Chceme mířit do první ligy v Evropě, říká ředitel městské galerie PLATO Marek Pokorný

Kdy přesně uvítáte v Bauhausu první návštěvníky?

Kancelář pro umění stěhujeme tento víkend a děláme všechno pro to, abychom ve středu 11. dubna otevřeli Bauhaus pro veřejnost.

V tiskové zprávě, které vydalo PLATO, říkáte o působení galerie v Bauhausu: „Bude to něco mezi vizuální senzací a sociálním experimentem.“ Jak tomu rozumět? Já si po těch slovech hned vzpomněl na „tanec bagrů“, který už PLATO pořádalo v provizorně zpřístupněném Bauhausu. To byla vizuální senzace i sociální experiment. Bagristé vjeli se svým stroji do haly a předvedli s nimi úžasný balet.

Tanec bagrů od Izy Szostak je dobrá asociace. Vstup do prostoru bývalého hobbymarketu bude vždycky tak trochu spektakulární, i když tam postavíte krabičku od sirek. Nás ale zajímá, zda dokážeme právě prostřednictvím současného umění z toho místa udělat prostor pro nové zkušenosti s mezilidskými interakcemi. Koneckonců už jednoduchý fakt, že podpůrné funkce, které ke galeriím patří – jako je bistro, šatna, knihovna či prodejna – jsou hlavními tématy pro umělce, které jsme přizvali ke spolupráci, má povahu určitého sociálního experimentu.

S kým se ještě návštěvníci PLATO mohou setkat od dubna dejme tomu do konce prázdnin? Řekněte, prosím, konkrétní jména.

První návštěvníci budou moci v dubnu nejen využívat bistro, prodejnu a knihkupectví, na jejichž podobě a specifických funkcích se podílí například umělkyně Dominika Olszowy, zařazená mezi deset autorů polské scény, které se letos vyplatí sledovat, ale také Jan Šerých, děkan brněnské fakulty výtvarných umění Milan Houser či Julia Grybos a Barabara Zentková. Až do konce prázdnin budou zároveň v Bauhausu k vidění díla laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého ze sbírky Magnus Art jako specifický typ „výzdoby“ prostoru. Poté začneme s Matyášem Chocholou připravovat projekt zahrady a kurátor Michal Novotný vyvíjí se Zbyňkem Baladránem, významných belgickým umělcem Wesley Meurisem a dalšími zvláštní typ výstavního displaye či fundusu, který je sám o sobě uměleckým dílem, ale bude i v budoucnu využíván pro prezentaci dalších uměleckých děl.

Od 12. do 18. dubna pak připravíme na každý den několik akcí zaměřených jak dovnitř umělecké scény, tak i pro různé skupiny s potřebou porozumět současnému světu. Chystáme diskusi o tom, jak vnímají své publikum analogické instituce v České republice, na debatu o odpovědnosti vůči veřejnosti přijede Adama Szymczyk, umělecký ředitel Document 14, vlastně jedna z nejvlivnějších postav současné globální umělecké scény. O tom, jak se brát za svá i cizí práva bude před veřejností diskutovat ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková s radikálně levicově orientovaným politologem Ondřejem Slačálkem. Chystáme koncert soudobé hudby, který exkluzivně pro nás v rámci trojdílného cyklu připravil polský dramaturg a kurátor soundartu Daniel Brozek, ale také projekce krátkých filmů dvou romských tvůrčích uskupení z východní Slovenska, workshop pro dospělé s umělkyní Annou Ročňovou a Janem Boháčem…

Stačí, už teď vidím, že Ostravan.cz tohle všechno ani nestačí reflektovat, je toho hafo… Přece se ale zeptám. S malířskou výstavou velkoformátových obrazů, která by v Bauhausu dostala opravdu mimořádný prostor, se nepočítá? Nebo máte nějaká jména malířů v zápisníku? A dostane se v ostravské městské galerii i na Ostraváky? Sám si v téhle hale dovedu představit třeba výstavu obrazů Daniela Balabána.

Nějaké obrazy jsou součástí sbírky Magnus Art, ale myslím, že po výstavě Hledání hranic malby v Domě umění by si Ostrava měla dát od malířství pauzu. V zápisníku se mi to jen hemží jmény pozoruhodných malířů, zejména ze zahraničí, ale bývalý hobbymarket vyžaduje experiment, ne stavění paneláže. Až budou hotová jatka, budeme mít k dispozici adekvátní prostor pro správnou prezentaci i klasických médií, pokud mají co říct k dnešku.

Vraťme se ještě ke Kanceláři pro umění, kterou PLATO dočasně otevřelo v Českobratrské ulici (od konce ledna je už zavřená). Co vám ten rok na rohu u bývalého německého gymnázia dal? A co vám vzal?

