Ivan Ženatý o Janáčkovi: Jako byste chodili po laně a kdesi uvnitř vás hřála jistota, že nemůžete spadnout

Co je náplní práce prezidenta Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, kterým máte tu čest být?

To nikdo nikdy nespecifikoval. Ale rád vám sdělím, jak to vidím a cítím. Především si vážím, že ve své otázce předesíláte výraz „čest“. Ne snad pouze proto, že za tuto svoji činnost nepobírám honorář, ale především proto, že tým Janáčkova festivalu v čele s panem ředitelem Javůrkem si prostě jednoho dne řekl: „S tímto člověkem chceme dál pracovat“. A také proto, že pojem „čest” jakoby ztrácí v dnešní pragmatické společnosti na významu. Víte, my jsme a chceme být významným mezinárodním hudebním festivalem. Chceme mít spokojené posluchače, uměleckou a společenskou prestiž a dostatek financí. Na druhé straně tu celou agendu děláme v poněkud limitovaných podmínkách. Není zvláštností, že ředitel festivalu mě vyzvedává svým autem na nádraží, protože momentálně není k dispozici řidič, nebo že já osobně telefonuji s jednotlivými muzikanty a předjednávám programy a termíny. Tím vším chci především říci, že my všichni jsme pro věc nadšeni, děláme ji na doraz a pro mě je „ctí” se toho všeho účastnit.

Sté výročí vzniku Československé republiky a devadesát let od úmrtí Leoše Janáčka jsou patrně největší milníky letošního roku. Jak si tato výročí připomenete?

První část otázky ve mně vyvolává rozpaky. Oslavujeme vznik republiky, která už dávno neexistuje a která ve všech historických zkouškách selhala, ať už pod tlakem německé „menšiny” a vzápětí nacistů v třicátých letech nebo naopak komunistů o desetiletí později, revizionistů a „bratrských Sovětů” v šedesátých letech, pod švejkovsky husákovskou normalizací let sedmdesátých a osmdesátých nebo pod ambiciózními separatisty po sametové revoluci. Pro nás, kteří pamatujeme atmosféru roku 1989, bude možná představitelné nadšení z roku 1918; konec války, konec starého režimu, vznik nové demokracie, svoboda.  Ale my všichni zároveň víme, že toto původní nadšení je už dávno pryč podobně jako naše stará „první” republika. Vedle tohoto temného odstavce zaznívá jméno Leoše Janáčka jako konstanta, která je zázračně trvalá, a pokud se na ní něco mění, pak pouze to, jak znovu a znovu žasneme nad jeho géniem.

V čem může být Janáčkovo dílo pro mladou generace zajímavé a proč by je mohla pro sebe „objevit“?

Novodobá hudební historie nám ukazuje, že skladatelé, jejichž dílo přežívá do současnosti, měli jednu základní společnou vlastnost: vytvořili nový hudební jazyk. Podobně jako poznáte po několika taktech Prokofjeva, Strausse nebo Sibelia a Bartóka, je poměrně snadné identifikovat Janáčka. Zní to jako přirozenost, ale patří do oblasti zázraků. Já osobně se Janáčkem přirozeně hodně zabývám jako interpret a fascinuje mě především jeho cit pro nástroj spojený s extrémními, dosud nevídanými požadavky. Jako byste chodil po laně vysoko nad zemí a kdesi uvnitř vás hřála jistota, že nemůžete spadnout. Z mých amerických zážitků považuji za trochu úsměvné konzultace výslovnosti na pěveckém oddělení clevelandského Hudebního institutu, o které jsem byl jako Janáčkův „krajan” požádán. Naučit vyslovit, natož přeložit verše ze Zápisníku zmizelého „ochutnáš jahody, zažiješ lahody” není na půdě prudérní americké univerzity nic lehkého.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka vzniknul sloučením festivalů Janáčkův máj a Janáčkovy Hukvaldy. Jak na fúzi pohlížíte?

