fotografie? Ta je pro vás jenom jakési doplnění, a proto se nebudete zabírat hledáním nejvhodnějšího úhlu, kompozice, čekáním na gesta. Prostě uděláte obrázek a jdete sbírat materiál pro článek. Rozmachem sociálních sítí se redakce snažily dát fotografům ještě na starost natáčení videí a tady si taky myslím, že to není to pravé ořechové.

Foto: Jiří Zerzoň

S tím souvisí i další poznatek. Hlavně u sportovních fotografií je totiž stále častější, že hlavní motiv je sice v pořádku, ale v pozadí se třeba objevují hráči bez rukou, rozhodčí bez hlavy, hráči, kterým jsou vidět jen nohy a podobně… To v minulosti nebývalo…

Kolikrát to může být daň za to, že potřebujete tu fotku mít co nejrychleji a na ty agenturní fotografy je obrovský tlak. Musí vyfotit, hned tu fotku odeslat a nějaký výřez už neřeší… I když to samozřejmě není dobře odvedená práce. Nicméně do agentury nemůžeš dát dvě tři fotky za zápas, ale minimálně deset, patnáct fotek. Tito fotografové jsou pod strašným tlakem. Já sám mám zkušenost, že když někam jedu a musím posílat fotky přímo z místa, tak si říkám, jak to budu stíhat, protože chci na to mít čas. I tohle může být důvod. Anebo je použitý špatný objektiv. Kdyby fotograf vyfotil danou situaci teleobjektivem, tak i kdyby postava vzadu měla ořezanou hlavu, tak je tak rozmazaná, že ji nebude vidět. Takže to nevadí…

Na rozdíl od jiných fotografů se nesnažíš příliš často svou tvorbu prezentovat na různých výstavách… Proč?

Jak už jsem říkal, je málo fotografií, které splňují parametry fotografie na výstavu.

No, dobrá, skromnost se v dnešní době moc nenosí, ale rozumím ti. Nicméně jako jeden z mála fotografů jsi fotil areál Dolní oblasti Vítkovice ještě v době, kdy to nebylo takzvaně „in“… V čem je tedy podle tebe kouzlo toho areálu? Neuvažuješ třeba právě o výstavě fotografií z těch míst, které už dneska třeba neexistují, případně vypadají jinak, respektive které jsou veřejnosti nepřístupné?

S myšlenkou udělat „srovnávací“ výstavu už koketuji dlouho, ale nějak jsem se k tomu ještě nedostal. Je ale pravda, že areál Dolních Vítkovic fotím od roku 2001, kdy jsem začal fotit pro společnost Vítkovice. Mohla by to tedy být zajímavá výstava. Letos v září to bude dvacet let, kdy byl proveden poslední odpich. Vždycky když jsem se procházel po areálu, tak jsem si představoval, jaké to bylo, když pece ještě fungovaly a uchvátila mě ta mohutnost stavby. Je jenom dobře, že areál znovu ožil a našel tak další uplatnění.

Foto: Jiří Zerzoň

Asi jako každý fotograf chceš nafotit fotografie se spoustou emocí, tedy nejen těch pozitivních, ale i těch negativních, což se také týká různých tragédií, neštěstí, nehod a podobně. Kde je tedy podle tebe hranice, za kterou bys už nikdy nešel, i kdybys věděl, že z toho může být skvělá fotka…

Tady mám úplně jasno. Kdyby šlo o ohrožení života a nebyl by nikdo kompetentnější poblíž, tak bych určitě nefotil, pokud by mě na místo neštěstí nevyslala redakce. Jelikož však spolupracuji s Hospodářskými novinami a ty jsou zaměřeny převážně na ekonomiku, tak se nemusím obávat, že bych nějaké neštěstí fotil. Nefotil jsem si pro „sebe“ ani vlakové neštěstí u Studénky, ani tramvajové neštěstí u Vřesiny a už vůbec nemám potřebu takové fotografie cpát na sociální sítě. I když přiznávám, že jsem si v mých počátcích přál stát se válečným reportérem. (smích)

Jaký je tvůj názor na různé fotografické soutěže? Jsou podle tebe přínosné?

Asi jsou přínosem, protože jenom porovnáváním s těmi nejlepšími poznáš, jak na tom jsi, i když si myslím, že je to velice subjektivní, tak jako celá fotografie. Co se líbí tobě, nemusí se líbit někomu jinému.

Spousta fotografů, tedy včetně tebe, se snaží v dnešní době organizovat různé workshopy a fotografické kurzy. Je to podle tebe nutné a přínosné? A jak rozpoznat, že to daný fotograf nedělá jen pro vlastní výdělek, ale opravdu má zájem své mladší či méně zkušenější kolegy něco naučit? Na co bys upozornil zájemce o tyto kurzy?

Upřímně? Chtěl bych potkat fotografa, který to nedělá pro peníze, ale protože chce předat své zkušenosti někomu jinému. Pokud to bude fotograf s dlouholetou praxí, tak bych i věřil tomu, že to dělá proto, aby předal své zkušenosti. Nicméně v současnosti mám pocit, že fotokurzy pořádá každý, kdo umí držet foťák a nastudoval si základy z knih, kterých je mimochodem obrovské množství na trhu. A na co bych upozornil zájemce o kurzy fotografie? Nedívejte se na cenu a na to, jak vypadají webové stránky, ale zajímejte se o reference a chtějte vědět počet účastníků kurzu. Je rozdíl, jestli se věnuji jednomu člověku, dvěma nebo deseti lidem najednou.