Dal nám šanci zbořit stereotyp z multifunkční auly Gong a pracovat v intenzivním dialogu s asociovanými kurátory Lindou a Danielou Dostálkovými a Michalem Novotným na nových přístupech k vystavování a produkci umění. Zároveň jsme si díky projektům týkajícím se stříhání vlasů a vázání květin ověřili, že přímý, živý kontakt s návštěvníky jako partnery a spoluhráči uměleckého projektu přináší spoustu nečekaných a osvobozujících situací. Dokázali jsme se také jako tým vyrovnat se stísněnými pracovními podmínkami, takže už asi vydržíme všechno. A když se zpětně dívám na fotografie z vernisáží a výstav, tak vypadaly naprosto skvěle.

A co dal ten rok (měl dát, mohl dát) ostravskému publiku? Slyšet byly i kritické hlasy, což je ale normální v každé galerii.

Ostravské publikum se mohlo setkat s radikálním pojetím výstavní a institucionální praxe, která není snadno uchopitelná, je nezvyklá a vyžaduje vysokou míru otevřenosti. Nevím, kde jinde se s podobným přístupem k umění a formátům jeho prezentace mohlo setkat, dokonce ani jinde v Evropě něco takového není v podobně koncentrované podobě běžné. Naším úkolem totiž není plnit něčí přání, ale zprostředkovat současnost, která může být efemérní, nejistá a problematická. Ale zkušenost s ní tohle prostředí potřebuje, pokud se vyrovná s naším programem a otázkami či odporem, který klademe naučeným a očekávaným přístupům k umění, bude schopné se vypořádat i s nárazy a nečekanými situacemi, které přinese budoucnost v každodenním životě.

Na diskusi o ostravské kultuře, kterou nedávno na Dole Hlubina natáčela Česká televize, se do městské Galerie PLATO pustil David Mirek, vášnivý ostravský kulturolog a duše mnoha zajímavých projektů. PLATO třeba vyčítal, že coby rozpočtová organizace města užírá až příliš peněz z veřejného rozpočtu, zatímco na jiné ostravské projekty se nedostává. Prý třeba máte zbytečně moc zaměstnanců. Jak odpovídáte na takové hlasy?

Pokud kulturolog nerozumí tomu, že financování jediné stabilní instituce pro současné umění ve městě naší velikosti, a navíc instituce, jejíž zřízení bylo předmětem dlouholetého zápasu a práce mnoha lidí, je zkrátka standard, pak asi není nad čím diskutovat. Filharmonie a divadlo jsou podle této logiky ještě větším žroutem peněz. Vznik PLATO jako příspěvkové organizace a objem peněz v grantovém systému spolu nesouvisí, jedná se totiž o finance, které město dává do kultury ve městě navíc – oproti předchozím letům. A to je pozitivní, bych řekl.

Posilování základní infrastruktury pak navíc povede i k posílení nezávislé scény a vice versa. Těžko by bez jasné potřeby a perspektivy město učinilo některé další kroky, jako je nákup bývalých jatek a jejich rekonstrukce. A tak dále… Až se jednou kolega Mírek podívá na rozpočty, personální zázemí a výkon srovnatelných institucí minimálně v České republice, můžeme začít mluvit věcně. Chcete-li poskytovat profesionální zázemí profesionálům a míříte-li do první ligy v Evropě (tahle ambice by tu měla být), nemůžete to dlouhodobě dělat na koleně a bez určité jistoty. Hybridní formy kulturní produkce, které jsou především komunitní, krátkodobé, jednorázové či těží z popkultury a různých typů zábavy lze samozřejmě provozovat na bázi grantů, ale budujete-li instituci, která má přežít několik desetiletí bez ohledu na osoby a obsazení, tak to asi není vhodná cesta. Možná si také řada aktérů neuvědomuje, že existence regulérní městské organizace je silným nástrojem pro artikulaci a prosazování potřeb celé umělecké scény.

PLATO má evropské ambice, rozhlédněme se tedy z Ostravy do světa. Co jste viděl na podzim a v zimě zajímavého v zahraničních galeriích?

Minulý víkend se mi podařilo vyjet do Berlína, kde se vždycky stavím v Neues Museum, které bylo nedávno rekonstruováno britským architektem Davidem Chipperfieldem, dle mého názoru naprosto geniálně. S úctou k památkové hodnotě celku, ale také s ohledem na historii a různé paměťové vrstvy vepsané do samotné stavby. Kriticky, bez falešné piety, a přitom s ohledem na uchování a zprostředkování všeho, co muzeum jako instituce kdy pro Německo znamenalo a co jeho dějiny vypovídají o různých přístupech k interpretaci a prezentaci minulosti. Mám takový dojem, že to tenhle mimořádný počin v našich muzejních kruzích tak nějak nebyl vzat na vědomí. S napětím čekám, jak v tomto srovnání dopadne rekonstrukce našeho Národního muzea, ale obávám se, že odpověď už znám.