Nahlíženo do budoucna, je to logický, ale náročný projekt. Já hlavně držím palce svým kolegům, protože letošní ročník bude velmi časově rozsáhlý, tudíž organizačně vysilující. Věřím, že za pár let na tento krok budeme hledět s velkým uspokojením.

Festival má nově svůj prolog, obsah a epilog. Skoro to vypadá, jako by se tvůrci programu inspirovali duchem antických dramat. Proč festival potřebuje prolog a epilog?

Festival především potřebuje myšlenku, vizi. A to nejen z obecného hlediska, ale i vzhledem ke každému novému ročníku. Už ta skutečnost, že se na tuto formu ptáte, dokazuje, že vás oslovila. Myslím, že například inspirace z dějin starověkého dramatu nám pomůže lépe rozčlenit letošní rekordní počet koncertů. Ale povím vám ještě o jiném momentu. Před časem jsme diskutovali, jestli by bylo vhodné zařadit Mendelssohnovu Reformační symfonii, když už na programu jiného orchestru byla jeho Italská. Nebylo by tu moc Mendelssohnů najednou? A nakonec jsme se rozhodli pro uvedení všech Mendelssohnových symfonií v jednom jediném roce a ten plán se ukázal jako velmi úspěšný. Tohle všechno jsou ty malé – velké důvody, pro které je mi s mými festivalovými kolegy dobře.

Samotný festival zahájí koncert z děl Leoše Janáčka, Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Zazní zde také Sukova Fantazie pro housle a orchestr, dílo emotivně vyostřené. Jaký je váš vztah k dílu právě tohoto mistra?

Vy říkáte „emotivně vyostřené” a já bych ještě dodal „formálně rozpolcené”. Ve Fantazii g moll je ukryta duše pozdně romantického umělce. Je to odkaz ze světa, který už neexistuje, a těch několik z nás, kteří mají pocit, že se právě v období romantismu narodili, se trápí skutečností, že tak nějak nepatří do světa současného. Tuto skladbu jsem ještě konzultoval s mým učitelem Josefem Sukem. Ostatně hráli jsme společně kdysi velmi dávno také v Ostravě!

Ale největší vliv na mě a na mé pojetí Fantazie měl francouzský dirigent Serge Baudo. Byl to už starší pán a dirigoval Suka poprvé v životě. Já byl naopak teprve studentem, ale měl jsem už několik provedení za sebou. Mistr Baudo mě nejdříve pozval do svého hotelového pokoje a nechal si celou kompozici přehrát. Dodnes nezapomenu, jak dvanáctkrát za sebou vrátil na zkoušce orchestr znovu na začátek, protože nebyl spokojený s výrazem. Naučil jsem se od něj, že rozpolcenou duši nelze interpretovat jinak než rozpolceně.

Na stejném koncertě zazní i symfonická báseň V Tatrách Vítězslava Nováka. Není škoda, že se dílo tohoto skladatele v dnešní době hraje poměrně zřídka?

Začnu zdánlivě odjinud: Před časem mi jeden můj student z Jižní Karolíny navrhnul, že by svůj ročníkový koncert rád sestavil výhradně z děl amerických skladatelů. Zhluboka jsem se nadechnul a požádal ho, aby mi tedy ten svůj koncept představil podrobněji. A on mě seznámil s takovým množství hudby, o které jsem až doposud neměl ani ponětí.

A podobně jako v Americe neznají Vrchlického nebo Nováka, k nám zatím nedorazily všechny informace o jejich hudbě, která samozřejmě ani zdaleka nemá takovou tradici, ale právě proto je její vývoj možná spontánnější a dynamičtější. A protože ta myšlenka uvést Nováka na zahajovacím koncertě pochází od Jaromíra Javůrka, který kromě svého ředitelování je také dramaturgem a duší festivalu, považuji za vhodné říci, že takhle přesně bychom se měli všichni starat o to, co nazýváme národním bohatstvím.

Součástí festivalu je koncert vítězných a oceněných prací skladatelů do třiceti let s názvem Generace. Přesto bych očekával, že současná hudba bude v programu festivalu zastoupena ve větší míře. Jaký je váš názor?

