Rocková hudba a rap jako dílo Satanovo. Zakázaná hudba na vlastní kůži s iránskými umělci v ostravském Pantu

Škoda jen, že přepálený hodinu a půl trvající dokument odsunul debatu na „poslední“ místo, dokonce až po živé hudební ukázce v podání Iránce Soheila Shadloo. „Můj příběh je stejný, ale zároveň i jiný,“ vyjádřil se mladík k tomu, zda sdílí osud filmových hrdinů Araše a Anůše. „Opustil jsem svou zemi ze stejných důvodů jako oni, protože jsem se chtěl věnovat hudbě, kterou jsem dělat nemohl. Můj rozdíl byl v tom, že mě nepotkalo tolik problémů při snaze vycestovat, stačilo mi padesát dolarů a přejet do Gruzie. Takže jsem začínal hrát v Gruzii, kde jsem uspořádal vlastní koncerty a založil kapelu.“

Soheil už čtvrtým rokem žije v Brně, kde má kapelu The Entropies. „V našem pojetí se mísí dvě oblasti. Spojujeme tradiční perskou hudbu s tou vaší českou. Zpíváme v perštině, ale i česky, vše spojujeme v jeden celek a tím pádem jsme světoví. Mít kapelu byl vždycky můj sen. Když jsem vycestoval z Iránu, tak jsem si ho mohl splnit a v současnosti jsem stále na cestě za ním,“ svěřil se Iránec před plným sálem Pantu.

Jeho hudební peripetie vytvářely paralelu s osudem filmových postav. „V Iránu jsem hudbu dle svých představ dělat nemohl. Přestože jsem měl deset let nahrávací studio, tak bylo možno tvořit jen dle předem schválených zakázek. Pokud jsem chtěl tvořit svobodně, bez cenzury, nebylo to možné. Navíc spoustu času vám zabere jen to běhání po různých úřadech a honba za různými formuláři a potvrzeními. Stejně jako to zažívají Araš a Anůš ve filmu Iránský rave. To vás natolik otráví, že přímo toužíte vyjít do ulic s vlastní kytarou,“ uvedl Soheil.

Největší hrůzu má iránský režim před západní kulturou, bojí se o ztrátu své autority. „Rap a západní rock, to jsou jediné dva druhy zakázané hudby u nás, jinak v Iránu slyšíte hudbu na každém rohu. Proč právě tyto dva žánry jsou zakázané? Myslím si, že jedním z důvodů je obava režimu před ohrožením národní tradice, strach před odstraněním naší hudby. Dalším důvodem zákazu je fakt, že když produkujete rap, tak vlastně říkáte, co si myslíte. No a v Iránu prostě nemůžete jen tak říkat všechno, co si myslíte. Je to jiná situace než tady u vás v Česku, kde si můžete stěžovat, můžete vládě klást otázky, organizovat rozličné debaty, nic z toho u nás není možné. A tento typ hudby by mohl způsobit určitou paniku. Z hlediska obav režimu je tato izolace znát i jinde, například máme hodně institucí, kde se vyučuje hudbě, ale nemůžete hrát na elektrickou kytaru,“ vysvětlil hudebník.

Jeho partnerkou v diskusi se stala doktorandka z Ostravské univerzity, Iráčanka Paris. Jak jsou na tom z jejího pohledu v Iránu ženy a hudba? „Základní problém není, že by perská tradice neměla vztah k hudbě, naopak. Problém je v tom, že není zcela jasné, zda je hudba povolena, anebo ne. Část společnosti věří, že ano a je to tak v pořádku, je možno hudbu tvořit. Druhá část společnosti naopak věří, že by měla být hudba zakázána. Dělat hudbu v Iránu jako žena znamená, že vás neutlačují jenom proto, že jste žena, ale i proto, že jste hudebník. Jeden ze zákazů, který se jich týká, je skutečnost, že ženy nesmí zpívat jako sólové zpěvačky. Neznamená to ale, že by se hudbě nevěnovaly, snaží se zákazy obejít. Například tím, že alespoň hrají na nějaký nástroj. To se vláda snažila také odstranit tím, že zakázala ženám vystupovat na pódiu, což se ale zase dá vyřešit tak, že ženy s nástroji hrají dole pod pódiem. Situace je těžká, ale je tady snaha ji nějak obcházet,“ řekla Paris.

Podle dokumentu puštěném v hodinu a půl trvajícím úvodu v Iránu panuje tvrdá kázeň a cenzura, ulice křižuje mravnostní policie. Hudební párty tam proto mají nálepku ilegality a hrozí za ně uvěznění. Araš a Anúš vsadili na rave a tím pádem se nedobrovolně ocitli na druhé straně barikády, jako podporovatelé díla Satana. Párty se v Íránu pořádají v bunkrech nebo na poušti, provází je strach z razií. Následný pobyt ve Švýcarsku, kam byli pozváni na hudební festival, tak může podobně jako pobyt v Česku působit jako ráj na zemi.