Jinak standardně nevynechávám v Berlíně KW Institut pro současné umění, kde je tentokrát k vidění nejen samostatná výstava německé umělkyně Judith Kopf a ohlédnutí za velmi specifickým příspěvkem švýcarských architektů Trixe a Roberta Haussmannových k postmoderně, ale také rekonstrukce díla Annette Wehrmann, které bylo pro mě velkým objevem. Práce je vlastně jakýmsi textem v prostoru, který zároveň autorka v rámci privátní performance v roce 1992 četla. Jsou to dlouhé, úzké pásky barevného papíru, na nichž jsou psacím strojem přepsané autorčiny texty, rozvěšené původně v bytě od stropu a vzájemně provázené tak, že při jejich čtení musela umělkyně procházet místnostmi, stoupat si na stoličku a podobně. Velmi jednoduchý princip činí z textu prostorovou instalaci, kterou naplní teprve vlastní fyzická akce. To ve mně zanechalo hluboký dojem. Pozapomenutá autorka, která zemřela v roce 2010, po sobě nezanechala velké a obecně přijímané dílo, ale zjevně výraznou stopu u svých kolegů.

A v českých zemích?

Dost se mi líbila výstava Karímy Al Mukhtarové v pražské Futuře a projekt Něco něčím / Daliborem Chatrným v brněnském Domě Pánů z Kunštátu, jehož autoři Barbora Klímová a Filip Cenek zaznamenali v podobě videí výpovědi a akce přátel a kolegů klasika českého konceptualismu a experimentu, například Vladimíra Kokolii, Petra Veselého, ale také Josefa Daňka a Blahoslava Rozbořila, která konfrontovaly se sérií samizdatových publikací vydávaných Daliborem Chatrným na počátku 70. let. Velmi silná, lapidární instalace nejen poprvé pořádně ukazuje tyto malé sešity dnes už s velkou sběratelskou hodnotou, ale také aktualizuje a dává do souvislostí vliv, jaký na nás Dalibor Chatrný měl a má.

No a určitě doporučuji retrospektivu rakouské umělkyně Marie Lassnigové (1919–2014) v pražském Veletržním paláci. Sice z vlastní výstavy nevyplývá, proč zrovna teď a v podobě široké přehlídky její tvorbu Národní galerie představuje, ale to je můj problém s tázáním po souvislostech a koncepčním přístupu k dramaturgii. Lassnigová je mimořádná malířka, expresivní, ironická, feministická, inteligentní a silná. I tahle její asi šestá velká výstava, kterou jsem měl možnost vidět (shodou okolností to byly vloni dvě přehlídky, jedna v Aténách a druhá ve Varšavě), mě zasáhla.

Co vás zaujalo v Ostravě? Šeptanda v ostravských „bohémských“ pajzlech říká, že jste třeba ctitelem festivalu Kukačka nebo Galerie Saigon, tedy vlastně „kalerie s čupr uměním“.

Kukačka i Saigon jsou podle mého jasnými doklady specifičnosti ostravské umělecké scény v tom dobrém slova smyslu. Vycházejí sice ze zdejší tradice, ale transformují ji po svém a s ohledem na změny, které už proběhly či probíhají jak v současném umění samotném, tak i v životě města a regionu. A mám velkou radost z toho, kam pokročil za poslední dva roky třeba takový David Vojtuš, umělec a pedagog, jehož nedávno pozvala k menší intervenci respektovaná brněnská Galerie TIC. Bylo to velmi dobré. Ve srovnání s jeho výstavou v ostravské Galerii Dole a polosoukromými instalacemi na jeho domovské škole se mu podařilo překonat nutkání předvést víc, než je nutné.

Byl jste v porotě prestižní ceny pro výtvarníky do 35 let, Ceny Jana Chalupeckého. Vítězem se stal v polovině ledna Martin Kohout za své video o noční práci (snad jsem z filmu dobře pochopil, že šlo o noční práci v Londýně). Pro mě to byl snímek na pomezí dokumentu a snového sci-fi, nějak se ale nemohu smířit s tím, že dostal cenu ve výtvarné soutěži. Spíš bych Kohoutovo dílo ocenil na nějakém alternativním filmovém festivalu. Kde je hranice mezi uměleckým filmem a výtvarným dílem, vždyť Kohout studoval FAMU?