Náš festival vždycky byl a stále je velmi nakloněn provozování nové hudby. O tom by se daly psát už knihy. Možná by na tuto otázku měl odpovídat někdo povolanější, kdo ví přesně do detailů, „jak se to dělá”. Moje zkušenost je taková, že bohužel nestačí být jen progresívním dramaturgem, protože pokud ve vás nebude zároveň s těmito ideály také chladně kalkulující ekonom, PR manažer a hlavně komunikátor empaticky propojený s publikem, může se stát, že zakrátko zbankrotujete. Ta rovnováha všech těchto komponentů je nejpodstatnější a já jsem opravdu rád, že tohle není mou profesí.

Vedle celé řady orchestrálních koncertů se sólisty je tradiční dramaturgickou linií celá řada komorních koncertů. Na které byste čtenáře upozornil?

Teď jste ve mně odhalil daleko více svobodomyslného liberála než reklamního agenta. Jsem si jistý, že každý z našich posluchačů si nejlépe vybere sám podle vlastního vkusu. Já těm lidem totiž věřím a říkám to s plným vědomím významu slova „víra”.

Položil jste si někdy otázku, proč provází komorní hudbu většinou menší zájem veřejnosti?

Moje malé děti Juraj, Emma a Jakub se mnou často jezdí na koncerty. Mnohdy si povídáme, „o čem” vlastně ty jednotlivé skladby, které hraju, jsou. A dospíváme poměrně snadno k takovým závěrům, že Dvořákova Balada je více „o tom, že nám vloni umřela babička”, a naopak Slovanský tanec „o tom, že už brzy pojedeme na prázdniny”. Když teď na okamžik opustíme dětský svět, shodneme se zcela jistě, že komorní hudba je fenoménem daleko intimnějším než jakákoli symfonie. Že nám dává možnost nahlédnout do těch nejjemnějších přediv naší duše.

Asi taky shodně cítíme, že právě tento velmi soukromý moment je tak brutálně ohrožován globalizačním monstrem se všemi jeho mediálními prostředky. Možná, že mnozí z nás ani nemají dost odvahy nahlédnout tak hluboko. Jak by řekl můj tatínek, který byl amatérským venkovským kapelníkem: „To je muzika pro fajnšmekry.”

Na festival opět zavítá legenda polské hudby K. Penderecki. Vy se ujmete – spolu s violistkou Kristinou Fialovou – sólových partů v jeho koncertu. Je pro vás Pendereckého hudba ztělesněním toho nejlepšího v současné klasické hudbě?

O Pendereckém jsme se učili ve škole, byl to už před nějakými čtyřiceti lety „muž z učebnic” a já se pamatuji, že jsem o něm mluvil při mé maturitní zkoušce v souvislosti s nejnovějšími kompozičními postupy dvacátého století. Je to žijící legenda a je malým zázrakem, že se ho podařilo získat pro náš festival a obejít přitom zeď všech jeho agentů a ochránců. Mistr přijede až na generálku, zkoušet s námi a orchestrem bude jeho asistent. Právě teď se jeho hudbou do detailů zabývám. Je vskutku tíživým, komplikovaným svědectvím doby. Pro mě osobně to znamená, že je v ní uložena pravda.

Jak byste pozval čtenáře Ostravanu.cz k návštěvě staronového festivalu, jehož rozměr, tradice a bohatý program je skutečně jedním z největších v České republice?

Když jste se dnes v úvodu našeho rozhovoru dotknul tématu „čest” a když jste se dále zmiňoval o ideálu antických dramat, napadla mě ještě jedna konotace a tou je lidská hrdost. Neboli opět ctnost, která se nám v současném světě jakoby rozpadá před očima. Na koho a na co všechno můžeme být dnes hrdí? Možná tady na závěr předznamenávám téma nějakého dalšího interview, ale zůstaňme v tomto kontextu a řekněme si, že Janáčkův festival do této kategorie bezpochyby patří.