Tanečník a lektor Filip Staněk: Na svých lekcích předávám jen to, čemu sám věřím

Na jakých principech jsou postaveny tvé smart body workshopy a pro koho jsou vlastně určeny?

Smart body můžeme označit za typ tréninku. Jako taneční jazyk hledá především funkční pohybová řešení, prioritou ani cílem není určitý estetický tvar. Což je možná jeden ze zásadních rozdílů oproti běžnému tréninku současného tance. Další je, že je neoddělitelný od mysli – nekopíruje vnější tvar pohybu, ale nabízí představu nebo pohybový úkol a nechá naše tělo jej pomocí vlastní inteligence a kreativity naplnit. V podstatě se jedná stále o techniky současného tance, mixuji s nimi však i postupy z jiných oborů, z herectví, z fitness atd. Celý trénink potom prostupuje moje pohybová i životní filozofie, jinak to neumím. A pro koho je smart body určeno? Pro tanečníky. Přičemž tanečníkem může být každý, protože jak reaguje vaše tělo, když slyší hudbu?

Proč ses vlastně rozhodl pracovat na nové cvičební a tréninkové metodě? Nevyhovovaly ti již existující přístupy, nebo jsi měl jiný důvod?

Když jste nuceni jako pedagog neustále formulovat své myšlenky a vysvětlovat principy, abyste je předal, sami si je ve skutečnosti tříbíte. A časem něco vyhodíte, něco okopírujete a něco vymyslíte. Necháte si to, co vám funguje. Já všechno zkouším nejdříve na sobě. Na lekcích se snažím předávat jen to, čemu věřím sám. A máte pravdu – skutečně si myslím, že současné tréninkové metody tanečníků jsou nevyhovující. Zaprvé trénují všichni stejně, což má za následek, že se všichni i stejně hýbají, zadruhé i v dnešní době a zvlášť u nás platí, že v souborech je převážně trénink klasického tance. A tyto soubory se potom směle pouštějí do nastudování současných choreografií. Tato arogance mě rozčiluje. Představte si, jaké by bylo pozdvižení, kdyby to bylo naopak. Když trénujete klasiku, jste dobří v klasice, když trénuji hru na piano, jsem dobrý v tom. Současný tanec je minimálně u nás velice podceňovaným oborem, tomu potom odpovídá i zájem o jeho formy tréninku. Protože jsem sám tanečník a nikdy mi žádný trénink nevyhovoval stoprocentně, snažím se formovat si svůj trénink na míru sám, a ten pak uzpůsobuji pro své klienty a zkoumám dál na svých lekcích.

Předpokládám, že na své lekce dostáváš od účastníků zpětnou vazbu nebo s lidmi hovoříš o jejich zlepšení, vývoji atd. Je pro tebe taková komunikace s klienty přínosná, pomáhá ti posouvat se dál?

Nejvíc mě těší zájem – když se lidé na lekce vracejí. A když jich neubývá, ale naopak přibývá, je to pro mě fajn. Ale mám i opačnou zkušenost, přišel jsem na záskok za kolegu a slyším z šatny: „Jéžiš, dneska je zase ten.“ Někomu můj přístup nesedne. Na konci každé lekce pak dám prostor dotazům a připomínkám. Skoro vždycky je ticho (smích).

Taneční a pohybové workshopy jsi už učil na mnoha místech v ČR, ale také v zahraničí. Liší se nějak přístup veřejnosti k tanci a pohybu obecně v zahraničí a u nás? A nejen co se týče aktivního zapojení do pohybu, ale také např. návštěvnosti představení?

No, já vedl lekce v jednom studiu v Monaku, takže můžu srovnávat jen s tímto. O taneční lekce tam zájem moc nebyl, spíš o fitness. Zrovna Monako je dost specifické. Mnoho lidí je tam dost posedlých svou image, zajímá je rychlý a viditelný efekt, což není moje parketa. Myslím, že by se tam smart body těžko uchytilo. Ale samozřejmě jsem tam potkal i fajn lidi s otevřenou hlavou, mluvím jen o celkové atmosféře místa. V Česku jsem nadšený skoro všude, kam přijedu. Jezdím do Olomouce, Ostravy, Valašského Meziříčí, v Praze mám pak pravidelné kurzy. Lidé jsou dobře naladění, vstřícní a otevření.

Tvojí další významnou aktivitou, kromě lektorování workshopů, je spolupráce s pražským souborem 420people – co tě přivedlo právě do této taneční skupiny?