Netrapte se hranicemi mezi uměleckými druhy! Ale vážně. Video, a to včetně celkového prostředí, ve kterém se promítalo a které umělec navrhnul, přece jen směřuje k jinému typu zážitku než film promítaný v kině. Noční práce, míjení lidských bytostí, úvaha o budoucnosti, bdělé sny a časové smyčky, imaginativní přesuny a falešné stopy, to jsou všechno témata, která Martin Kohout rozvíjí v různých, pravda převážně digitálních médiích. A navíc vydává i knihy. Jeho objekty byly ale také k vidění na naší výstavě v PLATO Přípravný portrét mladé dívky. Příklady, kdy někdo něco vystudoval a potom úspěšně působil v různých jiných oborech, si přece nemusíme vyjmenovávat. Mluvme spíš o současném umění, které pracuje s různými výrazovými prostředky.

V Ostravě jste nenašel žádného umělce, který by stál za nominaci? V té nominované čtyřce rozhodně nebyl.

Nominují teoretici, kritici a kolegové umělci. Myslím, že z Ostravy nikdo výrazný nominován nebyl. A i kdyby, většina poroty je ze zahraničí a na lokální soupeření nedá. Tentokrát jsme právě díky zahraničním členům výrazně posunuli pozornost právě směrem k výběru méně očekávanému, a ne zcela korespondujícímu s dominantním pohledem pražské umělecké obce. Takže je nevyšší čas zamyslet se nad tím, koho má smysl pro další ročník navrhnout ze zdejších umělců do 35 let.

Tak snad letos. Ostravský umělec Lukáš Kleberc parodoval slavnostní ceremoniál udílení ceny (a tím i smysl celé soutěže) performancí v nákupním centru Forum – Nová Karolina. Byť byla nedotažena, byl to smělý akt. Jak hodnotíte Klebercovu akci?

Kleberc je specifická osobnost a rozhodně má smysl jeho aktivitám věnovat pozornost. Pro mě ale zároveň právě akce týkající se parodie a subverze Ceny Jindřicha Chalupeckého ukázala, jak je důležité v současném umění umět myslet a mít historický přehled i teoretické zázemí. Samotný nápad nestačí, musíme říkat či dělat věci přesně, anebo tak, aby vzbuzovaly silnou emoci. Ani jedno se ovšem Klebercovi tak úplně nepodařilo. Škoda.

Politicky se zatahuje. Zvláštní je, že lidé z Babišovy strany v čele Ostravy i Moravskoslezského kraje jdou nyní nezávislé či jinak alternativní kultuře hodně na ruku. Z okolí Babiše je přitom slyšet, že neziskové společnosti je třeba prověřit a toky peněz k nim zbrzdit. Podobnými postupy se vyznačuje každý začínající autoritářský režim, děje se to v Maďarsku a částečně i v Polsku. Čeká nás to také?

Tak určitě… Je jen otázka kdy, kdo, jak a na jak dlouho. Be aware.

O to více se ale asi začne politicky vyjadřovat i výtvarné umění. Počítá PLATO s prostorem pro takové aktivity umělců, pokud bude politicky přituhovat? A unesou takovou angažovanost místní politici?

Člověk má dělat to, co považuje za správné. Všichni jsme nějak politicky angažovaní a bylo by smutné, kdyby tomu tak nebylo. Umělecké instituce ale nejsou politické strany či aktivistická sdružení. Jsou prostředím, které by mělo zaručovat svobodu pro uskutečnění uměleckého záměru i jeho politické konsekvence a vedení dialogu o souvislostech. I politických. PLATO se politickým tématům nikdy nevyhýbalo a ani nebude, ale otevírá je v kontextu umění, umělecké praxe a odpovědnosti instituce vůči společenskému vývoji. Například pozvání Adama Szymczyka není sice prvoplánově politickým gestem, ale vzhledem k jeho vědomému upřednostnění umělecké svobody před ekonomickou logikou takové události jako jsou Documenta má samozřejmě i politický rozměr.

Jste Pražák, který kus duše nechal v Brně, v podstatě jste ale světoběžník. Jak to vlastně máme s uměleckou svobodou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie?

Uměleckou svobodu zatím nikdo v České republice nezpochybňuje. Až na výjimky a hraniční případy, jakou byly červené trenýrky na Pražském hradě, samozřejmě. Jejím největším ohrožením je v tuto chvíli autocenzura ve vztahu k trhu s uměním a slabá institucionální základna, respektive nedůvěra v umělecké instituce, které zároveň bývají často cílem politicky a ekonomicky motivovaných zásahů ze strany zřizovatele. Stejně jako neumíme účinně bránit demokratické instituce, protože jsme si je dostatečně nepřivlastnili, nejsme s to pečovat o instituce umělecké. Nikde to není jednoduché, ale u nás jako bychom byli nemocní apriorní nedůvěrou vůči všem a vůči všemu. Ale to je na samostatný rozhovor.