420people jsem sledoval obdivně už jako student od jejich vzniku před deseti lety. S Vaškem Kunešem i Natašou Novotnou jsem se potkával na jejich workshopech. Pak jsem k nim zkusil konkurz, kterým jsem prošel, ale tenkrát z toho nic nebylo, jelikož je to soubor na projektové bázi. Vždycky jsem tak nějak snil, že bych s nimi tančil, a když jsem se po taneční pauze po zranění páteře dal dohromady a napsal Vaškovi, jak to v Praze vypadá, že jsem k dispozici, všechno nějak zacvaklo do sebe a on odepsal, že zrovna potřebuje kluka a zda si dovedu představit, že bych naskočil do rozjetého projektu. A já si řekl, že sny se někdy plní a představit si to dovedl.

Členové 420people mají příležitost tančit v choreografiích světově známých tvůrců. Mohl bys jmenovat některou z takových osobností, která tě svým pohybovým stylem zaujala či ovlivnila v další práci?

Sidi Larbi Cherkaoui. To byl můj vstup do 420people a jeden z největších splněných snů. Kdo se nepohybuje v tanečním světě, těžko si dokáže představit, co to znamená. Navíc jsme měli neuvěřitelné štěstí, že jsme s ním pracovali v malé skupině, takže jsme ho měli jen pro sebe. To by se ve velkém souboru nikdy nestalo. Bylo to skvělé a velmi intenzivní. Po všech stránkách.

Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jsi kromě tance vystudoval také herectví. Je zřejmé, že tanec s hraním úzce souvisí, ale věnuješ se momentálně i čistě hereckým projektům? Nebo bys rád?

Bohužel věnuji a jelikož míra mého hereckého talentu je řekněme průměrná (alespoň mě o tom ujišťuje moje žena), snažím se to tajit. Protože tanečník na volné noze musí opravdu makat, aby se uživil, a já už nechci dělat kompromisy, co se týče kvality taneční práce, dělám ty umělecké kompromisy tím, že si zahraji v nějakém podřadném pořadu nebo seriálu. Právě teď mi volali s jednou nabídkou a role je to dost ponižující. Hamleta ani Bonda mi zatím bohužel nenabídli (smích).

Na internetu jsou k přečtení také tvé povídky. Co tě přivedlo k psaní? A hodláš se mu věnovat i nadále?

K psaní mě přivedlo zranění zad. Dva roky jsem nemohl tančit a děsně se nudil. Nevěděl jsem, jak ventilovat svůj umělecký přetlak, tak jsem se pustil do psaní. Od dětství jsem si psal deníky a když jsem si je po sobě nedávno četl, hrozně mě to bavilo. A zkusil jsem napsat první povídku. Bavilo mne to a poháněly mne pochvalné komentáře na internetu, tak jsem napsal asi dvanáct povídek a nazval je Povídky z pod fousu (nechal jsem si v té době narůst mužný plnovous). Dokonce jsem je chtěl i vydat, ale nenašel jsem nakladatele. Moc mě psaní těšilo, ale je to hrozná, šílená dřina, zlaté tancování. A sežere to všechen čas. Ale rád se k tomu někdy vrátím.

Během své kariéry se tanečníci musí snažit posouvat dál, učit se novým věcem. Zaujal tě nějaký taneční nebo pohybový program, workshop či kurz, kterého bys ses rád zúčastnil a posunul tak své limity? Nebo už sis svá přání v tomto směru splnil?

Jé, nesplnil, zdaleka. Kdybych byl velice bohatý, jezdil bych po světě a jen navštěvoval nejrůznější workshopy. Já to miluju! Ta rozmanitost a různorodost nabídky mě fascinuje, až je mi smutno, že to nikdy nestihnu všechno objet. Teď jsem si splnil sen a jel na workshop Fighting Monkey, což je něco naprosto úžasného. Můj další guru je David Zambrano a jeho technika Flying Low. A taky se mi líbí styl Ultimy Vez, jejichž workshopy jsem navštívil. Ale spíš než styl mne vždycky dokáže strhnout osobnost pedagoga. Myslím, že všechny ty workshopy, na které jezdím už od dob konzervatoře, mě po profesní stránce obohatily nejvíce.  Teď mě třeba dlouhodobě láká nějaká lehká akrobacie.

Z tvých odpovědí je zřejmé, že máš skutečně široký záběr činností. Existuje v nadcházející době nějaký projekt, na který se těšíš? A můžeš prozradit podrobnosti?

Těším se na novou premiéru 420people, která by měla být v září. A protože nevím, co jsem oprávněn prozradit, tak radši neprozradím nic. Ale nesmírně se těším, až se naplno a fanaticky ponořím do pracovního procesu.